Kostelní myš

Některý ženský věčně někdo oprašuje, no a v rámci zachování přírodní rovnováhy se do těch druhejch kope. Klidně můžete hádat, do který skupiny patřím. Schválně. Teď už na tom totiž houby záleží. Na srazech je vídám kolem sebe, ty zbylý ženský. Která z těch kůstek, kostí, kostiček zůstala atraktivní! I z těch, co v sobě ještě nemají zárodky drolení. Poznám to, to je ten průšvih. Každejch pět let na vás čučím, krásky, zírám, jak s váma cvičí vedro, sucho, zdivočelý větry, ozónovej cedník, u kterýho se už léta nikdo neobtěžuje vyjadřovat procenta úbytku proti normálu. Normál. Ts. Normály se ztratily všecky pospolu toho dne, kdy po nás naše milovaný sluníčko natáhlo pacičky a radostně si je zamnulo. S náma uvnitř. A my se málem neudrželi smíchy. My, co jsme náhodou zůstali naživu.
Ts. Naživu. Podle standard názorů pánů tvorstva, což už dneska není ani za mák atraktivní povolání, patří ženská po třicítce na odstřel. Ono to teď ani není potřeba. Koukám do zrcadla, denně, ačkoli mě to zatraceně nebaví, hledám známky drolení. Nic. Tyhlety pupínky natřu něčím proti alergii, popáleniny od slunce, jak jsem včera přeběhla bez klobouku špitální dvůr, modrým lojem. Lůj smrdí jako čert, a taky čertovsky rychle hojí. Dělají ho naši bioalchymisti ve sklepě. Z nějakých mutantních řas. Mají je tam v kádích a svítí jim ultrafialově nebo co. Nechodím tam. V tom světle vypadá jako mrtvola i ten, kdo je ještě živej.
Dneska se ani nesvlíknu ke kontrole. Čtyřicet let se mě drolení nechytá, tak to snad vydrží do srazu.
"Jo-an!" Někdo na chodbě huláká moje jméno, lepkavá ozvěna se odráží od slizkých plesnivých skvrn na stěnách.
"Co je?" Vystrčila jsem hlavu ze dveří. Dortren. Nojo. Zase nějaká fuška?
"Pojď mi voklepnout chlapíka! Je cvaklej, leze málem po čtyřech…"
"Kruci, včera ještě jel tomograf! Chvátám na sraz!"
"Tomograf vypliv. A psycholog chrní pod stolem v lihu, mám jenom tebe." Udělá psí ksicht. Má jenom mě, blbýho neurologa s kladívkem, a chlapa pravděpodobně s pokročilým drolením v mozku. Ach jo. Tak jsem vzala neurologický kladívko a rozum do hrsti a šla na toho pacouše. "Ale přidáš mi na benzín pro Macháče!" zařvala jsem na zdrhajícího Dortrena.
Macháč je můj oř, moje čtyřkolka. Koupila jsem to fáro silně ojetý od jistého Macháčka za srandovní sumu, tehdy, před prvním srazem, tím historickým, jo, právě po něm. Náramně krutě brzy nato se najednou zdály srandovní všechny a jakékoli sumy… Víceméně už to tak zůstalo. Prachy udáte jenom někde. Lepší je mít jídlo, léky, nebo pitnou vodu. Tohle všechno vozím s sebou. I vodu, ačkoli používám hydrosorbák. Zlevněnej, protože je to vynález z naší Krychličky. Má to UV a UZ a kdovíjaký ještě filtry a nalapá půl litru vody za hodinu. A baterie vydrží půl roku. Senzace, co? Jo a taky mám s sebou pistolku a vzadu zašitej samopal a mačetu. Aby mi ty užitečný věci někdo nesebral.
No, zmákli jsme toho chudáka, cerebelární syndrom jak prase, drolení v oblasti mozečku, milosrdná lokalizace, v blízkosti životně důležitejch center mozkového kmene; přechod na druhou stranu je rychlej. Pak prý to už nebolí.
Šéf mi podepsal propustku z Krychličky a zpátky a zamžoural poloslepýma očima (ne a ne si ten zákal nechat odoperovat): "Vrať se, Jo-an."
"Nojo," broukla jsem. "Jestli budu naživu, chystej za dva tejdny chleba a sůl a koberec…"
"Ty vůbec nestárneš," řekl a z koutku se mu skoulela slza. Načež zabloudila v jizvách a fousech.
"Ty taky ne. Akorát blbneš," utěšila jsem ho a práskla dveřma. Čím jsi slepější, tím se ti zdám hezčí, moulo. Teď budeš muset vyhnat z Krychličky toho chudáka… Divnej obyčej. Mně se zdá vyhánění nešťastníků stižených drolením zbytečný, ale dělá se to tak ve všech pevnostech, tak na tom úctyhodným zvyku asi něco bude.

Čekaly mě kilometry a kilometry víceméně pustiny. Písek, štěrk, trčící suché, černé keře a suché žluté rákosí kolem vyschlých řek a bývalých rybníků, trošku zeleně poblíž studní nebo tam, kde podzemní voda nějak prosakuje k povrchu, takové zeleně, co se málem stydí. Rozpraskaná hlína, spálené lesy, v nichž se kmeny s větvemi zhroutily k zemi a pomalu se rozpadly a teprve v posledních letech se tou změtí zmaru začalo prodírat cosi šedozeleného, ohavného a patřičně odolného. Nevyroste to vysoko, určitě ne. Co ještě mě čeká? Hadi. Supi. Černí poutníci. Benzínové pumpy. Ty nevyhynou nikdy. A Jo-an, ta bývalá, zapomenutá, ta, která uměla mluvit i spisovně.
Dvěstě kilometrů od ocelových bran Krychličky. Jazyk mi těžkl, přestože jsem cestou pila. Vedro. Hic! Prach. Konečně pumpa. Tady bejvaly sprchy a Olina mě tam pokaždý pustila. Někdy jsme spolu potom poseděly a já jí zpívala svoje nejnovější písničky… Vylezla jsem z auta, teda odlepila se od sedadla, nabrala benzín a vyrazila do baráku ze skla a plechu. Plech se vyskytoval tam, kde to sklo už někdo vytloukl. Olina seděla zády ke mně a vypadala… Hrklo ve mně. Sakra! Pak se otočila a já ucítila rozklad. Začalo jí to na obličeji. To je surovost, takhle zacházet se ženskou! Kruci, drolení pokročilo, moc! Poznala mě. Vstala. Ten pohyb mi řekl všecko. Byla na druhé straně.
