Kostelní myš

Vlak kodrcal ojíněnou krajinou, v mrazivé mlze, zanechávající na povrchu věcí kluzký povlak, na omak vlhký, zrádný pro nohy. Gumová podrážka nepomůže, pomyslel si Alhack. Jak to vlaky dělají, že jim to neklouže? Opatrně, aby nevrazil loktem do obličeje pihovaté dívčiny usazené na výstupku topení, se znovu složil na černou podlahu chodbičky. Hlavu měl těsně u dívčiných kolen v tenkých punčocháčích.
"Jen se opřete," vybídla ho nastydlým hláskem. "Nebude mi taková zima…"
"Fajn," zabručel a poslechl ji. Dva výrostci, páchnoucí ředidly, se zachechtali, ten v čepici s kšiltem, otočeným na záda, řekl něco oplzlého, čemu Alhack nerozuměl. Nová generace, nové hnusy. Každý si zakládá na tom, že má v pekle své vlastní oddělení.
Chodbičkou se dere tlustá žena s krosnou na zádech, lidé jí svorně nadávají, ale její nohy v holínkách z černé gumy bezohledně šlapou, na podlahu, na cizí koleno či břicho, ona někam míří. Někoho zašlápnu? Jeho smůla… Perfektní úvaha, hodná občana Goldauru. Alhack zachytil černou holínku, která se chystala k dopadu na jeho nárt, posunul ji o kus dál, na černou umaštěnou zem. Žena zavrávorala, rozpažila a vzepřela se mezi okno a stěnu zamčeného kupé. "Ty hajzle," začala mu spílat, "ty svině brejlatá, ty…"
"Zmlkni, krávo," vyzval ji klidně a viditelně sevřel pěst. Přestala vykřikovat a s překvapeným výrazem ho překročila. Pihovatá dívka se zazubila. Výrostci mu blahosklonně ukázali palci vzhůru, dobrý, strejdo! Starší muž v kabátě prožraném moly mu nabídl láhev, z níž se linul pach lavórovice. "Dej si hlta!"
Vypadám jako někdo ochotný nechat se zadupat do země, myslel si Alhack. Ale nejsem. Lokl si pálenky, poděkoval kývnutím, zavřel oči. Nultý stupeň! Dostat se do vlaku!
Nejdřív peníze. Pokud se člověk moc nebojí, stačí měsíc v dolech. Pořád se najdou chemičky, které za uhlí platí, jen ta práce je o hubu. V zemi, děravé jako ementál, to byl takovej sýr s kulatýma dírkama jako bublinky, to vy nemůžete pamatovat, děti, hm, v takové zemi se co chvíli něco sype a řítí, o ty štoly se už léta a léta nikdo nestará a vypadají podle toho, stane se ti, že nenajdeš cestu zpátky, ráno byla, už není, je tam halda kamení a kdovíčeho, zával, a teď si musíš odpustit hysterický záchvaty, rozklepaný kolena nebo k čemu máš sklony a rychle myslet. A když máš to štěstí a dostaneš se do výtahu, třeseš se, aby nevypnuli proud, protože ty unavené stroje nahoře, opotřebovaní tahouni, klidně pustí tvou kabinu z ochablých prstíků a nechají ji zvolna, anebo taky fofrem, klesat, padat, řítit do tmy. Alhack tohle zažil dvakrát, a měl tu kliku, že výpadek nikdy netrval dlouho, takže klesli jen o pár desítek metrů. I tak pokaždé někdo zešílel a druhého dne za něj nastoupil nováček z té fronty před bránou. Měsíc. Ne, šest týdnů to bylo. S nutnou rezervou na úplatky.
Potom povolení, papíry a plastové kartičky na jedno použití, razítka a výslechy na úřadech, neuvěřitelné formuláře, zajímající se o povolání prababičky a běda jestli byla v domácnosti, na účast v posledních volbách, testy inteligence, u kterých si tlustý zpocený psycholog pěkně nahrabe a tváří se kysele, když si přijde někdo jako Alhack, vyčistí si brýle, ten zasranej inteligent, a zasedne k počítači se slovy papíru nevěřím… Tady něco málo ušetřil, to je fakt. Zato ten poslední byrokrat, to byl oříšek. Jeho cena byla vyšší než to, co měl Alhack v kapse. Zoufalá situace. No nic, nakonec ten vymydlený chlap se zlatou sponou v kravatě povolil, ale to už měl hlavu dost otřískanou o lesklou, prázdnou desku svého stolu. Podepsal a orazítkoval jízdenku, pošilhávaje po očku kamery, ukryté mezi úctyhodnými, nečtenými svazky v knihovně, do něhož ten nemotora žadatel vrazil loktem tak pitomě, že kamera po celou dobu jeho návštěvy zabírala bílý strop s jednou pavučinou v koutě. Nultý stupeň! Jízdenka.
