Kostelní myš

Stávají se i divné věci. Někdy se mi o nich zdá. Tady, za krajem světa.
Most byl celý z kamene. Stavěli ho sto let. Měl spoustu ozdobných sloupků, koutů a schovávaček. Před třiceti lety bych si tu vyhrála; ještě i teď bych si tu vyhrála, nebýt těch mužů na druhé straně.
"Děvenko," oslovil mě roztřesený hlas. Lidí, co mi říkají děvenko, ubývá. Tahle babka měla nárok. Bylo jí sto let. "Děvenko, co je teď na druhé straně?"
"Hranice." Zahraniční vítr mi hodil vlasy do očí. Babka má drdůlek. Taky si ho jednou učešu, ale teď ještě ne.
"Most je široký." Snažila se přisleplýma očima dohlédnout do šířky i do dálky. "Bojím se velkých prostorů. Motám se a padám."
Bude chtít převést. Tihle staří mají právo na všechno, protože oni celý život dřeli. Mladí taky, oni jsou naděje světa. Úcta ke stáří, mládí vpřed - a mezi tím je peklo a já v něm.
"Možná se tam nesmí," navrhla jsem s nadějí.
"Já tam musím." Vzhlédla ke mně. Se svou nadějí.
"Tak jdem," vzdychla jsem. Ten, kdo měl přijít, už beztak nepřijde a neuvidí labutě na kalné vodě. Špinavé labutě, líné žebráky s dlouhými krky.
Babka se mě křečovitě chytila v podpaží. Domov důchodců na vás, bábi. Je vás moc. Jednou se někdo z těch mladých naštve a začne vás střílet. Začne nás střílet.
Šly jsme malými krůčky těsně kolem vysokého kamenného zábradlí. Sloupek, výklenek, sloupek, výklenek, není vidět na řeku, ani do kraje, jen na nebe a to je šedé a neprůhledné. Za sloupkem zavrčel pes. Vrčel slabě, otráveně. Byl starý, nejmíň sto let. Babka na něj zkusila promluvit, ale jemu to bylo fuk. Přišla pozdě.
Škobrtaly jsme dál. Kočičí hlavy byly místy vyviklané, povrch mostu ztuhl v kamenných vlnách.
"Tudy jely tanky," řekla babka. "Támhle odtud. A tady šli lidi."
"Jak to dopadlo?" zeptala jsem se ze slušnosti.
"Blbě. Byla válka."
V dalším výklenku kdosi vytrhal dlažební kostky a na měkké hlíně a písku tam leželi dva. Nebylo jim zima. Mladík uslyšel naše kroky a na štěrbinku pootevřel oči. "K-kampak?" zakoktal a přihlouple se zašklebil.
"Ani nevím," odpověděla jsem.
"M-můžu s váma?" rozjasnil tvář. Pokrčila jsem rameny. Proč ne.
Mezi šestým a sedmým sloupkem nechali stavitelé zábradlí nižší. Okno do světa. Vyklonili jsme se a koukali na vodu.
"Utíká," broukla bábi a přitáhla si šedou šusťákovou bundu. "Tady čekali. V těch jejich přepásaných baloňácích a v kloboucích. Odcházel mezi nima. Támhle měli auto. Nastoupili do něj…"
"A c-co dál?" zeptal se mladík. Byl jen v tílku, ale studený vítr mu nevadil. Táhlo z něj něco horšího než líh a možná ho to hřálo.
"Už nic." Zacloumala mi paží. "Jdeme?"
Najednou byla před námi díra v mostě. Těsně u zábradlí. Mladík vkleče nahlížel do tmy. "M-mají to dutý!" Z jeskyňky v pilíři se ozvalo zavrčení, ale nebyl to pes. Z díry se vysunuly dvě špinavé, hubené ruce a za nimi se vysoukal postarší chlapík v pruhovaném kulichu a vikslajvantovém kabátku na holém těle.
"Tak t-tady se schováváš!" zasmál se náš mladý společník, "Dante, ty hajzle starej!"
Dant si protřel oči. "Nefuň na mě zblízka, vole. Na ty tvoje ředidla je brzo. Dámy, otočte se, chci se vyčůrat…"
"Jdem," řekla jsem znechuceně. Bábi se za vyčouhlým Dantem toužebně ohlédla. "Ať jde taky!"
"Kam?" Zpozorněl. Soustředěně si zapínal zip na stoletých džínech. Soustředění je na místě, hrozí zadrhnutí o chybějící zuby, znám to.
"Někam," odpověděla jsem. Moje bábi se tvářila jako sfinga. Dant si pošinul na hlavě kulicha a kývl.