"Neboj, Jo-an," řekla. Mluvilo se jí blbě, jak jinak, skoro žádný rty, jazyk rozpadlej. "Osprchuj se jako vždycky. Tebe nekousnu. Jenom mi řekni, jak dlouho tohle bude…" Zmlkla, něco ji vyrušilo. Klesla na židli, zády ke vchodu. "Běž! Mazej!" sykla.
Běžela jsem. Do sprchy, jak mi nabídla. Zadem. Vyhnula jsem se tomu chlápkovi v kostkované košili, co zrovna vešel. Pustila jsem si vodu na hlavu a neslyšela jsem ho řvát. Pak jsem šla kolem lavičky pod rozdrbaným slunečníkem a on tam seděl, nechápavě čuměl na svoje stehna s vyhlodanýma dírama v mase a jen si kapesníkem utíral krev. Tři čtyři měsíce, tolik mu zbejvá. Koukl na mě, jako by se chtěl na něco zeptat, ale nezeptal se na nic. Olinu nebylo vidět. Vlezla jsem do Macháče a dupla na to, až si pneumatiky zaječely. Místo je ještě daleko.

Zjevil se jako stín v suchém korytě řeky, kde namísto vody tekl písek, tekl a přesýpal se ve větru, naštěstí v tenké vrstvě, jinak by Macháč protestoval. Nemusela jsem studovat mapu, tuhle trasu jsem měla vymakanou. K jihu, pořád k jihu tímhle korytem, až narazím na prohlubeň bývalého jezera, kde uprostřed nesměle pramení cancourek vodičky, co se v ten moment, jak vykoukne, ztrácí v louži bahna a žabince, lemované fialovým rdesnem. Před bažinkou zabočit k východu, a zase rovně, až najedu na dálnici.
Takže jsem jela a nemyslela. Najednou se mraky písku zvedly a já zaklela jako starej pirát, protože jsem toho chlápka málem přejela. Zabrzdila jsem, on se zastavil. Oba jsme čekali, až se písek usadí. Pistoli jsem držela pohotově mezi koleny. Z klesajícího žlutého oblaku se pozvolna vyloupla vysoká černá silueta. Podle hranatých ramen to musel být chlap, jinak jsem z něj neviděla nic. Byl důkladně zahalen do černých vyšisovaných hadrů, v záhybech plných písku. V podpaží držel dlouhou hůl. Znám hole černých poutníků. Skrývá se v nich tenký, ostrý meč. Ve zlomku vteřiny je ostří venku a někdo, had nebo chlap nebo příliš dotěrný mrtvý je bez hlavy.
Muž pomalu přistoupil k okýnku. Moje ruka, stejně rozvážná jako jeho krok, okno na štěrbinku pootevřela. On se sehnul a upřel na mě palčivé oči.
Takový oči má každej, kdo se prochází suchým korytem.
"Potřebuju se dostat na Místo," řekl. Jeho hlas drhnul, byl samej písek.
Povolila jsem bezpečnostní kličku. "Nastupte si," vyzvala jsem ho úsečně. To už jsem si byla jistá. Drolení bych poznala. Čtyřicet let se zabejvám touhle diagnózou a dokážu ji stanovit na deset metrů. No, skoro.
Zalomcoval dvířky a složil se na sedadlo i s tou holí. Odhrnul si kápi, teda ten hadr, co měl na hlavě. "Nevěřil jsem, že mě vezmete."
Omrkla jsem si jeho obličej. Jizvy, jizvy, jizvy. Máme je všichni, někdo míň, když se trochu snaží a má k dispozici nějakou tu mastičku, někdo víc, když na spáleniny od slunce, štípance jedovatýho hmyzu a odřeniny od ostrýho písku kašle.
"Asi se zbytečně málo bojím," pokrčila jsem rameny. Můj stopař měl na levé půlce tváře šerednou, dost čerstvou ránu, zhnisanou a rozšklebenou, ale mrtvolný rozklad to nebyl. Tahle tkáň žila a trpěla.
"Jedem?" ozval se.
"Tohleto," ukázala jsem prstem na ránu, on sebou škubnul a divže netasil, a já se zasmála. "Tohle chce ošetření."
Zašklebil se. "Mám po těle sto horších. Neplejtvejte na mě mastma, krásko."
"Jo-an," řekla jsem. "Žádná kráska."
"Reks," představil se. "Psáno ks, kdybyste mi chtěla psát. A ty rány nejsou od…"
"Vím," přerušila jsem ho. "Takhle koušou živí." Rozjela jsem Macháče, přes jeho vrčení a skučení. Písek nad naším pohybem zuřil.
"To klokánci," řekl Reks a vyhlédl oknem do vichřice těsně nad zemí. "Jsou horší než zmije. Bylo jich aspoň sto. Pak jsem počítal mrtvý. Šestatřicet. Tolik je mi let. Teda tolik mi bylo…"
Zamyslela jsem se. "Zastavíme v tom lese, co mu říkají Perník. Je tam docela čistý jezero."
"Tak moc vám smrdím?" zajímal se nevzrušeně.
"Dejme tomu," vrátila jsem mu to. "Stejně nejste z mýho ročníku. Co vás táhne na sraz?"
"Chcete fakt vědět, co jsem?"
"Hm. Ani snad ne."
Díval se, jak řídím. "Jako stroj. Jako robot," komentoval můj styl.
"Může bejt. Zamlada jsem jezdívala agresívně. Zvlášť mě bavilo předjíždět ty v dražších autech… No, to byl skoro každej. Pak najednou nebylo koho předjíždět, nebylo s kým závodit…" Vyjela jsem z koryta na plochý břeh. "Tam dál je už bažinka."
"Jo, znám to. Támhle zastavte. Večeře."
Nechápala jsem, ale poslušně jsem přibrzdila, Reks vyskočil, pěti skoky dorazil ke skalce mezi trnitými keři, hůl se v jeho ruce změnila ve smrtící zbraň, zalesklo se ostří, a vzápětí na podlahu auta dopadla dvě bezhlavá hadí těla.
"Jo, znám to tu," zopakoval Reks a znovu se usadil. Ani jsem nestihla úplně zastavit. "Jíte hady?" zeptal se.
"A jsou k jídlu?"
"Jasně."
"Tak jím."