Následuje noční čekání v mrazu na nástupišti, přijíždí špinavý, orezlý vlak, jako vždy o tři vagóny kratší, než nám slibovali v informacích, rvačka, ostré lokty, plechové břicho, bez toho se neobejdeš, neuhnout, valit se jako tank nebo kličkovat při zemi hadím způsobem, a první vítězství, jsem uvnitř. Další bitva o místa v kupé, ale na tohle už nemám žaludek. Úspěšní jedinci s oteklými nosy a odřenými klouby na rukou se zamykají v kupé, chodbička praská ve švech, venku kdosi zuřivě píská, už jedeme!
Opojením z krve a rvačky zdivočelé obličeje ve vlaku, zoufalstvím a zklamáním zdivočelé tváře venku, vítězná nenávist, bezmocná nenávist… Tak se tedy rozhlédneme. Zavazadlo si každý drží u těla, peníze a doklady přechováváme v těch nejvnitřnějších kapsičkách, ženské je možná mají v podprsenkách. Krade se tady. O tom jsem slyšel báje a pověsti. Neusnout! Což bude v tomhle nepohodlí snadné. Měl na sobě skoro všechno svoje šatstvo a důkladné vojenské boty z armádního výprodeje. A brýle, které se zalíbily pihovaté dívce. Asi v nich působil dojmem neškodného intelektuála. Sportovní typy dávají přednost čočkám. Sklo znamená zranitelnost. Nepřípustné, chceš-li přežít. Ale ne, nosil jsem brýle celou válku, přežiju i tak, řekl si vzdorně.
Na vteřinku si zdříml, a už stáli na první hranici. Zevní zóna. Vlakem se ve čtveřicích hnali po zuby ozbrojení muži, kdo neuhnul, octl se pod jejich okovanýma botama nebo ho smetla rána obuškem. Alhack se přitiskl k oknu a s nosem rozpláclým na skle se díval na šedé betonové baráky stanice, napůl utopené v šedých, žlutě počůraných závějích. Nepřekvapilo ho, že vidí mrtvá těla, do nichž mrzutě klovají černí ptáci. Pár lidí, někdy sto, jindy dva tři, hlídka vyhodí z vlaku. Někdo ze smolařů odejde zpátky, po svých, a třeba dojde domů, tam, kde má svůj kout na přespání a možnost sehnat jídlo, jiný se vzbouří, zoufalství mu zatemní rozum, šílenec se vrhne na hlídku nebo se pokusí proběhnout hraničním zátarasem, přeskočit příkop, prokličkovat mezi minami, podlézt ostnaté dráty a kdovíco za zrady tam číhá. Vzpoura znamená jistou smrt. Co asi budou kontrolovat?
Chlap z hlídky se prosmýkl kolem něj, Alhacka praštila do nosu vůně kolínské, ale nerozkašlal se, to postihlo chlapíka s pálenkou a okamžitě následoval trest, rána pažbou samopalu do žeber a obuškem do hlavy, provinilec upadl a byl by se stal obětí okovaných bot dalšího člena hlídky, kdyby ho Alhack hbitě nezvedl a neopřel o okno vedle sebe. Ozbrojenec se uchechtl a sykl mu do ucha: "S takovou nemáš šanci, vole!" Nic víc. Měl dobrou náladu. Alhack si tiše vydechl.
Kontrolovali doklady. Zostřením zábavy byla nezbytná fronta na sněhu, to pěkně zamíchá s rozložením sil ve vagóně, zase bude rvačka, říkal si Alhack. Jeho sousedka v krátké sukni a punčocháčích, čekající v řadě za ním, zašeptala: "Budete se prát o kupé?"
Zavrtěl hlavou.
"Fajn, já taky ne… To bylo statečný, to co jste udělal!"
"A hloupý." Napůl se k ní otočil. Koukala skoro obdivně.
"Jo, to taky," projevila souhlas. A teď se na mě nalepí, když objevila, že nejsem svině, pomyslel si. Ts. Dvojice je zranitelnější než jeden. Ale můžeme se na střídačku vyspat, a ne jen tak na půl očka…
"Jak se jmenuješ?" zeptal se šeptem.
"Zaruya," dýchla mu na šíji. Byla dost dlouhá a ty nohy neměla nejhorší.
