Kostelní myš

Prošla jsem tržnicí ve Starodávné, bez zájmu, protože bez peněz a už jsem na to zvyklá, a teprve u toho krámku s pecí, co sálala a přiškvařila k sobě každou kapku deště, takže se k ní mokré čůrečky sbíhaly jako silokřivky - zajímavé, co to asi dělá s drahami elektronů, jenže to už je velká fyzika a na tu nestačím - teprve tam mě napadlo, že musím něco jíst. Jsou místa, kde to není nutné, ale tohle k nim nepatří.
Kukuřičný chléb, hlásal nápis nad igelitovou stříškou trojjazyčně a jeden z jazyků jsem si vybrala k pochopení. Jedl se na sladko. Pekl se v peci a do zlata dopékal na tálech nahoře, voněl a mazali si ho marmeládami a medem, všechno to bylo k dispozici na pultě, kam jsem skrz ty lidi těžko dosáhla, ve skleněných mísách - tvářily se broušeně, ale jenom za účelem házení prasátek, do očí, kdyby přišli kontroloři, protože oslnění, to je věc. V mísách plavaly kousky ovoce ve vlastní šťávě (ochutnali jste už člověka ve vlastní šťávě? Asi ne. Ani já), lidi je lovili nerez naběračkami a dávali si je na kukuřičný chléb, zlatý, zrnitý, nakrájený na obdélníčky, a smáli se. Zeptala bych se, jestli nemají tetanus, že se tak šklebí, ale byla to ošklivá myšlenka, a oni to dělali z radosti, že se jim podařilo ulovit ovoce. Lovci. Ostatně to byla otázka pro Doly, já jsem byla jenom chovanec a nemám odpovědnost za osud lidstva.
Drobné v kapse se přesýpají, písek v hodinách života, až se dosype, asi nastane konec, smrt hladem. Cizinec v obleku si namazal svůj obdélníček jahodovou marmeládou, ulovil ananas, celé kolečko, a podal prodavači peníze, velké a papírové, pomačkané z kapsy, neohlodané myšmi. Doly to požadovala u našich deníků. Aby nebyly od myší, jenže myši jsou všude, občas jsem taky byla myš, stejně jako Etni medvěd nebo žába, a taky pulec, to se svlékl donaha, ačkoli normálně nebyl na laškování ani náhodou a zapínal si límec ke krku, aby ho holky ze špitálu nezlobily, válel se po podlaze a přemýšlel, jestli mu narostou nožičky nebo ploutve. Bylo to moc důležité. Pro pulce. Po medvědici Mruně, co byla zaměstnaná v cirkuse a řádně platila nájem, se mi stýská. Co vůbec zůstalo z našich světů? Ulity na zádech, do kterých není vidět.
Cizinec na mě promluvil, ale ten jazyk jsem si nevybrala, abych mu rozuměla, a nebyl na sladko. Namazala jsem si kukuřičný chléb jahodovou marmeládou a vyhrabala drobné. Cizinec mě vzal kolem pasu, ale já umím šílenou Mařenku, a té se každý lekne. Prodavač odmávl moji hrstičku drobných a mrkl na mě. Poznala jsem ho. Kdysi jsme tady kousek opodál spolu dělali revoluci. Historie se nám potom vysmála, to je normální. Zestárl, zato zbohatl. Víte, mládí je v našich očích poukázka na dlouhý život před sebou, tak moc se snažíme věřit statistice, a na to jsem přišla sama. Mě má asi na svědomí Maňyk a třeba se kvůli němu propadnu do černých chodeb, kde po bezvadně naolejovaných kolejích (a když je nezmákne Julie, naolejuji je já) sviští vozíky s uhlím, ropou a rybími měchýři, kterým se popřípadě říká duše. Do míst věčného trestu, ale to by nebyl žádný rozdíl, tak nevím. Čím by se černé chodby lišily od ulic Přirozené Periférie? Od našeho života v realitě?
Pořád nás vláčel někde po okrajových částech světa a po březích tůní času, asi aby se cítil důležitě. Kníže mu dovolil používat ruku dvě hodiny denně, dvě hodiny ze čtyřiadvaceti nebyl mrzák, a Pat-Romy povídal, že ta ruka je kradená, protože živou ruku ti nikdo nedaruje ani neprodá, a že to je hřích.