Cesta perníkovým lesem za pár let, co jsem po ní nejela, parádně zarostla. Nejenom těmi křehkými větvičkami, které se lámou fakticky jako perník, ba ne, přes cestu se táhly šedé šlahouny a po stranách se šklíbily mastné květy podobné mrtvým rukám s pěti bílými tučnými lístky.
"Hnus," otřepal se Reks. "Tomuhle já se radši vyhýbám. Víte vy, co roste na dně toho jezera?"
"Umejete se u břehu. Tam, kde je písek."
Reks zčistajasna pootevřel dvířka, usekl kus tlustého šlahounu, zabouchl a prohlížel si úlovek. "Jestli tohle je rostlina, tak sežeru vlastní botu."
Nemyslela jsem, že by jeho obuvi něco hrozilo. A líbilo se mi, jak vystoupil z auta, když už se nedalo jet dál, a prosekával mi cestu. Moji mačetu odmítl. Chtěla jsem šetřit jeho meč, ale on prohlásil, že tohle ostří se nikdy neotupí. Nikdy? Že by?
U jezírka rostla normální tráva a břeh byl normálně někde bahnitý a někde písčitý. Reks ze sebe s nechutí stáhl svoje hadry. Tvářil se otráveně, když lezl do vody, ale nestyděl se vůbec, ani trošku, což mně vždycky vadí. Měli bychom se stydět, zatraceně! Předstírat, že nejsme flekatí, strupatí, zjizvení a nepřitažliví, že pro nás nahota ještě pořád něco znamená… Bylo by nám líp. Nebo ne? Vzdychla jsem, sundala si kalhoty a halenu a v kalhotkách a tílku jsem následovala Rekse.
"Počkej!" houkla jsem na něj. "Mám mejdlo, umeju ti ty škrábance!"
Zůstal stát, voda mu sahala do půli stehen. "Jo, ale nejdřív se potopím i s vlasama."
Tak jsem ho nechala být, sedla si na břeh a čekala, až mě zavolá. Bylo to pěkný. Umyla jsem mu vlasy. Seděl přitom na písku na dně a rukama si převaloval ve vodě vlnky. Potom jsem se dala do těch kousanců a to ho bolelo, kroutil se a klel a nadával mi, proč ho tejrám, beztak se to nezahojí a…
"Umřeš na sepsi," dokončila jsem.
Jen se ušklíbl. "Těžko."
"Hele, nejsi náhodou zloděj?" zeptala jsem se.
"Jako jestli tě v noci nepodříznu? Kvůli nákladu?" Zasmál se. Studená voda mu pročistila hlasivky. Jeho smích se docela dal poslouchat. "Ne. Nejsem zloděj ani vrah." Narovnal se a já na něj nedosáhla.
"Kruci. Ohni se." Namydlila jsem mu šrám na tváři. "Hotovo. Jedem."
"Kam jsi schovala moje hadry?" ohlížel se.
"Do kufru. Tady máš čistej plášť."
"Trefil jsem na dobrodinku," vrčel potichu. "Co za to budeš chtít?"
"Sex, vole," prskla jsem. "Seš v perfektní formě, ne?"
Dotklo se ho to. Zamračil se. "Takže jako nemám co nabídnout?"
"Ale jo," vysvětlila jsem mu. "Samota na cestě je zlá."
"Nepoznal jsem nic lepšího než samotu," zamumlal.

Mířili jsme k východu. Nebyl důvod dávat pozor na cestu a já napůl dřímala. Najednou Reks sykl. Lekla jsem se, až mi ruplo v obratlích. Proti nám jel kamión. Zakroutila jsem volantem, fofr, uhnout mu z cesty, jenže řidič toho monstra provedl to samý, a zase jsme byli čumákama proti sobě. Akorát ten jeho byl o dost větší. Při tom manévru jsem na vteřinku ztratila přehled, co podniká můj spolujezdec. Podnikal. Lovil něco pod zadním sedadlem. Samopal. Jak kruci věděl, kde ho mám? Vysunul zbraň z okýnka a zavelel: "Doleva!"
Zatočila jsem prudce doleva, a zas mi přestalo docházet, co se děje. Někdo střílel. Teda střílel spíš kdekdo, z černě zaskleného okna kamiónu šlehaly blesky, vedle mě to děsně rachotilo a moje ruce a nohy se proměnily v rafinovaná robotí chapadla, mozek v počítač, vyhodnocující nezávisle na mně dráhy letu blesků z černé kabiny nepřítele.
A pak bylo po všem. Náklaďák ležel na boku a tiše doutnal. Reks se vrátil se svou holí z obhlídky, ztěžka se svalil na sedadlo. "Je po nich."
"Nepřátelé," řekla jsem zbytečně nahlas. "Celou dobu, celý léta, co tudy jezdím, mě nenapadlo, že existujou nepřátelé! Copak nemáme sucho a hlad a drolení a chodící mrtvý… Copak to nestačí?"
"Stačí," zašeptal Reks a přivinul mě k sobě jako malou holku. "Celkem by to stačilo. Jenže lidi jsou holt takoví, no."
Bezděčně jsem mu přitáhla pásek na tom půjčeném županu. Zasmál se. "Snad se mě nebojíš?"
"Ne. Asi bych si chtěla představovat, že je o čtyřicet let míň, že jsme si vyjeli na rande a jsme takoví ti hezcí mladí lidé z reklamy na žvejkačku nebo na něco…"
"Mladý budeme až do smrti," zabručel a odstrčil mě. "Víš to, že jsi byla úžasná? Jakživ jsem neměl v boji takovýho řidiče!"
Obrátila jsem se k němu zády a začala si pro sebe povídat: "Je zvyklej bojovat. Jo, ty kousance nejsou od klokánků. Budou od lidí, jasně. Kolik žes jich zabil? Oni neměli meče, co?"
"Zato měli přesilu," řekl vztekle. "Chtěli vykrást takovou osadu. Když nebyli chlapi doma… Každej nemá svoji pevnost, dámo."
"A ty jsi šel náhodou kolem."
"No tak nevěř," vzdal se. "Pojedeme? Ty hajzlíci v tom kamiónu ti nepřipomínají nevinný oběti masovýho vraha? Ne? Tak jedem!"
"Proč chceš na sraz? Na Místo?"
"Protože jsem živej," odpověděl měkce. "A rád bych věděl, proč. Nikdy jsem se neschovával v pevnosti. Nikdy jsem neužíval léky…"
"Jo, to je poznat," projevila jsem souhlas.