Kontroloři vyřadili asi dvacet lidí, mezi nimi tlustou ženu s krosnou. Užuž se zdálo, že nikdo nezcvokne, hlídky si zklamaně věšely zbraně na ramena, a vtom žena zaječela a prsty - drápky zaútočila na oči nejbližšího chlapa v uniformě. Nastal zmatek, šílenou ženskou museli od člena hlídky nejdřív odtrhnout, než ji rozstříleli, mají spoustu nábojů, spoustu, můžou plýtvat, říkal si Alhack, ale nedíval se, šplhal totiž po strmých schůdcích do vagónu a snažil se chránit dívku nad sebou před rukama, jež ji stahovaly dolů, mlátil kolem sebe a oháněl se lokty, Zaruya vylezla nahoru a z plošinky obratnými kopanci srážela zase ty, kdo se věšeli na něj, a když se protlačili do chodbičky a vyhlédli oknem, bylo po všem a na sněhu leželi dva mrtví, tlustá žena a mladý muž, který se pokusil využít situace a zaujetí hlídky a proběhnout hranicí.
Zaruya spala, vlak namáhavě stoupal a nakláněl se v zatáčkách, trať šikmo protínala podhůří Albenin. Alhack stál u okna a ve světle soumraku sledoval ubíhající krajinu. Vesnic a osad přibylo, v každém údolí se krčilo aspoň pár domků, za okny se už svítilo, přece jen Zevní zóna je o něco lepší než Divoká země. Ve Městě Zevní zóny vlak na pět minut zastaví a každý má na vybranou. Zvolíš si jistotu, o něco lepší život tady, nebo vsadíš na štěstí a pojedeš dál? Alhack mrkl na dívku u svých nohou. I ve spánku měla odhodlaný výraz. Ta neustoupí.
Ve Městě Zz vystoupilo šest lidí. Všichni starší. Muž, jehož Alhack zachránil před pošlapáním, mu zamával.
Ke hranici Plechové zóny dorazili v noci. Alhack upil ze své okrouhlé polní láhve (armádní výprodej) a schoval ji. Blížící se hlídce velel chlap, jehož bolely zuby. Byl celý brunátný, jak se léčil chlastem, potil se z analgetik a zuřil. Všechna okna musela být dokořán, a to ihned, kde je nedokázali otevřít, tam muži z hlídky skla rozstříleli. Odsouzeni k mrazu a fičícímu ledovému průvanu… Alhack mechanismus otevírání znal a stačil zvládnout tři okna, než se za ním vynořil zarudlý obličej zkřivený otokem. Velitel hlídky se rozmáchl pažbou své zbraně, minul, jak Alhack uhnul, zavrávoral a samopal mu vypadl z nejistých rukou. Alhack se bleskově shýbl a zachránil zbraň z dosahu zfetovaného chlápka ve stetsonu a kovbojských botách, který se nepříčetně chechtal a hleděl na svět rozšířenými zorničkami. Samopal v Alhackových rukou vypadal tak přirozeně, že členové hlídky zastříhali ušima a stáhli se. Jen velitel zůstal na místě. Alhack na vteřinu podržel zbraň, jako by se chystal vypálit, pak ji zajistil, obrátil a podal majiteli. Zdalipak ses pod tím brněním počůral, vztekloune, myslel si za kamennou maskou. Jo, s bolavým zubem se blbě umírá.
"Tys byl v armádě?" vybafl velitel.
"Byl," odpověděl Alhack.
"Střelec?"
"Technik."
Velitel zvedl obočí. Technici měli tradičně nejvyšší ztráty a s každou novou válkou to bylo horší, nikdo k nim nechtěl a všichni vojáci podpláceli a švindlovali, aby se nedostali mezi ty prokleté, mezi ty, kdo museli vlézt úplně kamkoli a vyčenichat pasti, chemické, biologické, mechanické, kybernetické a další, a umírali, modrajíce v křečích, hořeli v plamenech a byli trháni na kousky při výbuších a stříleni dobře naprogramovanými zbraněmi s tepelným čidlem, oslepováni lasery a ochromováni vlnami omnia a paprsky ultim. Přežití jedno procento. Proto velitel zapomněl na svůj zub. "Ukaž doklady!" houkl.
Alhack mu podal pevnou kartičku s kódy, jimž nerozuměl. Neměl potuchy, zda záznamy na ní odpvídají skutečnosti. Velitel hlídky koukl do levého dolního rohu a zkusil hvízdnout. "No sakra," zabručel. "Ode mě máš propustku do Plechárny," prohlásil. "Radím ti, zůstaň tam. Zbrojní průmysl tě uvítá."
"Děkuju," řekl Alhack. "Rozmyslím si to." Ustoupil z cesty. Ozbrojenci bez dalších řečí prošli. Do fronty na sněhu Alhack nemusel, a tak držel Zaruye místo. Až na další hranice! Kontrola trvala dlouho a Zaruya se vrátila celá bledá. "Hledali drogy," hlesla. "Toho kovboje zastřelili. Pár lidí zavřeli. Ty dva kluky s ředidlem jenom vyhodili…"
"Drž hubu," zavrčel zamračený svalnatý blonďák. "Žádnej z toho svlíkání na mraze nejsme vodvázanej!"