Pamatuju si, jak Doly sešla do přízemí, viděla jsem ji v bílém řeholním rouchu, vlasy pod bílou plachetkou, i když ve skutečnosti měla vybledlý zelený chirurgický hábit, tak vytahaný, až začal vypadat sexy a Doly měla problémy s úchyláky, co nehodlali sex odepsat, ani s umělýma koulema, což zase vím od Maňyka. Maňyk je prý neměl, stačí ta ruka, říkal, zbytek už je můj, a Etni taky ne, toho jsem viděla, když někdy byl pulec. Doly sešla dolů v rouchu smutku a vyprávěla mi, protože já byla zbabělá, jak se Pat-Romy staral o potkany, co je zastřelil z praku, když mu bylo asi devět a bydlel sám ve sklepě. Strašně se bál, že ho v noci ohlodají, že mu vykoušou oči a taky varlata (Pat-Romy by jakživ neřekl koule nebo ještě něco horšího), a to byl hřích, protože pohlaví přece nepotřebujeme, i když oči zase jo, a kromě toho potkan je taky Boží tvor. Doly mu pracně vysvětlovala, že potkan je škůdce, Bůh ho tak udělal, a určitě počítal s tím, že lidi budou škůdce zabíjet. Lidi přece vždycky zabíjeli, dokonce sebe navzájem, řekla, ale to ho asi neuklidnilo, a pak, když už se Pat-Romy na ni díval napůl z cesty pryč, řekla ještě, že pán Ježíš taky nebyl vegetarián. A doufala, že to je pravda, protože Bibli už četla hrozně dávno. Tak nám umřel Pat-Romy, nejlepší z nás, bylo mu patnáct a byl panic.
Šla jsem ke hradbám, k věži, která bohužel smrdí, jak tam kdekdo chodí na záchod, ale zvenčí je pořád ještě krásná. Domy měly přízemí a patra nad zemí, a já se dívala víc do sklepních okýnek, do suterénu, kde se bydlí pohromadě se spoustou zvířátek, jako myší, potkanů, a taky pavouků, ale to vlastně ani nejsou zvířata. Skoro jako v domě na jednom kraji světa, kde byl Etni domovníkem, tak dlouho, dokud mu jeho telepatická duše nedala výpověď, protože šéfové nemohli nikde sehnat chlapa (obvykle to bývá princ), co by převzal jeho veslo a vysvobodil ho. Stejně asi Dům Soužití Sapientních Druhů skončil špatně. Neumím si představit, že by něco tak užitečného neskončilo špatně. A Etni od té doby hledá po světě svoji duši, ale nechce se mu tam do černých chodeb, k naolejovaným kolejím a narvaným vozíkům, musel by se v nich tisíce let přehrabovat, a ještě bez záruky.
Jestlipak Kníže nechává Maňykovi ruku aspoň na tři hodiny? Mohl by, za zásluhy. Těch kluků, co mu Maňyk přivedl! Živých, ozbrojených, lačných povýšení, a co v jejich těžkopádných mozcích, od malička zvyklých na vlivy drog, křivících svět jako zmetkovité zrcadlo, znamenalo výš a co níž, to nechci vědět a nechtěl to ani Maňyk. Co taky na ulicích! Mimo měst s odsáváním se brodíš ve svinstvu. Prach, písek, bláto, když zaprší. Smog, dušení, astma, vyrážka ze smogu, a když ho vítr rozfouká, vyrážka ze slunce, a ta je prý maligní. Jedině stíněná města se hodí k životu.
Tak mě napadá, proč jsem tady. Policie přece bezdomovce vymetá jako průvan, hezky do Přirozených Periférií. A Doly už nemá žádnou moc. Vyhodili ji ze špitálu, prý v tom byl sex. Víc mi neprozradila, protože jsem na to moc mladá, jako by nevěděla, že jsem se toulala s Maňykem, dokonce mi dovoloval nosit mu kontejner s pravou rukou, když levou potřeboval na střílení - mimo chráněná města se pořád střílí, a Pat-Romy za tu chvilku, co byl s námi, vlastně jenom než mě ukecal k návratu do reality, jak tomu říkal s tím výrazem přemoudřelého dítěte, vysbíral snad půlku kamení ze zeměkoule. Kamenná realita je kdovíproč vždycky dobře přístupná a on nechtěl zabíjet a neustále se hádal s Maňykem, až jsme toho s Etnim měli plné zuby a šli jsme s ním, protože se nám nechtělo do naolejovaného kolejiště, jenomže Pat-Romy byl dítě a nenapadlo ho, že do jeho světa, přehledného a fungujícího podle fyzikálních zákonů, vneseme něco vlastního, jako třeba myši nebo pulce.
Etni smutně vyprávěl, s koleny pod bradou, kolébaje se jako od narození dementní dítě, o svém domě.
