Kostelní myš

Ulice písku. Dřív ji zametali, teď jakýkoli úklid ztratil smysl. Teď, když hladová poušť hltá město. Písek zasypává jeho hrobku, já to vím a nikdo mi to nevymluví. Ostatně v našem krásném Gašanaru nezůstalo mnoho lidí, schopných rozmlouvat mezi sebou. V našem krásném, usychajícím městě.
Jaké mohlo být, jaké možná je v některém z vedlejších světů, které neznám, ve světě, kde nezvítězil Démon, kde slova na sebe navazují a není potřeba domýšlet si smysl vět pečlivým pozorováním jemných záškubů ve tváři, pomrkávání víček a hry hbitých prstů, napůl utajených v kapsách širokého pláště… Široké pláště jsou nezbytné, ve světě Démona je nutno všechno skrývat. Cokoli se může stát předmětem zájmu jeho špehů.
Nemám na sobě široký plášť, když jdu ulicí písku ke hrobce. Schovávám se jen v závějích a větrných vírech, v hrsti zdivočelého písku. Mám jediné šaty, staré a těsné, přiléhající k bokům, ale v ulici u hřbitova se o moje boky nikdo nezajímá. Mám jedny šaty s jednou kapsou. Mám divoký hrášek, poslední lusky, které zelinář vyhrabal ze svého studeného sklípku. Ovanula mě temnota, když jsem čekala nahoře nad kluzkými schody, napůl na slunci, napůl ve tmě, zatímco on hledal a plamínek jeho svíčky se neklidně třepotal. Neměla by mě už zneklidňovat temnota. Neměla by…
Moje políčko u stěny jeho hrobky. Naší hrobky. Troška hlíny, uhájená před všemocným pískem ohrádkou z kamení. I toho kamení ubývá. Dřív ho tu bývalo tolik, zakopávali jsme o něj při honičkách a rozbíjeli si kolena, a teď jako by se rychle rozpadlo, naráz zvětralo a podlehlo nadvládě své nižší formy, písku. A kde asi jsou ty děti s rozbitými koleny? Umřely?
Musím odmést závěj z víka studny, odfouknout písek z rumpálu. Stejně zase uslyším ten skřípot, rvoucí uši.
Zalévám divoký hrášek. Několik rostlinek už se plazí po stěně, zachytávajíce se nerovností kamene a zbytků omítky. Dnes k nim přibudou další. Nemám potuchy, jak se hrášek správně pěstuje, kdy se má sázet a jak často zalévat. Já se jen snažím, dělám, co umím. Je toho tak málo. Nestačili mě naučit dost. Všichni jsou pryč. Zemřeli, zahynuli nebo odešli. Skoro všichni odešli, když Démon usedl na svůj trůn ze skla.