Zaruya ho probodla očima, mrkla na svého ochránce, zda tu drzost míní strpět. Mínil. Blonďáka docela chápal. Vytáhl z batohu suchar a pomalu žvýkal. Zaruya zalovila v kapse, z malého sáčku si nasypala do dlaně pár oříšků a rozinek. Do kupé vrazili dva chlapi s vizáží boxerů a uložili se na podlaze. Nikdo nic nenamítal. Osazenstvo doplnil šikmooký mladík a jeho dívka, oděná v kůži, oba hlasitě žvýkající. Blonďák zaprotestoval a byl odměněn odborně umístěnou ranou do krku, po níž obrátil oči vsloup a ztuhl.
"Třeba se probere," zářivě se usmál šikmooký. Jeho dáma se znechuceným výrazem zabouchla dveře a zamkla. Zaruya se přitiskla k Alhackovi.
"Nebojte se, slečno," zachichotal se karatista, "my jsme slušní lidé!"
Ujížděli Plechovou zónou, přecpanou strojírnami, zbrojovkami, železárnami a slévárnami, plnou plechových plotů a ostnatých drátů, kouře a popílku, s černým sněhem a plameny, šlehajícími do noci. Ve Městě Plechové zóny vystoupilo několik mužů. Alhack zůstal sedět a Zaruya si oddechla. Bylo fajn, moct se jít vyčůrat a opláchnout na toaletu, i když voda z nekryté střešní nádrže je špinavá a páchne rzí, a vědět, že jí někdo drží místo. "Budeme na hranici," řekl Alhack.
"Jak to víš?"
"Znám mapu. Naučil jsem se ji zpaměti."
"Fakt?" zvedl hlavu šikmooký mladík. "Víš taky o slabých místech?"
"Ne. Nepěstuju nebezpečné vědomosti," odvětil Alhack úsečně.
"Lžeš!" Mladík hrábl pod lavici, z tajného úkrytu vytáhl malou pistolku a namířil na něj. "Půjdeš se mnou! Povedeš mě!"
Alhack pomalu zakroutil hlavou a současně vrazil kolenem do mladíkova lokte. Pistole vystřelila, zasáhla polici se zavazadly. Alhack nastavil předloktí, dobře mířená rána hranou ruky nedopadla, kam měla, mladík, vyvedený z míry účinnou obranou, si nechal téměř bez odporu vzít zbraň.
Zaruya pustila jeho přítelkyni a protřepala si ruce. "Kouše, bestie," pravila důstojně. Alhack schoval pistoli do kapsy. V kupé se rozhostilo ticho, rušené jen chroptěním nešťastného blonďáka. Na hranici Zelené zóny ho člen hlídky zastřelil a přikázal boxerům, ať tělo vyhodí oknem ven. Alhack okno otevřel a neříkal nic. Pak čekali ve frontě a nevěděli na co. V největší budově stanice, škaredém betonovém baráku, jemuž nepomohlo ani světlo úsvitu, hrála ryčná hudba. Alhack postoupil o krok, octl se za prahem a skoro se lekl. Jediná rozlehlá místnost byla plná cigaretového kouře, výparů kdovíjakého destilátu a polosvlečených těl, zmítajících se v křečovitém tanci. U vchodu ho chytili pod pažemi dva muži v uniformách, jeden z nich mu zařval do ucha, aby překřičel rachot neviditelné kapely: "Každej musí něco předvést! Jasný? Tanec, striptýz, kabaretní číslo!"
Alhack přikývl. Mlčky vykročil, rozhlédl se, zjistil rozložení reproduktorů. Čtyři. Z pistole se střílelo jednou. Mělo by to stačit. Vytáhl zbraň z kapsy a vystřelil, čtyřikrát, do různých stran, přesně doprostřed každého reproduktoru. A bylo ticho. Zvenčí se ozvaly skřípavé nárazy.
"Ujíždějí nám s vlakem!" vykřikl Alhack. "Lidi, fofrem ven a nasedat!" A vyřítil se ze dveří. Nikdo ho nezadržel. Zaslechl potlesk, koutkem oka zahlédl rozesmátou tvář nad zlatem zdobeným límcem uniformy. Velitel zdejší hraniční posádky? Pobavil jsem ho svým číslem? Splnil jsem povinný test?
Pár lidí doběhlo, Zaruya a on se v poslední chvíli zachytili tyčí u schůdků posledního vagónu, nejméně padesát cestujících nestačilo nastoupit. Docestovali. Ti šťastnější jeli Zelenou zónou, vyhřívanou, zavlažovanou, obezřetně hnojenou zemědělskou oblastí. Tady zůstat by nebylo tak zlé, myslel si Alhack. Pracovat na poli nebo ve skleníku, okopávat mrkev nebo kytky, sklízet cibuli, trhat jablka, kosit žito a tak, čichat zdravé, normální pachy a vůně, rýt se v hlíně… Ohlédl se na Zaruyu.