Mruňa se nastěhovala s medvíďaty, měla jich na krku pět, některých se ujala, jen tak, nebyli to její potomci. Zabrala půl přízemí a sklepa, byl tam vždycky ten medvědí pach, ale všichni jsme si na něj zvykli a pan Noh si dokonce pochvaloval, že se podle něj řídí, když letí domů už za tmy. To víte, život není pohádka, a z pohádky do života je někdy daleko. Nevěřil jsem, že medvědice bude platit nájem, ale když naučila mladé šlapat na tříkolce a malovat na tabuli křídou puntíky - počítat samozřejmě uměli už dávno - přišla si v cirkuse na pěkné peníze. Byla fajn, veselá, a báječná máma. Naučil jsem se její řeč, ta věčná telepatická komunikace už mě fakt štvala, bylo to docela snadné.
Pamatuju si, jak jsme na toulkách skalami nad Očistcem narazili na rozzlobeného grizzlyho. Zřejmě šlo o nějaký ten asiatský pokus se stěhováním duší, vyjádřil se Maňyk, zatímco lovil z kontejneru ruku, moc jich nezbylo, vítězíme, to je jasné… Měl ruku nasazenou, přilnula k pahýlu zápěstí s tichým mlasknutím, protáhl si prsty a zaharašil zásobníkem. Etni ale vstal, vyšel z úkrytu za skalou a oslovil medvěda v jeho rodné řeči. Chvíli si hezky povídali, a já připomněla Maňykovi, ať si ruku radši sundá, a podala jsem mu průhlednou ochrannou čepičku na pahýl. Ten den už ji měl na sobě přes hodinu, a to bylo teprve poledne. Co když jednou přetáhne povolenou dobu a Kníže se objeví v plamenech nebo vodopádu oleje, co se s ním mažou koleje, sebere mu ruku a odsoudí ho k věčnému návratu. A třeba k elektronické protéze. O těch se povídá, že ničí mozek, protože se z nich postupně uvolňují atomy železa, putují podél nervů, až se jimi docela zanese centrum pohybu a dotyčný člověk přestane fungovat. Možná je to jenom reklamní trik dodavatelů živých náhradních částí, kterých se po poslední válce vyrojilo jako vos, potkáte je na každém rohu a nejradši by vám, jste-li dosud celí, hned něco usekli a prodali náhradu. Normálně se přitom musí brát fůra léků, tlumících imunitu, což ovšem nemůžete provozovat na ulici Přirozené Periférie, kde umřete při prvním setkání s nějakým zmutovaným bacilem. Pobyt v chráněném městě nebo velkých domech stojí prachy a potřebujete jich hodně a pořád. Jako drogy.
Stejně jsem měl potíže s kontrolory, vykládal Etni a kolébal se zepředu dozadu, přišli třeba na odečet vody, a Žabka měla ve vaně pulce, a když má Žabka ve vaně pulce, nikoho do koupelny nepustí. Jenom mě, dodal a začervenal se, protože pár jich bylo mých. Aspoň to tvrdila. Neviděl jsem, co z nich vyrostlo. Žabičky vyskákaly první a odhopsaly do lesa, ale ona říkala, že to je slabá čtvrtina, ostatní dětičky jsou pomalejší. A pan Žabák byl zrovna na návštěvě, on jinak radši bydlel v lese, a jen se uškliboval. Oni nejsou žárliví. Doufám, že se mají dobře.
Doly nikdy nevěřila tomu, co Etni povídal, ale ona ani neznala Maňyka a vůbec. Uměla držet umírající za ruce a mluvit s nimi, aby nebyli sami. Původně se učila lidi léčit, jenže potom se objevily nové nemoci a nikdo je nezkoumal, a bylo jich tolik, že už se nevyplatilo léčit ty staré, když byly v menšině. Doly se stala strážkyní smrti. To vysvětlovalo to bílé roucho, v němž jsem ji vídala.
Nebo mi vynadali ze správy Domu, že jsme přešvihli spotřebu tepla, vyprávěl Etni a kolébal se ze strany na stranu, a nemohli pochopit, že Zmijenka píše na počítači ročníkovou práci - ona navštěvovala Univerzální Univerzitu - a když je ztuhlá, netrefí se na klávesy. Někdy jsem se moc rozčílil. Někdy jsem i mluvil sprostě a z bezmoci jsem šéfy proklínal…
Pat-Romy si poposedl. Jeho indikátor cítil hřích. Jeho dobré srdce vzápětí hříšníkovi odpustilo a jeho čistá duše vyslala k Bohu modlitbičku, prosbu o odpuštění. Takový byl Pat-Romy. Milovali jsme ho.
Šla jsem k věži a potom brankou v tlustých hradbách, pořád jsem kousala kukuřičný chléb, neubývalo ho a mně začalo být jasné, že je kouzelný. Možná mám nakrmit ještě někoho, nejen sebe. Poskočila jsem si. Být posel s chlebem je veselejší než jen tak bloudit.