Zasmál se. "Jeďme. Stmívá se. Utáboříme se a uděláme si večeři."

Uměl rozdělat oheň ve dvou vteřinách a málem z ničeho, prostě se sehnul, sebral pět suchých stébel a pár trnitých větviček, něco v jeho ruce vydalo krátký škrablavý zvuk, a bylo to. Obratně vykuchal hady a napíchl je na improvizovaný rožeň a sedl si a tvářil se, že je to všecko v pohodě. Pomalu jsem se přestávala klepat. Přisedla jsem si na trs suché trávy a koukala do nízkých plamínků.
"Na," podal mi pečínku z hada.
"Dík. Co se směješ?"
"Stejně na to myslíš."
"Na co?"
"Na sex." Bylo skoro tma, mohla jsem si odmyslet jeho jizvy a strupy. Mohla jsem si dělat iluzí, co hrdlo ráčí.
"Proč, kruci?"
"Držíš kolena u sebe," objasnil mi.
"Zvyk," pokrčila jsem rameny.
"Každej zvyk má příčinu," řekl. "Mně se to líbí. Když se mi něco líbí, tak se směju. A na tohle jsem přišel právě teď."
"Předtím ses nesmál?"
"Ne. Nepamatuju se."
"Blbý."
"Jo." Spokojeně žvýkal. Typla bych si, že má všecky zuby. A na rtech se mu taky nedělá žádná vyrážka. Musí bejt odolnej. Sám… Černý poutník… Tihle hoši obvykle táhnou krajem v partách a někdy je lepší vyhnout se jim. Tihle hoši snadno přicházejí o život. Násilně. Drolením. Ještě hůř. Kde se pořád berou? Děti se nerodí, mládež nedorůstá… Odpad z pevností, soudila Sára. Přemoudřelá, úspěšná Sára s pletí jako děcko, bez jediný jizvičky… Preventivní kosmetika, smála se, a bavila se, když nám méně šikovným na minulým srazu říkala ceny. Po čem je největší poptávka? Po mladým mase. A toho ubývá. Nemám. Sedí tady se mnou chlap starší než já a právě přišel na to, že se umí smát…
Reks vytáhl z auta deky. Neptala jsem se, jak je našel. Asi najde všecko. Rentgenový oči… "Spi," řekl. "Přikreju tě. Nepodříznu tě."
"Nedělej si násilí," zívla jsem. "Mě to na světě nějak extra nebaví."
"Hm," udělal, otočil se zády a uhasil zbytky ohýnku klasickým chlapským způsobem.
Spala jsem dobře. V bezpečí. Kránu, v té chvíli řídkého nebe, kdy by se mohlo všechno vrátit nebo něco změnit a nikdy se to nestane, protože tomu nevěříme, tak zrovna v té chvíli nad námi přeletěla vzducholoď s tlustým břichem.
"Ošklivý," zamumlala jsem v polospánku.
"Zlá věc." Reks se posadil a hleděl za tou ohavností. "Nedávno po mně stříleli. Řek bych, že právě z týhle."
"Proč?"
"Nevím. Moc rád bych věděl, kdo se nám to tady vznáší jak jójo a má ze mě srandu. Budeme losovat, kámo? Praví kapitán vzducholodi. Zabít toho červa? Nechat ho běžet? Budeme, odpoví první důstojník. A střihnou si. A já stojím dole a čekám, jak ta sázka dopadne." Zmlkl.
"Ty máš ale fantazii."
"Jo, to mám… Je pryč."
"Asi vyhrál druhý důstojník." Vybalila jsem se z deky. "Tak se napijem a razíme dál."
"Už nechceš spát?" Vzpřímil se vedle mě tak rychle, až jsem se lekla. "Tamto křoví, vidíš? Zalez si tam, já se zatím obleču do svýho."
Než jsem se vrátila z keříků, měl uvařenou kávu. Hydrosorbák našel, zacházet s náplní uměl, na nic se neptal a věděl, kde mám kafe… Umyla jsem se za autem. Zaručeně ho nenapadne nasísat… Kruci, co je zač, tenhle chlap?
Pila jsem kafe a chroupala suchar z řas, výrobek našich bioalchymistů, a koukala, jak Reks odchází směrem ke křoví. Zalátané triko a odřené kalhoty na něm plandaly. Asi býval tlustší. Vlasy se mu mezi lopatkama kroutily do zlatých prstýnků. Další zázrak. Blonďáci obyčejně nemají šanci přežít. A tenhle má natruc krásný vlasy. Navzdory všemu, životu i smrti, která se v těch posledních čtyřiceti letech tak šíleně fláká.

K polednímu jsme vjeli mezi skály. Tohle ještě nebylo Místo. Tady ležely šutry jeden na druhém, neorganizovaně, a bezmocně podléhaly erozi. Pískovec. Blbě se tím písečkem projíždělo. Příště to vezmu okolo. Jestli bude příště. Jestli vůbec něco bude. Drolení, napadlo mě. Postihuje i skály.
"Drolení," řekl vedle mě Reks. "Je to podobný, co?"
V nejužším, nejnepřehlednějším, nejpitomějším průchodu mezi dvěma ohlazenými baculatými skalami na nás vlítli. Pět mrtvých, totiž čtyři úplně, pátý těsně před přechodem na druhou stranu. Reks nepromluvil. Chladnokrevně rozrazil dvířka a usekl hlavu tomu, který se nám sápal na střechu. A zabouchl. Meč držel na kolenou. "Každej ještě udělá tři kroky," ozval se. "Každej."
Možná měl pravdu, mně se ale v ten moment nedařilo počítat. Pistoli, přikázala jsem si. A do oka, přikázala jsem si. Okýnko dolů, teď! Provedu. Provedeno. Počkat, až ten ohlodanej přijde blíž. Pistole lehce poskočila, mrtvý se zastavil. A do srdce. Tak. Vidět, jak se valí ven ta černá tekutina, co ji mají místo krve. Okýnko nahoru, kráčí ke mně další, nejsem připravená. Zbraň má osm ran, jenže mně se třesou ruce.
"Klid," řekl Reks. "Dej pozor. Jdu ven. Zavři za mnou."
"Jsou tři!"