"Je tu hezky," řekl. Ušklíbla se. Najdi si na to jinou, sděloval její výraz jasně a zřetelně. Tak jo, pokračujeme.
Na hranici Stříbrné zóny je měřili. Neviditelná fotobuňka ve výšce sto osmdesát centimetrů otevřela úzký průchod, pokud něco, cokoli, zaregistrovala. Pustila by i mrňouse, kdyby kráčel se zdviženýma rukama. To by ovšem musel vědět předem, v čem je ten fór. Alhack a Zaruya neměli potíže, zato šikmooký karatista zuřil. Žádná spravedlnost, ty malý vrahu, říkal si Alhack. Vůbec žádná. Jsou přesně jako ty… Ve vlaku bylo stále víc místa.
"Chtěla bych se vykoupat," zatoužila Zaruya. "Už jedeme druhý den… Mám toho dost."
"Ve Stříbrné je všecko," zívl Alhack. "Televize, obchody, města, parky a školy…"
"Já chci do Goldauru!" zasyčela vášnivě. "Mezi ty nejlepší!"
"Co je nejlepšího na výšce přes metr osmdesát," namítl. Sílil v něm pocit, že tyhle nesmysly po cestě mají jediný cíl: Nepustit do Goldauru nikoho. Žádný výběr těch nejschopnějších. Nevybíráme. Odrovnáváme. Existuje vůbec to jejich Eldorádo? Podobnost čistě náhodná? Zaruya se naštvala. Ona si myslí, že na její výšce je všecko nejlepší. Nojo, pihovatá a nohatá krásko. Stříbrná ne? Co po nás budou chtít na další hranici?
Muži ženy zvlášť… To bude nějaká nechutnost. Zaruya zmizela ve dveřích s červeným pruhem, ty baráky jsou ale fakt všude stejné, jeho postrčila řada mužů do modře natřených dveří. Octl se ve tmě a shora na něj cosi skočilo. Ustoupil půl kroku dozadu o zlomek vteřiny před dopadem té tuhé, chlupaté věci, takže ztratila rovnováhu a místo do krku nebo obličeje mu zaryla drápy do bundy. Alhack se sebe bundu střepal, povalil útočníka na podlahu a jal se do něj systematicky bušit. Tuhé tělo ochablo. Alhack se nestaral, zda patří zvířeti, člověku v kožichu nebo snad robotovi, postavil se na špičky, nadzvedl padací dveře, jimiž ten tvor skočil dolů, zachytil se prsty a přitáhl se. Bílá chodba, matná skleněná stěna. Stěna zareagovala na přítomnost člověka a odsunula se stranou. V kruhové místnosti seděl mezi monitory plešatý chlapík a s kýmsi se vybavoval po telefonu. Alhack vyrazil, povalil chlapa i se židlí, vzal mu zbraň a s kolenem na jeho krku se zeptal: "Kde jsou holky?"
"Tady vedle," zasípal muž. "Ty červené dveře… To nezvládneš!"
"Zmlkni." Alhack mu nacpal do pusy jeho vlastní kapesník, ruce mu spoutal kabelem, vytrženým ze zásuvky ve stěně, nevšímal si blikání monitorů, najíždějících na nouzový zdroj, a s pistolí v ruce si šel pro Zaruyu. Byla za těmi růžovými dveřmi, ležela na širokém lehátku a na ní chlap, částečně svlečený z uniformy.
"Ať už se vám to líbí nebo ne, končíme," sykl.
Zaruya neplakala, nenaříkala, zvedla se a oblékla a vypadli. Alhack byl rád, že členové hlídky nezkoušeli vytasit vlastní zbraně a věřili v rychlost jeho reakcí, protože jinak by je musel zabít. To nechtěl.
Kličkovali chodbami, stříleli po nich. Vymotali se ven z toho bílého bludiště a objevili, že jsou na druhé straně hranice. Zaruya se rozletěla jako na křídlech, jak ji omámila vůně Předměstí, byla by přehlédla nízké, lesklé vozidlo, parkující za budovou. Alhack mrkl dovnitř. Někdo se cítí tak bezpečně, že nechá klíčky v zapalování. No co, ti žebráci zvenku beztak neumějí řídit… A to já zase umím, pomyslel si škodolibě, nasedaje. Dívku přibral cestou. A jeli.
"Tady, na Předměstí, by se už dalo žít," ozvala se Zaruya chraptivě. Chvíli mu trvalo, než pochopil. Připravil jsem ji o šanci. A tomu vážně věříš, dívko? Tys opravdu čekala, že tě potom vyhodí na tuhle stranu hranice? Najednou mu chyběla slova.
"Nechtěl jsem ti škodit," hlesl.
"Já vím," odpověděla. "Co teď? Nemůžeme zůstat tady?"