Vypadalo to na dobrou zakázku. Město v poušti. Jak se jen… Aha, Gašanar. Roon přemýšlel, jestli tam mají borovice. Proč? Já budu rád, když tam nebude k sehnání kořalka. Aspoň ne snadno k sehnání. Jinak Roon bude v noci chlastat a ve dne spát.
Borovice… Písčitá půda, vysvětlil mi. Bude se sesouvat. Přijde taky na to, do jaké hloubky si ten místní vládce přeje kopat. Chystá si hrobku. Obrovskou. My dva s Roonem zdaleka nejsme jediní, koho najme. Jsme jen první. Začneme. Porušíme povrch země v místě, kde si už stačila zahojit rány a přijmout do sebe pozůstatky desítek lidí. Stovek lidí. Býval to hřbitov. Byl zrušen. Hloupost. Hřbitov se nedá zrušit královským výnosem. Leda by ten vládce vzkřísil všechny ty mrtvé. Jenomže to dokáže jen jediný vládce, a ten si zaručeně nenajímá kopáče… Staří mrtví tedy ustoupí jinému. Který zatím ještě žije. Je to směšné. Nebo smutné, já nevím. Nezáleží mi na tom. Duchů se nebojím a za práci dostanu zaplaceno.
Řekl jsem tomu muži, co nás najímal, že si jdu koupit klobouk. Bude tam pálit slunce, ne? Neodpověděl mi, pohled měl prázdný, ale kývl, že počká u vozu.
Slunce bude určitě pálit, říkal jsem si cestou do trhu, a bude žízeň, a voda bude strašně daleko. Pamatuju si, jak jsem si vybíral kloubouk a myslel na pořádný džbán, bytelný, třeba i těžký, to nevadí, v němž voda vydrží dlouho chladná. Tušil jsem, že bude horko a suchu, ale kdepak by mě napadlo, že na tom divném místě potkám Žai.
Bylo ráno, a už jsme cítili, jak se nám z potu a písku dělá po těle ošklivá, svědivá kašička, vlasy ztrácejí barvu a jazyk tuhne. Ještě jsme nezačali kopat. Roon si prohlížel hluboko zaražené kolíky, které nám udávaly rozměry výkopu, a zasvěceně si mumlal a pokyvoval. Roon kdysi pracoval v Údolí Konce v Dorwemoiské poušti, má s kopáním hrobů v písku zkušenosti. Špatné, jak procedil koutkem úst, když jsme předešlého dne nasedali na vůz. "Tady," ukázal mi, jenže já v tu chvíli neslyšel. Protože jsem ji právě zahlédl v ulici plné písku a větru.
Měla krátké přiléhavé šaty, vítr se vztekal, že se nemá do čeho opřít, že mu neposkytla nic, co by mohl rozvlát a rvát, tak se jí aspoň pokoušel podrazit nohy. Dívka však jeho úskoky prokoukla a obratně se vyhýbala zlomyslným proudům. Tak jsem ji spatřil, dívku bojující s větrem.
Uviděla nás, zastavila se. Nelíbili jsme se jí. Rozvázal jsem si pod bradou stužku, přidržující kloubouk, smekl a uklonil se s rukou na srdci. Nevím proč. Nikdy takové věci nedělám. Neumím to… Dívka se usmála.

Ukázala jsem jim studnu. Pomohli mi s odmetáním noční závěje i s vytahováním okovu. Byli škaredí, zarostlí a špinaví. Kopáči. Vždycky tak vypadají. Mysleli si, že kopou hrobku pro Démona. Mohla jsem jim vysvětlit hned, oč jde. Mohla jsem jim říct, že to není hrob, ale strážní stanoviště a přijímací sál v jednom. Jenže jsem mlčela. Připadali mi jako hoši, kterým nesejde na tom, co kopou a pro koho.
Pak se mnou Vreit, menší a drobnější z kopáčů, ten, který mě tak směšně pozdravil, šel na mé políčko a obdivoval zelené rostlinky.
"Jsou tady vzácné," řekl a podíval se na mě, jako by si přál, abych ho opravila. Neopravila jsem ho. Řekl pravdu. Napadlo mě, že bych mu měla něco prozradit, ale vtom na něj zavolal jeho druh. A začali kopat. Nejsem pověrčivá, ale tehdy jsem opravdu slyšela, jak duchové starého hřbitova zasténali.