"Zmáknu je. Nedělám to prvně." Otevřel, vyskočil. Mávnutí paže, blesk ostří. Tři kroky? Přesně. A už dostal dalšího. Pátý byl ten napůl živý. Jiskra v očích. Strach. Klekl si. Reks sprostě zaklel, tak sprostě, že jsem tomu ani nerozuměla, načež zopakoval svůj nacvičený katovský úder. Jo, taky jsem to nedělala prvně, tyhle věci, ale stejně jsem zavřela oči.
Reks seděl vedle mě a čistil si meč hadrem zpod sedadla.
"Ten kov se nenakazí?"
"Nikdy. Řezal jsem si tím vředy hodinu po tom, co…"
"Stačí," zarazila jsem ho.
"Nejsi ty náhodou doktorka?" ušklíbl se.
"Že tak málo snesu?"
"Jak čeho." Zamyslel se. "Vlastně jako každej," dodal.

Minuli jsme bývalou městskou skládku. Jméno města jsem zapomněla. Beztak se rozpadá. Tady zrovna byly prstíky Slunce moc aktivní. Prstíky… Říká se tomu pole. Nějaký pole. Jako by na něm mohlo růst obilí nebo co. Jenomže tohle pálilo, a pálí pořád.
"Skládky jsou úrodný," poznamenal Reks. "Zkoušeli jsme na některých pěstovat žito a oves…"
"Zkoušeli? Kdo?" Neměla jsem se ptát. Měla jsem jenom poslouchat… Zmlkl. Co já vůbec vím o mužích? Leda, že občas dostanou chuť mít vedle sebe v posteli ženskou. Ani ne nějak moc často… A to je fakticky všechno, co o nich vím. Zbytek jsou báje a hádanky.
Najela jsem na silnici. Vnější okruh se tomu říkávalo. Dřív, dokud města trpěla dopravní zácpou a tak. Na těch okruzích býval pěknej frkot. Teď? Pustina rozpadlých baráků, kde straší. Mrtví a živí, budoucí mrtví, rozklad, plíseň, hniloba. Na náměstí se kolem prázdné kašny se sochami otlučenými k nepoznání honily děti. Čtyřicet let bejt dítětem, povzdechla jsem si. Div jsem nezaslzela jako můj šéf z Krychličky. Reks najednou ztuhl. Hmátl po holi, chytil ji, byl připraven.
"Z tamtý kůlny se chystaj. Skočí nám na střechu. Dva. Mrtví. Děti."
"Vezmu to jinudy," hlesla jsem. Kruci, děti! Pohyblivý, čilý dětský mrtvolky…
"Jsou všude. Kolem dokola. Jeď rovně. O tý kůlně aspoň víme."
"Jo. Rozkaz." Hleděla jsem jako zjara. Před pěti lety bylo město dočista mrtvé. No, to je vlastně furt, no ne? Teď v něm mrtví řádí! Nikomu se nechce tiše ležet a vyčkávat příchodu červů… Dva kluci, tak deset, plus mínus, skočili na střechu auta. Lehli si na břicho, natáhli hlavy a ruce na přední sklo a ťukali a šklíbili se. Bylo mi nanic. Ve tvářích díry s ohnilými okraji, vyčnívající nosní chrupavky a zuby, obnažené šlachy na prstech, co nám vesele bubnují po skle…
"Neomdlíš?" zajímal se Reks. Dostala jsem vztek na jeho soucitný tón. Sevřela jsem volant a zacvičila s Macháčem v úzké uličce lemované podivnými stavbami, zjevně amatérskými výtvory ze zachovalých panelů a plechů, tak, že záškodníci spadli. Jeden se prostě neudržel a slítl, druhý se rozmázl o plech na stěně rudě pomalované chajdy. Však jsem ho tam připíchla naschvál. Jeli jsme v té chvíli po dvou kolech. Nikdo mi nebude vykládat, že jsem citlivka. Zabíjet děti! Já ne, to drolení! Je to fajn, bejt mrtvej? Uvidíme. Beztak to všichni jednou poznáme.
"No tak se uklidni," řekl nějaký hlas. "Nemusíš na to tak dupat. Běží za námi půl města, ale jsou pomalí. Semtam někomu upadne nějakej ten hnát. Nemají tu akceleraci, chápeš?"
"Jo," vydechla jsem a povolila nohu na plynu. Do lýtka mě braly křeče, tak jsem si ho zkusila trošinku promasírovat. Jednou rukou.
"Drž volant." Reks mi jemně odstranil ruku z lýtka a prohnětl mi ho sám. Dělal to pěkně. "Jseš hvězda," prohlásil. "Fakt. Jednička. Škoda že jsi ženská."
"Proč škoda?" naježila jsem se.
"Potřebuju někoho jako ty," vysvětlil mi vážně. "Ale chlapa, no."
"Pf," řekla jsem. Zasmál se. Asi se mu líbilo, jak říkám pf.

No a byli jsme venku z města a kodrcali po děravé dálnici. Na odpočívce jsme natrefili na mikrobus plný mých spolužáků. Jeli na sraz, tak se patřičně veselili, stihli se už naložit do lihu. Byli živí. Reks se opřel o Macháče, ruce zkřížil na prsou a mračil se, zatímco jsem vykecávala se známýma. K mému překvapení budil u spolužaček zájem. Dokonce mi záviděly. Přestože neskrýval zjizvenou tvář a nevyhlížel ani trochu ochočeně. Mrkla jsem na něj očima takové Yvony. Nojo. Vlasatý čahoun s mečem v holi, poutník z pustiny, žádnej měkkýš z pevnosti, tělesná stráž jako hrom, a kdoví co všecko ještě! Hm. Yvoně se daří dobře. Sářina kosmetika. Asi na ty hovadinky má. Kapku mě to otrávilo. Co se tady s nima budu vybavovat…
Reks mě přivítal úsměvem. "Líbí se mi, jak se s kámoškama nudíš."
"Proč jedeš zrovna se mnou?" odrazila jsem ho.
"Jedem?" zeptal se. Zvedl obočí, až se ztratilo ve vráskách a jizvách.
"Fakt nechceš změnit kočího? Koukni na ty krásky!" Řekla jsem to zle.
"To mám za to, že se nevnucuju?" Ušklíbl se. "Chci tě, Jo-an. Tebe."
"Nebylo to poznat. Ostatně… na tohleto já neslyším. Pejsku, aport, a on se může pro páníčka strhat!"
"Pejsci nejsou. Stali se z nich vlci. Nebo jsme je sežrali." Reks se pohnul, odlepil se od auta. "Vyhynuli taky všichni něžný milenci, co ti šeptaj do ouška miluju tě a ráno zdrhnou s jinou. Zbyli takoví jako já."