"Tady po nás půjdou," stiskl rty. "Musíme hrát až do konce. V Goldauru už neexistují tresty. Jakmile se tam jednou dostaneš, jsi občan. Že tě nechali projít, to už je jejich problém."
"Jak to víš?"
"Četl jsem jejich zákoník." Ušklíbl se. "Tajný. Zakázaná četba."
"Hm," udělala. "Umíš číst…"
Zašilhal na ni. "Jo. Já zapomněl, že zrušili školy. Jsem starší generace, no."
"Není to poznat," mínila. "Máš fyzičku."
"Z dávných časů," řekl. "Bez anabolik a posilovacích přístrojů. Tehdy to byla spíš otázka tvrdohlavosti…"
"A perfektně řídíš," pochválila ho. Měla pravdu.
Zdálo se, že je nikdo nepronásleduje. Že by spoléhali na poslední, nezdolatelnou hranici? Na poslední hlídku, strážce svatyně, Eldoráda, Goldauru… Svištěli si to po bezvadných silnicích, výstavnými vesnicemi, čistými městečky, lesíky podobnými parkům s dokonale upravenými keři a cestičkami z bílého písku, kolem rybníků, připomínajících okrasná jezírka a jezírek, připomínajících domácí bazénky se zlatými rybičkami. Titěrná zemička, napadlo Alhacka. Země pro panenky. Země, kde se nehodí pronásledovat uprchlíky…
"Tady v zóně Předměstí a v Goldauru se prý neumírá," vybavil si jednu z těch pověstí.
"A co tohle!" Zaruya se prudce předklonila a ukázala prstem. Zírali na širokou čistou silnici, na níž došlo k nepochopitelné nehodě. Převrácené, pomačkané auto, nehybné tělo řidiče, napůl vysunuté z dvířek… Alhack zastavil.
"Jeď!" zaječela Zaruya. "Jeď, blbečku!"
Pozdě. Alhack už byl z auta venku. Začali na něj střílet. Cosi mu ožehlo ucho, takový legrační ohýnek, další mu roztrhl svetr a kalhoty na stehně, poznal, že je v průšvihu, a přesto se mu ulevilo, když se mrtvý řidič nadzvedl a přidal se ke střelbě. Alhack se zasmál a skočil za volant svého auta. Jedna kulka provrtala sklo a prolétla mu kolem hlavy, říkal si, jestli je v téhle chvíli lepší být bez hlavy nebo bez pneumatik, a pořád si nějak nemohl vybrat, ale to už byli daleko a střelba ztratila na průraznosti. Měl hlavu a všechny pneumatiky.
"Skvělý," špitla dívka. "Teče ti krev. Tady na noze."
"Noha funguje," řekl lhostejně. "Jedeme dál."
Koukla na něj, zahlédl zelené oči, jezírka v rákosí řas a jemňoučkém písku pih. Docela hezká, když si nenasazuje tu drsňáckou masku. O dívčinu tašku přišli na hranici a Zaruya teď podle jeho pokynů lovila v jeho batohu suchary a čaj. Krmila ho, dělíc poctivě sousta napůl, on nespouštěl oči z cesty.
Zátaras uviděl včas, sjel ze silnice, příkop nepříkop, prokličkoval mezi keři, po louce, vyhnul se rybníku, na hrázi narazil na široký dlážděný chodník, a po něm se dostali zpět na asfalt. Od zátarasu za nimi vyjely motocykly. Alhack šlápl na plyn, ukaž, co v tobě je, domlouval vozu. Zaruya si zakryla oči a schoulila se do klubíčka, Alhack trnul, kdy se to auto odlepí od země, tohle je první kosmická! Muži na motorkách zůstali daleko vzadu. Kolem nich prolétlo město, změněné v rozmazanou šmouhu, mírná zatáčka se pokusila vyhodit je jako divoký kůň jezdce ze sedla, neuspěla, volant drnčel, ve voze všechno vibrovalo a Alhack si poprvé vzpomněl na benzín nebo naftu, či na co to vlastně jezdí. Bude stačit? Zvolnil a studoval přístrojovou desku. Tenhle růžový ukazatel? Bublinka je právě uprostřed políčka, hm, snad dojedeme. Zaruya se pohnula. "Žiju?"
"Zatím jo," uklidnil ji.
"Kde jsme?"
"V zóně Předměstí. Míříme ke hranici."
"To vím. Máš tušení, jak to tam vypadá?"
"To teda nemám. Tam odtud se už nikdo nevrátil."
"Třeba jsou mrtví," hlesla. "Všichni, kdo se dostali až tam, zemřeli."
"To by nebylo právě fér," mínil.
"Oni asi vůbec nejsou fér," otřásla se. "Škoda že mi to došlo až teď."
"Jo, mohli jsme zůstat ve Stříbrné." Promarněné možnosti… No, a z čeho by se jinak skládal život?