Přirozená Periférie mě přivítala smradem, špínou po kotníky, vlhkem, pomalu přecházejícím v mrholení a déšť. Řetízky deště se ke mně sbíhaly jako silokřivky, ačkoli jsem nesálala, to jenom přírodní zákony na mě měly zlost. Doly by mi nevěřila. Vysmála by se mi, a ten smích by zněl falešně. Uměla se smát opravdově, když se navzdory špíně a nákaze světa někdo uzdravil nebo se narodilo dítě, uměla se usmívat opravdově, když konejšila nemocné a umírající, co ještě uměla? Vždycky mě napadne sex, že ho uměla dobře, ale nechtěla ho dělat, protože nosila to bílé roucho, i když jenom pro mě a možná pro Pat-Romyho, jenže ten je po smrti a já doufám, že v nebi nejsou žádné kolejnice. No a kdyby Doly s někým dělala sex, byl by to hřích.
Když jsem spatřila okna nad tou plochou stříškou, zakrytá jen síťovinou, po níž stékala voda - taky se tam sbíhaly pramínky vody jako silokřivky (mám to slovo ráda) - věděla jsem, že Doly tady teď bydlí a pořád chodí utěšovat umírající, přestože špitál zrušili, a tak se hodně nachodí, a že zrovna přišla a její bílé roucho se mění v prošoupaný chirurgický hábit, tak vytahaný, až je skoro sexy, svítí si lampičkou, a ten chlap, co se krčí na ploché stříšce, ji pozoruje a je z toho zpocený. Zahlédla jsem kontejner a jak si to nasazuje, umělé koule a taky úd, asi o to přišel při debatě s drogovými mafiány a pak potkal dodavatele - podle Maňyka jsou ty věci vždycky z černého kolejiště - možná má povolenou hodinu denně, jinak ho zničí imunitní reakce nebo kletba Knížete, a to je průšvih, protože síť v okně není žádná ochrana.
Zapomněla jsem na kouzelný chléb a začala se drápat na stříšku. Zrovna v té chvíli skočil a prorazil síť. Doly nezaječela, jen slabě zanaříkala. Ječela jsem já. Nahoru, honem! Nebudu tam nic platná, ale musím! Doly je bytost z reality, možná poslední na Periférii, kdo na ni ještě věří, a když umře nebo se jí stane něco moc šeredného, realita může umřít taky. Jako umírá každý ranní sen.
Skáču do okna, je asi metr nad podlahou, na slamníku se zmítá Doly pod tím chlapem, neumím zabíjet, i když mě to Maňyk učil, jsem posel s chlebem, ale mám dvě ruce a tak škrtím, nejde mi to, Doly to ale stačí, zašátrá pod slamníkem a nahmatá svůj skalpel. Z útočníka teče krev, červená, takže jsem ho opravdu škrtila špatně, jinak by přece byla modrá, Doly je celá od krve, obracíme chlapa, vidíme, že umírá, a Doly ho chytí za ruku a má na sobě bílé roucho, nechtěla jsem, víš, říká mu tiše a všichni brečíme.
Potom balíme pár jejích věcí, Doly si bere normální šaty a já ji utěšuju, že sex je hřích stejně jako vražda, tak to vyjde nastejno, a ona se usmívá, na to jsem ani nepomyslela, a znáš vážně cestu do těch míst na okraji světa a v tišinách času?
Vylezly jsme oknem. A hele, někdo zvedl kukuřičný chléb, a hele, bláto se ho netklo, pořád jsem posel s chlebem, a klidně si ho může sníst ten invalida bez ruky, co ho zvedl. Zakousl se do něj, zvedl oči a zpod klobouku okousaného myšmi se zasmál. „Vždyť vy dvě se ochráníte samy! To já potřebuju ochránce!“
Byl to Maňyk bez pravé ruky a bez kontejneru. Vrátil se. To udělal Pat-Romy. Přišel za ním, vážný, Maňyk neměl tušení, že je už mrtvý. Pat-Romy mu vyprávěl o majiteli ruky a potom ji spolu pohřbili. A pak se Maňyk rozhodl zase najít Doly, mě a Etniho.
Objali jsme se a vydali se směrem, kde stával ten Dům, protože Etni beztak šel za Žabkami a Mruňou, určitě už poznal, že šílenství není žádná hrozba, že je lepší být šílený, než osamělý a nosit na srdci metrák stesku. Vykračujeme si tanečním krokem a déšť slábne. Možná brzy uvidím les! Jo, a Doly pojídá kukuřičný chléb a já se těším, až jí to dojde.