Kostelní myš

V uli bylo chladněji než obvykle. Jeho tělesná teplota v mrazu, panujícím venku, nestačila obydlí vyhřát. Nevadí. Už jsem si odpočal, jdu se projít. Prolnul blanitým vstupem ven. Blána byla dvojitá, jedna vrstva zůstala na místě a izolovala vnitřek uli, druhá obalila a chránila jeho. I tak se zachvěl zimou. Ale pohled, jenž se mu naskytl, stál za trochu nepohodlí. Je to docela jiné, než dívat se optickým orgánem zevních tykadel. Ta obrovská rozloha pláně! Ty divoce rozeklané skály! Oslepující čistota sněhu… Jak nádherně se do něj boří nohy… A tohle, to je led! Můžu se klouzat!

Možná se zrovna nad náma udělala na Slunci skvrna. Nebo přeletěl mrak, kdopak ví. Radši bych byl namol, škoda, přeškoda, že nebylo co pít. Ležet jako placka na nedodělaným balkóně toho superbaráku úspěšnýho pána podnikatele, nevědět o světě. Nevidět, jak se po průhledný hladince žhavýho vzduchu nad rozpálenou dlažbou pěší zóny promenádujou psí stíny. Kruci, proč jsem tu jen já sám se dvěma popelnicema! Proč tady nikdo nedřepí se mnou, aby mi řek, neblbni, vole.

Škobrtaly jsme dál. Kočičí hlavy byly místy vyviklané, povrch mostu ztuhl v kamenných vlnách.
"Tudy jely tanky," řekla babka. "Támhle odtud. A tady šli lidi."
"Jak to dopadlo?" zeptala jsem se ze slušnosti.
"Blbě. Byla válka."

Danka jim donesla šťávu a sušenky. Nepozorovaně vešla do pokoje a zase zmizela. V kuchyni si sedla a propletla si prsty pod bradou. Sakra. Stanete se rodičem, čímž se o vás automaticky předpokládá, že jste blbí, hluší a slepí. Fajn, nevadí. Zato mi vadí obludka, vylezlá z nějaké řecké ulity. Posunula si brýle. Znechuceně koukla na hromadu ponožek ke štupování. Andulka Pepík vydala nespokojený skřek. "Opovaž se rozcuchat mě!" varovala ji Danka. "Zavřu tě do klece, potvoro!"
Ráno litovala, že pohrůžku nesplnila. Darek a Honza už byli pryč, ona to měla na polikliniku kousek, takže se ráno co ráno snažila nepatrně zkulturnit ložnici a synův pokoj. A vyvětrat, není nad čerstvý smog, maminka ranní natřásání peřin a větrání vždycky zdůrazňuje… A sakra. Andula Pepík leží pod akváriem. Mrtvá. Danka si přinesla ze záchodu rukavice, uchopila tělíčko a podivila se, jak je těžké a tuhé. Jako by peří něčím nasáklo a zatvrdlo… Jo, tohle by chtělo spálit, ale kde! Zabalila mrtvolku do několika starých igelitových sáčků a strčila do krabice od čaje. Rukavice namočila do Sava. Cestou to hodím do kontejneru.

Cizinec na mě promluvil, ale ten jazyk jsem si nevybrala, abych mu rozuměla, a nebyl na sladko. Namazala jsem si kukuřičný chléb jahodovou marmeládou a vyhrabala drobné. Cizinec mě vzal kolem pasu, ale já umím šílenou Mařenku, a té se každý lekne. Prodavač odmávl moji hrstičku drobných a mrkl na mě. Poznala jsem ho. Kdysi jsme tady kousek opodál spolu dělali revoluci. Historie se nám potom vysmála, to je normální. Zestárl, zato zbohatl. Víte, mládí je v našich očích poukázka na dlouhý život před sebou, tak moc se snažíme věřit statistice, a na to jsem přišla sama. Mě má asi na svědomí Maňyk a třeba se kvůli němu propadnu do černých chodeb, kde po bezvadně naolejovaných kolejích (a když je nezmákne Julie, naolejuji je já) sviští vozíky s uhlím, ropou a rybími měchýři, kterým se popřípadě říká duše. Do míst věčného trestu, ale to by nebyl žádný rozdíl, tak nevím. Čím by se černé chodby lišily od ulic Přirozené Periférie? Od našeho života v realitě?