"Ber nebo nech bejt?" dokončila jsem. "Tak pojeď. Jsem sice blbá, ale řídím obstojně."
Nasedl, počkal, až nastartuju, počkal, až zamávám holkám, a pak zamyšleně prohodil. "To mělo bejt odmítnutí?"
"Propána, ne!" zasmála jsem se. "Líbí se mi, jak jsi vyčkával, až to rozjedu."
"I ty," zašeptal s přimhouřenýma očima. "I ty jsi potvora. Co tím chceš říct?"
"Že existujou touhy. A chutě. A kde je ten přechod z kvantity v kvalitu, hm?"
"V srdci?" navrhl hbitě.
Možná by k něčemu došlo na té odpočívce s keři, kde jsme se chystali nocovat, jenže tam dorazila Sářina banda se svou reklamou namalovanou sprejem na korbě ohromnýho náklaďáku, se svým halasem a úspěchem a bohatstvím a velkejma šancema a tím vším, co lidem vonělo vždycky, před čtyřiceti lety jako dneska.
Sára s dokonalou pletí, dokonalou postavou a dokonale bystrým zrakem vystoupila ze svého lesklého vozu, nechala v něm sedět svého šoféra a objevila Rekse. V mžiku byla u nás a hovořila se mnou, ne tím blahosklonně pohrdavým hlasem pro chudý, ba ne, dávala si pozor. Já měla něco, co ona chtěla. Bestie. Jak hluboko pod povrch dohlídneš, Reksi? Přemohla jsem se a mrkla po něm. A viděla jsem, že má strach. Byl načisto strnulý hrůzou. Sáře asi připadal klidnej jako monolit, nic nepoznala, ale já věděla, že se ten chlap uvnitř úplně klepe. Proč? Proč, sakra?
Až jsem postřehla tu její ruku. Ruka plná prstenů a magických náramků se stopro ochrannými účinky. A s propadlými meziprstními prostory, špatně pohyblivým malíčkem a mírně ochablým palcem. Částečně ochrnutý loketní nerv. Maskovala to. Možná i sama před sebou. Sára! Pečlivě ošetřovaná, oprašovaná, obletovaná vědci v oboru zachování života a krásy… Tohle je jeden z dost typických začátků drolení. Zažila jsem to stokrát. Reks není doktor, ale vycítil v Sáře číhající smrt. Okamžitě. A ona po něm jela. Odbornice Sára.
To ona tehdy prohlásila, my jsme chráněni, nás se to netýká… A vysvětlila nám natvrdlejším, že nás ochránilo Místo. Ti, kdo mizeli, neobjevili se na následujících srazech, ti chybějící zahynuli nejspíš násilnou smrtí. Potulovalo se snad po pustinách málo zlodějů a vrahů? A pak tady byly ostré srázy nad propastmi, bloudění a žízeň, tisíc možností. Nikdy drolení.
Stoupla jsem si před Rekse. "Hele, Sáro," vyhrkla jsem s hranými rozpaky. "Tenhle je můj! Ty máš přece výběr, možnosti… Kam se na tebe hrabu." Tak, hezky před svědky! Sára se zašklebila. Měl to být úsměv, lehký a malinko nadřazený. Mě vyděsil. Už přestává ovládat mimické svaly, sakra, pokračuje to fofrem! Nervová pleteň, mozkovej kmen… Lhářka Sára. Chudák Sára.
"Dobrý, Jo-an," řekla Sára. Zamumlala to. Špatně se jí hýbe jazykem? Už?
"Ahoj," rozloučila jsem se. "Jedeme!"
Reks těžce dýchal. "Jo-an," zasípal. "Já to prostě poznám!"
"Já taky."
"Vyspíme se jinde, jo?"
"Ale co s ní? Co na srazu? Až začne kousat!" Zoufala jsem si. Jak to všem oznámit?
"Půjde to rychle?" zeptal se a visel na mně očima. Viditelně mi věřil.
"Asi jo. Přejde na druhou stranu, dřív než se lidi kolem vzpamatujou."
Schoval si obličej v dlaních. "Řítíme se do průseru."
"Sjedu z tý pitomý dálnice." Zastavila jsem u živého plotu zpustlého hřbitova. Oni se hřbitovům pečlivě vyhýbají.
"Tady jsme v bezpečí," promluvil Reks v šeru kabiny. "Mrtví se hřbitovů bojí. Děsně. Nevlezou tam ani za kořistí."
"Jo. Nechce se jim ležet."
Nám se teda chtělo ležet. Ustlali jsme si u stěny bytelné hrobky, objali se a spali. Mizerně. Jen jsme spali a měli ošklivé sny.
Nic víc. Vůbec nic. Duchové nás nechali na pokoji.
Vzbudili mě ráno. Ne duchové; živí. Kruh mužů v černých pláštích z tuhé, kvalitní látky. Nevšímali si mě. Jeden přistoupil blíž a kopl Rekse do boku. "Tohle si nedovoluj!" křikl.
"A co?" zajímala jsem se. Reks se prudce vzpřímil do kleku, aby byl mezi mnou a jimi. Bál se o mě! O mě! Zbytečně. Ignorovali mě. Reks teda pomalu vstal a oni si stáhli kápě. Zjizvené tváře. Obyčejné. Tmavé a ošlehané, celkem nehezké.
"Můžeš se od ní nakazit!" vyslovil s odporem bělovlasý stařec.
Pochopila jsem. Měl tak zlý pohled. "Jsem zdravá," prohlásila jsem. "Zabejvám se tím. Odlišuju zdravý a nakažený. Poznám to!"
"Ty?" Zachechtal se.
"Dost," řekl Reks ledově. "Mluví pravdu. A já od vás odcházím."
"Od Bratrstva se neodchází," zasyčel vysoký chlap, vyšší než on. A pak se na Rekse všichni sesypali, bylo to děsně rychlé, ani bych nestačila zavřít oči, kdyby se mi chtělo, a bylo jich tolik, že prostě neměl šanci. Krčila jsem se a zírala, jak deset mužů s holemi mlátí jednoho. Asi tak po vteřině mi došlo, že si mě nevšímají. V další vteřině jsem měla v ruce pistoli. Vystřelila jsem do vzduchu. A oni toho nechali.
"Kolik tam máš nábojů, děvče?" zeptal se bělovlasý.