Začínal toho mít dost. Na mapě se to nezdá, ale Předměstí je obrovské. Jakýpak je asi Goldaur? Má vlastní moře, proč jen nejsem námořník, mohl bych se vyhnout strastem putování zónami, vynořit se z vln, z pěny vodní tříště, z vln, které narážejí na skály a houpají… Zaruya vykřikla, probudil se a strhl volant.
"Usnul jsem," řekl omluvně.
"Radši na chvilku zastav. U toho lesíka," navrhla dívka. "Stejně si musím odskočit."
Potom jen tak chodili po trávě, zelené, studené, ale beze sněhu, to je to částečně regulované počasí, hm, v Goldauru je plně regulované, co to asi znamená? Modré nebe, teplo, déšť pouze v noci? Z lesa vyšel muž s košíkem. Houbař. Přejel dvojici lhostejným pohledem a kráčel dál. Alhack pustil z prstů pistoli v kapse kalhot. To škrábnutí na stehně ho náhle zabolelo.
"Musíme dál," rozhodl. "Než se úplně sesypu."
Sledoval ukazatele a dával si je dohromady s mapou, jak si ji pamatoval. "Tady už vystoupíme. Je to asi kilometr pěšky."
Dívka se protáhla. "Skoro se těším."
Šli lesem, řídkým a listnatým, jímž prosvítalo slunce. Šli za sluncem, klesajícím k obzoru. Dráhu Slunce zatím ti z Goldauru neumějí ovládat, ale možná se to jednou naučí, a pak se těš, světe! Zaruya se ohlédla. "Kulháš."
"Trochu to bolí," připustil.
"Ukaž."
"Ale ne." Svlékl svetr a uvázal si ho kolem pasu. Takhle ta zaschlá krev aspoň není vidět. Uvědomil si, že by se cítil divně bez ochranné vrstvy oděvu. Zvykl si na ni za ta léta ve věčném chladu, hm, odněkud se to teplo pro vnitřní zóny brát musí, a když se myl, prováděl to rychle, jako by se styděl sám před sebou. Ostatně při mytí je člověku ještě větší zima. Někteří se nemyjí vůbec. Možná to není špatný nápad, zasmál se. Ty stydlivý hochu! Stejně si tu ránu nemám čím ošetřit…
Přebrodili mělký potok, voda byla chladná, ale ne ledová, Zaruya si ji vylévala z bot a se smíchem si otřepávala nohy, díval se na ni a zjistil, že se mu točí hlava. Co nevidět se složím, pomyslel si. Zkoušel jít dál, a najednou se opíral o její rameno a kolem bylo šero.
"Kde je ta tvoje hranice?" zeptala se dívka žalostně. Chtěl jí něco odpovědět, a vtom ho udeřilo do očí světlo, oslnivé, žluté, nemilosrdné, tak, a teď jsme opravdu někde, odkud není úniku, v zářící pasti… Zavřel oči a nechal se vést, postrkovat a nakonec vléci cizíma rukama, chvílemi ztrácel vědomí. Dovlekli ho někam do tepla, matně vnímal, že ho svlékají, to bylo v nějaké bílé místnosti plné skla, ucítil krátkou palčivou bolest v ráně ve stehně, škubl sebou, cizí ruce ho přitlačily na měkký povrch, vybavil si pojem nemocnice a vzápětí ho ztratil, pil, někdo ho krmil, všechno to ovocně vonělo, slyšel, jak na něj nějací lidé mluví, ale byli moc daleko, ani jim nerozuměl, a chtělo se mu strašně spát. Spal.
"Dostal jste se daleko," řekl muž ve zlatě lesklé kombinéze s výložkami. Alhack na něj váhavě zamžoural. "Alhack Menaresh, Technický předvoj tři A, v poslední válce čtyři roky přežití, to je rekord, četná vyznamenání, nebudu jmenovat," pokračoval muž, "já byl na opačné straně, ovšem teď na tom nezáleží, když jsme se všichni domluvili, všichni schopní ze všech nepřátelských táborů, a změnili jsme celý tenhle svět…"
Jo, změnili, pomyslel si Alhack. To tedy ano. "Co se mnou uděláte?" zeptal se chraptivě.
"Rádi bychom vás nechali tady, dokud se nezotavíte, my to chápeme, únava, ztráta krve… Máme však své zákony. Musíte se pokusit probít do Goldauru, a to hned teď. Jinak vás čeká vyhoštění o čtyři zóny."
"Za to ukradené auto," pokýval Alhack a s námahou se posadil. Bouřil se mu žaludek, místnost plná lesku se dala do tance a nemínila s tím přestat.
"Mimo jiné," přitakal muž v kombinéze. "Vstaňte. Ukážu vám poslední hranici."
"Kde je Zaruya?"
