Kostelní myš

Jaké mohlo být, jaké možná je v některém z vedlejších světů, které neznám, ve světě, kde nezvítězil Démon, kde slova na sebe navazují a není potřeba domýšlet si smysl vět pečlivým pozorováním jemných záškubů ve tváři, pomrkávání víček a hry hbitých prstů, napůl utajených v kapsách širokého pláště… Široké pláště jsou nezbytné, ve světě Démona je nutno všechno skrývat. Cokoli se může stát předmětem zájmu jeho špehů.

Odsouzen k práci a střízlivosti, k betonu a trávě na pěšinku. Kde je lov a krev a horká bolest, čerstvá a trhající maso, ne zatuchlá a hnusná z terminálních stadií rakoviny a na co že to statisticky nejvíc umíráme? Infarkty? Demence? Ať, stejně tam čuchám zatuchlinu. Kde zůstalo vzrušení, sakra?
Uslyšel hudbu. Chmurně řinčela krokem otroků na jednom řetězu, dusala jako kopyta koní se zabijáky v sedle, naříkala jako všechny oběti všech vrahů světa. Nad tím vším práskal bič. A něco to zatraceně připomínalo.

Takže jsem stála ve dveřích vagónu s flaškou v ruce a svět byl můj nepřítel.
"Vůz pro matky s dětmi je řazen v přední části vlaku," oznamoval Hlas, dávaje najevo naprosté znechucení matkami a dětmi. "Škrr," udělal mikrofon, a potom "Jaúú!" a  "Chrr… blublubl."
Kolegové na zbytcích lavic a na báglech na podlaze zvedli hlavy. Každej teď v duchu bádá, jestli Hlasatele podřízli nebo uškrtili. Já nevím, nemám s tím zkušenosti.
"Je to individuální," říkával náš patolog. "Někdo raději škrtí, jiný řeže."

Wenna se od cizinců naučila jejich způsobu psaní, ťukala na malé čtverečky s nakreslenými písmeny v dolní části krabičky, a písmena se poslušně objevovala nahoře na prázdné černé ploše. Vedle slov, jež takhle napsala, se ihned rozsvěcely tytéž výrazy v řeči cizinců a cizí hlas je pomalu, pečlivě vyslovoval.
"Ta věc ví úplně všecko," zabručel Zerek. "Nepovídej, že není kouzelná!"

Visel za prsty nad bezednou propastí. Neměl strach a nikam nespěchal. Přemýšlel, odkud se vzala propast a odkud on sám. Ne, tahle informace není ani ve mně, ani ve vzduchu. Zatím. Vítr zavířil, zacloumal s ním, jako by se posmíval. Hodil mu do očí vlasy. Zahlédl je zblízka. Jejich barva měla něco společného se vzácnými kovy, ale tím se teď nechtěl zabývat.
Čas, uvědomil si. Větrný vír znamená uzavření cesty. Propast je cesta, vzpomněl si. K’alimí.

V uli bylo chladněji než obvykle. Jeho tělesná teplota v mrazu, panujícím venku, nestačila obydlí vyhřát. Nevadí. Už jsem si odpočal, jdu se projít. Prolnul blanitým vstupem ven. Blána byla dvojitá, jedna vrstva zůstala na místě a izolovala vnitřek uli, druhá obalila a chránila jeho. I tak se zachvěl zimou. Ale pohled, jenž se mu naskytl, stál za trochu nepohodlí. Je to docela jiné, než dívat se optickým orgánem zevních tykadel. Ta obrovská rozloha pláně! Ty divoce rozeklané skály! Oslepující čistota sněhu… Jak nádherně se do něj boří nohy… A tohle, to je led! Můžu se klouzat!

Možná se zrovna nad náma udělala na Slunci skvrna. Nebo přeletěl mrak, kdopak ví. Radši bych byl namol, škoda, přeškoda, že nebylo co pít. Ležet jako placka na nedodělaným balkóně toho superbaráku úspěšnýho pána podnikatele, nevědět o světě. Nevidět, jak se po průhledný hladince žhavýho vzduchu nad rozpálenou dlažbou pěší zóny promenádujou psí stíny. Kruci, proč jsem tu jen já sám se dvěma popelnicema! Proč tady nikdo nedřepí se mnou, aby mi řek, neblbni, vole.

Škobrtaly jsme dál. Kočičí hlavy byly místy vyviklané, povrch mostu ztuhl v kamenných vlnách.
"Tudy jely tanky," řekla babka. "Támhle odtud. A tady šli lidi."
"Jak to dopadlo?" zeptala jsem se ze slušnosti.
"Blbě. Byla válka."

Danka jim donesla šťávu a sušenky. Nepozorovaně vešla do pokoje a zase zmizela. V kuchyni si sedla a propletla si prsty pod bradou. Sakra. Stanete se rodičem, čímž se o vás automaticky předpokládá, že jste blbí, hluší a slepí. Fajn, nevadí. Zato mi vadí obludka, vylezlá z nějaké řecké ulity. Posunula si brýle. Znechuceně koukla na hromadu ponožek ke štupování. Andulka Pepík vydala nespokojený skřek. "Opovaž se rozcuchat mě!" varovala ji Danka. "Zavřu tě do klece, potvoro!"
Ráno litovala, že pohrůžku nesplnila. Darek a Honza už byli pryč, ona to měla na polikliniku kousek, takže se ráno co ráno snažila nepatrně zkulturnit ložnici a synův pokoj. A vyvětrat, není nad čerstvý smog, maminka ranní natřásání peřin a větrání vždycky zdůrazňuje… A sakra. Andula Pepík leží pod akváriem. Mrtvá. Danka si přinesla ze záchodu rukavice, uchopila tělíčko a podivila se, jak je těžké a tuhé. Jako by peří něčím nasáklo a zatvrdlo… Jo, tohle by chtělo spálit, ale kde! Zabalila mrtvolku do několika starých igelitových sáčků a strčila do krabice od čaje. Rukavice namočila do Sava. Cestou to hodím do kontejneru.

Cizinec na mě promluvil, ale ten jazyk jsem si nevybrala, abych mu rozuměla, a nebyl na sladko. Namazala jsem si kukuřičný chléb jahodovou marmeládou a vyhrabala drobné. Cizinec mě vzal kolem pasu, ale já umím šílenou Mařenku, a té se každý lekne. Prodavač odmávl moji hrstičku drobných a mrkl na mě. Poznala jsem ho. Kdysi jsme tady kousek opodál spolu dělali revoluci. Historie se nám potom vysmála, to je normální. Zestárl, zato zbohatl. Víte, mládí je v našich očích poukázka na dlouhý život před sebou, tak moc se snažíme věřit statistice, a na to jsem přišla sama. Mě má asi na svědomí Maňyk a třeba se kvůli němu propadnu do černých chodeb, kde po bezvadně naolejovaných kolejích (a když je nezmákne Julie, naolejuji je já) sviští vozíky s uhlím, ropou a rybími měchýři, kterým se popřípadě říká duše. Do míst věčného trestu, ale to by nebyl žádný rozdíl, tak nevím. Čím by se černé chodby lišily od ulic Přirozené Periférie? Od našeho života v realitě?