Jáma rostla. Zelený hrášek rostl. Město pustlo, už i Roon se bál chodit ulicemi, kde lidé hledí skrz něj, jako by vůbec nebyl. Vreit byl spokojen, on kořalku nepotřeboval, polední vedra trávil bloumáním po hřbitově a posedáváním ve stínu prastarých hrobek a napůl zvětralých soch, večery věnoval snění.
Jáma rostla a Roon v ní zkušeně umísťoval vzpěry, bránící sesuvům sypké půdy.
Žai zvýšila svou ohrádku kolem políčka. Vreit pro ni schovával každý kámen, který vykopali, a pomáhal jí vytahovat okov ze studně. Pili z něj společně, potom dali napít i Roonovi. Roon se vlídně a posměšně šklíbil. Hrášek se tiše zelenal.
Na noc dívka odcházela do opuštěného města, do prázdného domu své rodiny a bála se rozsvítit si svíčku, aby neupoutala pozornost všudypřítomných a nikdy nespících špehů. Prodávala poslední šperky po matce supím obchodníkům na tržišti. Supi. Pasou se na smrti Gašanaru. Budou tlustí a spokojení, než těžce, nemotorně vzlétnou od čistě ohlodané mrtvoly. Žai váhala nad zlatým křížkem. Byl její. Právě takový měla matka. Když umírala, držela si ho u úst, šeptajících modlitby. Nebyla si jista svým prokletím.
Musím jíst, musím žít, než dozraje divoký hrášek. Žai zatřásla starou vázou, která měla obrovskou cenu pro znalce starožitností, ale supům byla lhostejná, neboť se nedala rozřezat a roztavit na výhodnější tvar. Uvnitř cinkla mince, zapomenutá ve šťastnějších dobách.

Vreit a Roon spali přímo na hřbitově v pohodlném stanu. Nebáli se duchů. Proč by si duchové měli všímat obyčejných kopáčů? Až jednou o půlnoci zhasla svíčka. Kvílení, nepodobné obvyklým zvukům větru, trvalo do svítání. Svíčku se jim už nepodařilo zapálit.
Žai nakoukla za zborcený oblouk brány. Není tam ten černý muž s tváří tak bezvýraznou, až se zdá, že žádnou nemá? Nepřišel si prověřit své pracovníky? Ne. Dnes ne.
Vreit a Roon rozkládali rukama u studně. Vždycky mluvili napůl rukama, ale neskrývali je přitom do pláště. Neměli pláště.
Vreit byl dokonce do pasu nahý. Nikdy poránu nelitoval námahy, rozhýbal vrzající a vzdorující rumpál a vytáhl si vodu na mytí. Neodradilo ho ani dnešní noční kvílení.
Žai se blížila a dívala se na něj. To není pohrdání, pomyslel si. I o tohle přicházím, pomyslela si a slabě se usmála. Výsměch touhám, pohřbeným zaživa. Možná ve vedlejším světě, kde nezvítězil Démon… Dost. To jeho pohřbili zaživa.
"Asi to byli duchové," řekl Vreit. Zase ho neopravila. Přikývla. "Rušíte je. Nemají už moc jasno v tom, co je jejich tělo, a co sama země, ale každý duch lpí na svém hrobě."
"Rozzlobili se na nás," vzdychl Vreit. "Co se stalo s tímhle městem, Žai? A co se stalo s ostatními kopáči? Ten člověk říkal, že přiveze další. Spoustu dalších…"
"Byli varováni." Zasloužil si od ní tu upřímnost. "Odejdi, Vreite! Uteč odtud!"
"Místní vládce nemá své muže? Nepošle nikoho na naše místo?" Zvedl obočí nad jasnýma očima a ona si poprvé všimla, že myslí jako člověk. Doposud ho považovala za milého, spolehlivého psa. Za psího přítele, který jí projevuje oddanost, a jeho slova neznamenají o mnoho víc, než hluboké zavrčení nebo veselý štěkot.
"Oni se bojí," vysvětlila mu.
"Bojí se tmy na ukradeném hřbitově," dokončil Vreit.