"Ta dívka? Vyžádali si ji ze Stříbrné… Nebyl důvod nevyhovět jim. Souhlasila a složila slib, že se už nebude pokoušet…"
"Jo. Chápu," přerušil ho Alhack a vstal. Jedna z těch lesklých ploch se projevila jako dokonalé, věrné zrcadlo. Alhack se svého obrazu polekal. V duchu sám sebe viděl menšího, drobnějšího, ubožejšího. Tam v zrcadle byl silný, velký a rozhněvaný chlap. Měl však jeho tvář, tu, kterou znal z kapesního zrcátka a znal i ty vousy, které potřebovaly oholit… "To mám jít takhle?" zeptal se.
"Proč ne? V Goldauru nevzbudíte pohoršení," ušklíbl se muž z Předměstí. "Tam mají dobrý vkus."
"Dejte mi mé šaty," požádal Alhack rázně. "Co když zahynu? Cítím se hloupě…"
Člen hlídky kupodivu porozuměl. "Ale ne, na téhle úrovni už vám nehrozí smrt."
Alhack se zamračil. "Neznáte mě."
O chvíli později zvolna kráčel bílou chodbou bez oken, osvětlenou jemnou září, linoucí se ze stropu, plnou pastiček, vynalezených v době faraónů k ochraně jejich hrobek. Chce to jen rychlé reakce a nezaváhat. Propadla, falešné stěny, překážky, vyrůstající z podlahy, které je potřeba hbitě přeskočit, než přehradí celou chodbu, a zase znova, je to na výdrž, copak přijde dál? Další dětská hra. Neleknout se! Proti němu se řítila obluda se žraločí tlamou, černou zježenou srstí a mocnými drápy, čerstvě namočenými v krvi neznámé oběti… Holografie. Ale vykročit proti ní není lehké, a přitom se to jinak provést nedá, postranní části chodby se propadnou a těsně za zády vám sklapne mříž, vteřina úleku, a jste navždy odděleni od svého snu… Příšera zmizela, spatřil obyčejné dveře. Za dveřmi číhal nindža.
"Jen pojď dál," zval ho potměšile. "Pojď si zacvičit!"
"Nindžové nekecají," poučil Alhack toho amatéra. "Tiše a bez varování oběť zapíchnou."
Maskovaný chlapík se naštval a zapomněl svůj skvěle vypracovaný způsob boje. Rval se jako v hospodě, a v tom byl Alhack doma. Jediná potíž byla ta zatracená únava. Musím v těch nadledvinkách vyšťárat ještě kapičku adrenalinu, musím, copak se nedokážu pořádně naštvat? Soupeř použil velmi nečestný úder. Alhackovi se zvedl žaludek, zatmělo se mu před očima, ale ne jako před omdlením. Znal tenhle stav a tušil, co bude následovat. Na okamžik se sám sobě ztratil. Tohle bývaly chvilky, v nichž mohl umřít nebo zabít. Při plném vědomí neuměl zabíjet. Zatřepal hlavou, zahnal z ní závrať. Překročil nehybné tělo na bílé podlaze, otevřel dveře na opačné straně místnosti. Byl na hranici.
Tyčila se před ním, nekonečná, skleněná, viděl skrz ni průzračný vzduch Goldauru, té dokonalé země, země blahobytu, zlatého snu žebráků, třesoucích se zimou na kraji světa. Zařídili to tak, abych musel zabít, pomyslel si. Abych nemohl zpátky. Oni nejsou fér, Zaruya měla pravdu. Do toho úžasného světa za sklem nepronikne ani myš. Jen vyvolení tam smějí žít. Opřel se rukama a čelem o skleněnou stěnu.
"Vy odporní miláčkové Štěstěny," začal pomalu mluvit, oslovoval stěnu ze skla i ty, kdo ji střeží, ty, kdo žijí za ní a berou pro své pohodlí těm venku všechno včetně života, "vy s ostrými lokty a estetickým cítěním, vládnoucí ukradenou mocí… Nechte si to svoje Eldorádo!"
Ozval se zvuk, jako když se roztříští tisíc broušených váz najednou, stěna pukla, z trhliny se vyvalil proud voňavého vzduchu, změnil se v mlhu a zakryl Alhackovi výhled. Alhack si protřel oči, nahmatal trhlinu a protáhl se na druhou stranu. Mlha zmizela, stěna za jeho zády se znovu zacelila. Stál na zelené trávě, nad sebou měl modré nebe a k němu se sbíhali lidé, všichni bez výjimky krásní a mladí, šťastní a úspěšní, pěna na korbelu nespravedlnosti, jímž je náš svět.
"Vyslovil heslo… Znal heslo… Jak mohl znát…" slyšel je šeptat.
"Vyslovil jste heslo," řekla mu nahlas krásná žena se zlatou čelenkou. "Jste u cíle. Jste jeden z nás."