Na vteřinku si zdříml, a už stáli na první hranici. Zevní zóna. Vlakem se ve čtveřicích hnali po zuby ozbrojení muži, kdo neuhnul, octl se pod jejich okovanýma botama nebo ho smetla rána obuškem. Alhack se přitiskl k oknu a s nosem rozpláclým na skle se díval na šedé betonové baráky stanice, napůl utopené v šedých, žlutě počůraných závějích. Nepřekvapilo ho, že vidí mrtvá těla, do nichž mrzutě klovají černí ptáci. Pár lidí, někdy sto, jindy dva tři, hlídka vyhodí z vlaku. Někdo ze smolařů odejde zpátky, po svých, a třeba dojde domů, tam, kde má svůj kout na přespání a možnost sehnat jídlo, jiný se vzbouří, zoufalství mu zatemní rozum, šílenec se vrhne na hlídku nebo se pokusí proběhnout hraničním zátarasem, přeskočit příkop, prokličkovat mezi minami, podlézt ostnaté dráty a kdovíco za zrady tam číhá. Vzpoura znamená jistou smrt. Co asi budou kontrolovat?

V nejužším, nejnepřehlednějším, nejpitomějším průchodu mezi dvěma ohlazenými baculatými skalami na nás vlítli. Pět mrtvých, totiž čtyři úplně, pátý těsně před přechodem na druhou stranu. Reks nepromluvil. Chladnokrevně rozrazil dvířka a usekl hlavu tomu, který se nám sápal na střechu. A zabouchl. Meč držel na kolenou. “Každej ještě udělá tři kroky,” ozval se. “Každej.”
Možná měl pravdu, mně se ale v ten moment nedařilo počítat. Pistoli, přikázala jsem si. A do oka, přikázala jsem si. Okýnko dolů, teď! Provedu. Provedeno. Počkat, až ten ohlodanej přijde blíž. Pistole lehce poskočila, mrtvý se zastavil. A do srdce. Tak. Vidět, jak se valí ven ta černá tekutina, co ji mají místo krve. Okýnko nahoru, kráčí ke mně další, nejsem připravená. Zbraň má osm ran, jenže mně se třesou ruce.
“Klid,” řekl Reks. “Dej pozor. Jdu ven. Zavři za mnou.”
“Jsou tři!”
“Zmáknu je. Nedělám to prvně.”

Představitel na něj netrpělivě mávl a soustředil se zase na mě. "Nemáte upravenou barvu očí ani pleti," prohlásil. Zvedl prst. Mělo mě to vyděsit.
"Alergie," vysvětlila jsem mu. Hanjal vyplivl bonbón a vzdychl. Probíhalo to pokaždé stejně.
"Máte lékařské potvrzení?" zasyčel Představitel. Nenamáhal se ukrýt vítězný lesk v očích.
"Tady." Vytáhla jsem pistoli a střelila ho do čela, přesně mezi ty jásající oči. Svalil se dozadu. Chce to vystihnout správný okamžik, každý se tak trošku kolíbá a když zvolíte nevhodnou polohu, zablokuje vám mrtvola dveře auta, s tím mám spoustu zkušeností.
Vystoupila jsem, abych si ho vyfotila pro archív, moje dlouhá sukně zametla chodník. "Kromě toho si neholím nohy," oznámila jsem ležícímu Představiteli.

Podnikový felčar skřípal zuby a zaměstnanci se třásli. Všichni věděli, který z nás dvou na zdravotním středisku má lékařský diplom a kdo je tady z protekce. "Kdyby propukla epidemie chřipky nebo černýho moru, zavoláte mě zpátky," vymínil jsem si. Se šéfem to trošku cuklo. Za ten rok si na mě ještě úplně nezvykl, ale naštěstí mu někdo nakecal, že suchý humor je zrovna v módě.

"V životě už nechci hlavu!" řekla vysoká blondýnka. "To je běs, pitváš voko, a ono na tebe čumí!"
Baculka, visící na koženém držadle vedle ní, si jednou rukou popotáhla minisukni, jako by chtěla schovat vyčuhující kraječku kalhotek. "Nojo. A u vedlejšího stolu si Melanie pižlá koleno a zpívá verbuňky… Ta bestie pokaždý vyfasuje hnát! Jak to sakra dělá?"
"Pověz mi, s kým spíš, a já ti povím, co budeš pitvat," zarecitovala blondýna cynicky.