Něco se stalo. V tom okamžiku mě začala brát vážně, a tak jsem vyslovil své otázky. Nastřádalo se mi jich pár za tu dobu, kdy jsem chodil za ní a mlčel, většinou mlčel, protože by mě beztak jen podrbala za ušima nebo co se vůbec v Gašanaru dělá domácím psům…
Proč pěstuje hrášek na hřbitově u stěny hrobky, která je sice stará, ale nedávno byl v její boční zdi vybourán vchod? Vybourán a znovu zazděn, pečlivě, mě však neoklame ani ta nejdůkladnější záplata. Stavěl jsem domy, hrobky i paláce, rozumím řeči cihel a kamení. I nápisům na zdech. I když jsou napsány v zapomenutém jazyce. Nad původním vchodem téhle opuštěné, zchátralé stavby se klene oblouk, a na něm jsem přečetl slova Flazen-Tama, což znamená dvakrát volaný. Tohle se přece na hroby nepíše!
Proč Gašanar umírá, proč v něm potkáváme jen obchodníky a lidi s vyhaslýma očima?
"Dost," přerušila mě. "Uteč. Rychle. Pro toho, kdo se ptá, je tu dvojnásob nebezpečno!"
"Uteču. Pokud půjdeš se mnou."
"Až dozraje hrášek…"
"Počkám."
Zasmála se smutně jako bílá píšťalka slepé žebračky v mém rodném městečku. Ta mě jako kluka občas rozplakala a otec se zlobíval, když jsem ho žádal o drobné. Chudák. Slepá žebračka mu zahrála nádhernou píseň na pohřbu. Vůbec nic jsem jí neříkal, přišla sama…
"Nenechal jsi mě domluvit," řekla Žai. "Až uzraje hrášek, zemřu."

V noci byl strašný vichr, země se vzdouvala a pukala, vichřice rvala na kusy zbytky hřbitovních zdí, strhla kopáčům stan a napůl zavalila vykopanou jámu pískem.
Žai cítila, jak se rozestupují podlahy i zdi domu její rodiny, jak děrami proniká cizí dech. Choulila se v koutku a tiskla si k ústům křížek. Co dělá Vreit?
Běžel tou ulicí, kde nic nesvítilo, ale nebloudil, neboť byl pozván. Zvala ho, potřebovala ho, bez něj se bála! Dům byl veliký a otřásal se v základech. Všechno se této noci třese. Chvěje… Dotkl se její ruky. Netroufal si víc. Ne hned. Ještě pořád byl zván.
"Patřím tomu, kdo mě najde v noci, jako je tahle," řekla Žai a objala ho. Kolem nich se udělalo ticho, cizí dech zklamaně zasvištěl a stáhl se do svých děr.
"A ve dne?" zeptal se.
"Není den. Nebude už žádný den. Něco končí."
Neztrácejme čas, přeložil si její slova. Ne, neztráceli čas. Vreit odešel před svítáním. Ať nikdo neví, že jsme dva, řekla. Dobře. Odešel, připojil se k Roonovi, který se krčil u stěny té její hrobky. Čekali na úsvit.