Pokrčila jsem rameny a namířila na něj. Zvedli se. Jenom jedno tělo zůstalo nehybně ležet v prachu. Udělalo se mi zle, ale ruka se mi netřásla.
"Četla jsem o vás," řekla jsem jim. "Nejdřív jste hledali příčinu. Příčinu téhle přiblblé nesmrtelnosti. Najít a zničit. Co hledáte teď?"
Mladý muž s tmavýma očima na mě zkusil nějakou telepatii nebo hypnózu, ale já byla příliš naštvaná, a vůbec, na mě tyhle nesmysly nikdy nějak extra nezabíraly. Vrátila jsem mu co nejčernější pohled, a on se otočil a šel pryč. Ostatní ho váhavě následovali. Počkala jsem, až se poslední ztratí v ranním suchém větru. Reks se na zemi pohnul a tiše zasténal. Vrhla jsem se k němu, ale to už vstával sám, s bolestnou námahou, že se na to nedalo koukat.
"Opři se o mě, sakra!"
"To zvládnu," zasípal. "Jedem. Prosím tě, Jo-an. Chci to najít. Já jo!"
"Ale co?" Pomohla jsem mu do auta, podala mu vodu k napití a taky aby si mohl smýt krev aspoň z obličeje. Nedovolil mi žádné ošetření. Přitáhl si plášť ke krku a udělal nepřístupný kukuč.
"Strašíš mě?" zeptala jsem se.
Zvedl ztrápené oči, popotáhl nosem a řekl: "Spěcháme. Jo-an. Pomoz mi."
"Jak? Jedeme, no." Hnala jsem Macháče, co to dalo.
"A povídej," přál si Reks. "O prvním srazu."
"No… Co vlastně? Jak před čtyřiceti lety někdo z našich kluků, teda oni už některý z nich byli vážení páni doktoři, už po těch pěti letech od promoce, no tak někdo z nich, možná Betro nebo Milot, nebo Artur…"
"Artur," skočil mi Reks do řeči. Koukla jsem na něj úkosem. Nezhojená rána na čelisti, podlitiny, natržený ret, ale tváří se sveřepě. Tak Artur, když myslíš…
"Ten teda vymyslel, že uspořádáme ročníkovej sraz mezi Stojícími Kameny. Bezvadná věc, stylová, chápeš? Je to přírodní útvar? Nebo to udělali lidi? Jak, je to těžký jako hrom. Nebo to spáchali mimozemšťani? Tajemství… Jako tělo."
"Dál." Sevřel ústa, jako by špatně snášel zmínku o těle. Rána na rtu se mu úplně ztratila, jak si změnil pusu na vodorovnou úsečku. Mě neošálíš, chlape, já vím, jak tě to bolí. Drží tě jenom… Co? Vůle? Touha?
"Dál? Normálka. Dojeli jsme, auta, motorky, mikrobusy, zapálili jsme ohně, pekli buřty nebo to… Špíz? Už jsem ty výrazy pozapomněla. Zpívali jsme, někdo se líbal a tak…"
"Prostě mejdan," pokývl a s tichým zaklením si uvědomil, že tohle nesmí. Zakázáno pod trestem bolesti. Nahodil držení mramorové sochy.
"Tak škaredou sochu by nikdo nevytesal," řekla jsem mu. Zasmál se. "Líbí se ti to?" podivila jsem se.
"Jo. Líbí… Pak jste spali…"
"Až do rána. Já se probudila tak v deset a zdálo se mi, že je podzim. Ty žlutý a červený listy. Suchej vítr. Modrý průhledný nebe. Hledala jsem nějakej keřík, však víš na co, a dostala jsem se mimo kruh Stojících Kamenů."
"Není to kruh. Nikdy to nebývá kruh…"
"Vím. Je to šišatý. Elipsa nebo co. Mám prostě asociace na to… Stonehenge? Tak se to jmenuje?"
"Ty jsi tady vzdělanec. Máš na mysli magickou moc kamenů?"
"Tak něco. Nešlo to, opustit kruh. Elipsu, sakra… Venku bylo nesnesitelně vedro. Všecko před očima schlo, kroutilo se, černalo, pukalo žárem…"
"Jak dlouho jste tam zůstali?"
"Tejden. Měli jsme hlad, ale voda tam byla. Studánka nevyschla. Stáli jsme na vodu frontu. Nehádali jsme se. A jo, měls asi pravdu. Šéfoval nám Artur."
"Co se s ním stalo?"
"Nemám potuchy. Neukázal se na žádným srazu."
"Měli ho. Vyslýchali ho…"
"Bratrstvo?" Otřepala jsem se. Br.
"Jo. Možná věděl až moc. Možná ho zabili, protože fakticky nechtěli moc vědět."
"A přesto vědí?" Děsně se mi chtělo přikrčit se, přitulit se k němu, protože jsme byli dva živí ve světě, co buď je mrtvej, nebo se na to chystá.
"Ne. Kdo nechce, ten neví." Reks si olízl rty. Podala jsem mu láhev z hydrosorbáku, napil se, navlhčil si obličej. Usmál se, ačkoli to muselo bolet. "Měli na pravdu chuť, ale netoužili po ní. Existuje chuť a existuje touha. Kdo mi sakra tohleto řekl?" Koukl na mě potměšile a já viděla, že už se začíná všude kvapem hojit.
"Támhle," ukázala jsem mu siluetu Stojícího Kamene. "Tebe žene touha po ukončení všeho?"
"Všeho?" Zadumaně zakroutil hlavou. "Všeho ne. Od včerejška ne. Ale… Jestli najdu Znamení… Chtěl bych tě objímat, až budeme padat do tmy."
"Dík, básníku."
"Počkej. Cos to řekla?"
"Nic. Nejsi básník?"
"Jo, píšu verše na zřícený zdi paneláků, když najdu ve sklepě sprejovou barvu, co se nerozprskla žárem… Jak ty to víš?"
"Já zase skládám písničky. Když mám poruce kytaru, která neuhořela."
"Spřízněný duše. A já měl takový tušení… Brnění v prstech…" Znovu popotáhl nosem, že by dojetím? Co já vůbec vím o chlapech?
"Tak jsme tu. A první." Hbitě jsem zatočila po úzké cestě mezi skály. Na parkoviště, sevřené ze všech stran kolmými stěnami. Klaustrofobie račte odložit v šatně, pánové a dámy. "Můžeš jít, Reksi?"