Ve škvírách mezi žulovými kostkami rostla tráva a pampeliškové lupeny. Mladík našel žlutý kvítek a pracně ho zastrčil bábi do drdůlku. "P-pěkný," pochválil se.
"Na hrobě chci mít jedině pampelišky," prohlásil Dant.
"Budu si to pamatovat," ujistila jsem ho a babka se na nás zaculila jako na mladý perspektivní pár. Když člověk slepne, vidí svět docela jinak. Vysvitlo sluníčko, most dostal jarní náladu. Ještě paprsek, a začne se pohupovat.
"Uprostřed mostu je člověk vždycky sám," začal najednou Dant. "Tady stáli. U placatého auta z americkýho filmu, v kožených bundách, s pistolemi, boty do půl lýtek, ksichty sveřepé. Čekali. Ten chlap vypadal normálně a děsně se lekl. A nechal se odvézt tím autem. Potom ho našli někde v lese."
"Tak je to," potvrdila bábi slavnostně.
"K-kecáš, Dante." Mládenec si popotáhl tílko. "Všichni k-kecaj. Svět je fajn, jenom mít prachy."
"Svět stojí za hovno, když jsi starej," řekla babka.
"Svět stojí za hovno, když nestihneš zestárnout," řekl Dant. "Co chceš dělat na hranici, bábi?"
"Uhořet. Co se asi tak dělá na hranici?" Stiskla stařecké dásně. "Mám bezva pohodlný pokojík vedle márnice. Nechceš? Prodám."
"Značka levně," dokončila jsem. Tak přece domov důchodců.
Šli jsme po mostě. Byli jsme čtyři vandráci a vyváděli jsme z míry vojáky, kteří nesměli do své lepší země pustit ani uprchlickou myš. "My neprcháme, my si jen hrajeme," zamumlala jsem, ale slyšel mě jenom Dant. Usmál se a já pochopila, že bábi má bystřejší oči. Kam se na ni hrabu. Něco na něm bylo, kruci.
"Máte za zády hřbitov!" křikla babka. Když křičela, krákorala. Vojáci se otřepali. Náš mládenec se blaženě zachechtal. Jo, tohle je jejich hudba. Mohla by být i trochu plechovější. "Chci se podívat na jeden hrob," skřehotala babka.
Vojáci nevěděli, co s takovým požadavkem. Koukali docela nekompetentně. Tohle nebyla žádná celnice, jen mimořádné stanoviště na mostě. Za mimořádných podmínek. Za podmínek strachu.
"Doprovoďte ji těch pár kroků," ozval se Dant. "Počkáme na ni."
"Nezažili válku. Budou se bát střílet," řekla bábi úsečně a vyrazila krokem generála. Viděli jsme, jak se k ní přidal jeden z vojáků. Viděli jsme za mostem živý plot, černé, vysoké křoví a za ním pomníky. Babka a voják prošli živým plotem a zmizeli nám z očí.
"Jdou k tomu hrobu," promluvil Dant.
"T-ty ho znáš," konstatoval mladík.
"Jo," odvětil Dant napjatým hlasem.
Za mostem vyšlehl mohutný plamen. Výš a výš, nahoře na nebi se stočil a olízl stanoviště vojáků. Padali k zemi a hořeli. Most se otřásl a už s tím nepřestal.
"Ono to tam vážně bylo," zamumlal Dant.
"Nebožtíci se nasrali," bavil se mládenec.
"Padáme," navrhla jsem. Jo, nebožtíci! Nebo možná přece. Pozůstatky z jedné války, to je fuk, ze které, vždycky se mi pletly - a vždycky vstávaly z hrobů jako upíři.
"Jo, ale musíme tudy," ukázal Dant na tu lepší zemi za mostem. "Zpátky to nestihnem."
Protáhl nás plameny. Vojáci měli jiné starosti. Kličkovali jsme mezi hroby. Uprostřed hřbitova jsme přeskočili hlubokou černou jámu. Dant mě strhl do živého plotu. Právě včas. Ozval se výbuch, rána trhající bubínky, začaly na nás padat kusy mostu. Když spadlo všechno, co bylo ve vzduchu, dalo se do deště. Šli jsme od hřbitova po té rozmáčené lepší zemi, dál a dál.
"Než nás najdou a vyhostí, vyrazíme si na mejdan," řekl Dant. "Mám tady známé." Stáhl kulicha a prsty si pročísl vlasy.
"A zejtra?" Mladík se zubil a nekoktal. Právě prožil nejkrásnější den svého života.
"Zejtra bude konec světa," odpověděl Dant. "A jestli ne, tak si tam zajdeme."