Ráno projížděly městem vozy s muži, natlačenými na postranních lavičkách jeden vedle druhého, s nedočkavými prsty, svírajícími vzduch, s lačnýma očima. Na prvním voze stál černý muž téměř bez tváře a ostře práskal bičem, poháněje spřežení. Vozy mířily ke hřbitovu.
Žai vstala a prohlédla si dům. Byl celý, ani jedna ze zdí přes noc nepopraskala, a na podlaze nejmenšího pokojíku ležely němé, ošoupané koberce. Ty nic neprozradí. Nikomu. Pomalu se vydala dlouhou ulicí, kde kopyta a kola zvířila prach a písek.
Vreit a Roon byli vděčni slunci, že se vyšplhalo nad obzor a zdusilo přízračné kvílení. Pak uslyšeli hrkotání kol po hrbolech a kamenech poslední ulice města. Uslyšeli práskání bičů, klapot kopyt, pokřik. Podívali se na sebe.
"Zrovna takhle jsem se cítil v Údolí Konce před tím zemětřesením," řekl Roon. Vreit se tiskl zády ke zdi, pomalu posunoval ruce po jejím povrchu, hledaje zralé lusky. Divoký hrášek zraje tak rychle, jak je potřeba, vybavil si slova, která kdysi někde zaslechl. Kdo je vyslovil? Nevzpomenu si. Sevřel lusk v hrsti. Zborcenou branou projel první vůz.
Hluk, který vtrhl do toho odlehlého místa onoho rána, byl děsivější, než noční jekot duchů, unášených větrem. Muži seskákali z vozů, vrhli se do jámy a jali se v ní hrabat holýma rukama, jež se v okamžiku, kdy se zaryly do sypké půdy, proměnily v obrovské krtčí tlapy.
"Démoni," zachrčel Roon. "Denní duchové! Viděl jsem je… V Údolí…"
Noční přízraky zeslábnou a ustoupí, věděl Vreit. To tihle vykopou hrobku, ne hrob, ale sídlo, dokonalý palác v dokonalém místě, zbroceném nářkem a utrpením, sídlo pro svého pána. Konečně je muž bez tváře přivezl, pracovníky, jimž jsme my, obyčejní kopáči, připravili půdu. To my jsme první porušili povrch země, která si už zahojila své rány. Proti nám se obrátil hněv ubohých duchů, a když ztratil sílu, nastoupili oni. My? My teď prostě zemřeme. Na nás nezáleží. On tady bude bydlet a svou přítomností mučit ty zaživa pohřbené ve staré hrobce. Dusit město a roztahovat své hadí smyčky po okolí, stále dál, až za hranice pouště, všude, kde je něco živého k zardoušení…
Křičícího Roona odtrhli od stěny. Vreit od ní odstoupil sám. Hleděl nepřítomně a pohyboval se jako ve snu, zmátl je, zdálo se, že ho špatně rozeznávají od vírů žlutého a šedého písku, nebo možná od ubohých prchajících duchů. Díval se, jak zabíjejí Roona. Jak zadupávají zelené rostlinky v kamenné ohrádce. Potom zabijí mě, řekl si bez lítosti. Měl jsem svou noc. Viděl jsem dost, a tady stejně nebude nic k vidění. Nic k životu.
Sevřel lusk a ten praskl. Ucítil v dlani drobné kuličky divokého hrášku. Pomalu zvedl ruku, ještě pomaleji se rozpřáhl a hodil hrstičku zelených kuliček na stěnu staré hrobky.
Od brány se ozval ženský výkřik, který přehlušil temný hukot práce démonů. Žai, zavolal ji neslyšně, Žai, uteč! Vtom se nedávno zazděný vchod rozestoupil. Horký, páchnoucí vzduch nad hřbitovem se pohnul, jak se od něj odrazila křídla bytostí, jež vylétaly z otvoru.
"Podruhé volaný!" vykřikl Vreit, ale svůj hlas neslyšel, volání zaniklo v řevu nelítostné bitvy. Mávl tedy vlastními křídly a pospíšil si za svými, stejně silný jako oni, stejně rozjařen volností, jasným nebem a bojem.

Jáma je plná mrtvých, a mně jich není líto. Nebyli to lidé, kdepak. Boj teď zuří ve městě, vztahuje svá křídla po Démonovi, a ten se konečně bojí! Naříká, chvěje se hrůzou z mého drahého bratra. Jsou hrozní, moji přátelé, s těmi křídly, s mrtvými tvářemi rozzářenými tušením vítězství. A nemají důvod odpouštět tomu, kdo je dal zazdít v hrobce.
Vreit to udělal. Nic jsem mu neřekla, věděl všechno sám. Odletěl s nimi a nechal mi tu své tělo. Mám jeho hlavu na klíně a líbám jeho rty, které neodpovídají. Raději bych byla v některém vedlejším světě, v takovém světě, kde nezemřel… Teď počkám, až se vrátí bratr, přátelé, a s nimi on. Poprosím je, aby mě vzali s sebou.
Vzduch nad hřbitovem se už zase nehýbal. A najednou nad dívčinou hlavou zašuměl vánek, vlhký a slaný, jako by letěl od moře a celou cestu plakal. Vzhlédla, ale nic neviděla, nebe bylo nesmyslně modré a tak hrozně vysoko. Vreit se snesl níž a podíval se, kdo tady tak tiše a slaně pláče.