"Budu muset." Vysoukal se z auta, opatrně se protáhl.
"Křupeš," poznamenala jsem. Ušklíbl se. "Křupání je život."
Zastrčila jsem si za pás pistoli, on se ozbrojil holí. "Nesnáším, když někdo nosí pistoli vpředu v kalhotech," zavrčel.
"Já si tam nemám co ustřelit, troubo." Natáhla jsem ruku a konečky prstů ho pohladila po vlasech, slepených prachem a krví. Já už věděla, jak vypadají doopravdy.
Zasmál se. "Líbíš se mi, ty celá… No nic, jsme stejně někde na konci. Dala bys mi pusu? Ale…"
"Opatrně, bolí to," dokončila jsem za něj. "Musíš se ohnout. Nemám chůdy."

Pomalu jsme obcházeli Kameny a já mu ukazovala, kde končilo chráněné pásmo. Ať už ho chránilo co chtělo. "Jasný," prohlásil Reks. "Znamení musí být na tamté špici. Je odevšad vidět."
"Ty jsi takovejch Míst poznal hodně," konstatovala jsem.
Kývl. "A několik Znamení. Žádný nebylo to hlavní."
"Kdo asi zařídil ochranný znamení," zamyslela jsem se.
"Kdo předvídal tuhle zatracenou modifikaci konce světa? Kdo? Já to nebyl. Já jen přežil, bůhvíproč, a vůbec ne pod Znamením, ale ve vězení. Tři patra pod zemí."
"Ty jsi zločinec?"
"Moc to s tebou nezamávalo," ušklíbl se. "Nojo, stát se zločincem je snadný." Vzal mě za ruku a to byl tak zvláštní pocit, že mě všecko ostatní přestalo zajímat a bylo mi patnáct, a ne třicet biologicky a sedmdesát fakticky. Vedl mě k ústřední skále. Nikdy jsem si nevšimla, že je na ní úplná cesta nahoru. No, taky jsem žádnou cestu nehledala. Totální schodiště, fakt, akorát se po něm musí šlapat rukama i nohama, hezky se držet a nekoukat moc dolů. Lézt a nečučet kolem. Reks si upevnil hůl na záda a vyrazil. Neřekl ani ň, nechtěl další pusu, což mě trošku naštvalo. Nebo rozlítostnilo? Nevím. Tak jsem se vydala za ním. Nejsem horolezec, ale ta skála nepočítala s profíky. Byla pro lidi. Pro nás dva lidi.
Už jsem byla skoro nahoře, vtom se Reks otočil a křikl: "Uhni, schovej si hlavu!" A už kolem mě lítaly kousky kamene. Vlastně to spíš vypadalo na sádru obarvenou na šedo. Kousíčky mi uvízly ve vlasech, takže jsem si provedla soukromou analýzu baj vočko. Pak se shora natáhla ruka a pomohla mi vylézt na malou polokruhovou plošinku.
"Tak tohle je Znamení!" vydechla jsem. Reks už z něj ometal rukávem zbytky sádrového prachu. Na kameni se lesklo stříbrné vajíčko, z něhož nahoru i dolů šlehají zlatá křídla, stočená tak, že se podobají začátku spirály. Kroutí se po směru hodinových ručiček, jedno k nebi, druhé k zemi.
"Je to krásný Znamení," řekla jsem. Stáli jsme, nehýbali se a hleděli na okřídlené vajíčko. A drželi se jeden druhého. Hrozně jsme tohleto nechtěli zničit. A pak jsem uslyšela ten zvuk. Koukla jsem dolů. Sára a její věrní. Tři už začali šplhat, Sára se k tomu chystala. Dívala jsem se na ni. Bylo to jasné. Jasnější než nejpalčivější den v roce. Sára byla na druhé straně. Těm kolem ní do toho víc či míň scházelo, ale nakažení byli všichni. Věděli to? Jo, věděli. Tušili, co můžeme udělat, my dva tady o pár metrů nad nima? Jo, tušili. Lezli.
A pak jsem uslyšela něco jako ticho. Ticho shora. Blížilo se k nám břicho vzducholodi. Tak ona hlídá Znamení! No jo, přihrnula se sem, aby ho v ten slavnej den hezky opucovala…
"Rozbiju to," vyslovil Reks ztěžka.
"Rozbij a pak mě obejmi," řekla jsem mu.
"Jo." Rozpřáhl se holí a udeřil. Znamení bylo křehké. Prasklo jako vzácnej porcelánovej šáleček po mamince, a byla tma. Objali jsme se a klesali jsme, pomalu, spolu. Chvíli nebylo nic.
Pak se kolem nás rozsvítilo. Leželi jsme na spálené trávě. Uschlá tráva, suchý keříky, trní, všecko při starém, ale chyběly skály, a taky Sára a její napůl mrtvá družina. A vzducholoď.
"Tady jste," ozvalo se nad námi. Reks zamžoural a posadil se. Posadila jsem se taky. Ten tmavovlasý muž mi byl povědomý.
"Zdravím tě, Arture," řekl Reks. "Odkud jsi sem slítnul?"
"Hádej. Oni taky chtěli vědět všechno. A mít přehled. Shora."
"A sakra, vzducholoď!" Reks se zatvářil soucitně. "Moc se vyptávali? Bolelo to?"
"Ani ne," zavrtěl hlavou Artur, můj bývalý spolužák. "U tvýho Bratrstva to bylo horší… Ale poznal jsem tu vteřinu. Konec Znamení. Zůstal jsem na palubě jedinej. Tak jsem nějak přistál, ale ta věc je na hadry. A hele, zbylo nás vůbec sakra málo. Na sraz dorazilo jenom šest lidí. Poslal jsem je domů. Jestli tam ještě někoho najdou."
Reks zívl. "Už nás nic nechrání. Můžeme si klidně stárnout a umírat."
"Proč ale já, proč ty?" Artur se usilovně drbal ve vlasech. "Máš potuchy, proč jsme furt tady?"
"Třeba si nosíš svý vlastní znamení v sobě," navrhl Reks.
"Jen si tolik nefandi," poradila jsem mu. "Jsi vrah?"
"N-ne," odpověděl rozpačitě. "Já nevím. Nejdřív jsem byl mizernej řidič a pak vězeň a pak… živej. A bránil jsem se, když mě někdo chtěl zabít. Co jsem?"
"Básník. Přežili jenom básníci, Reksi," vysvětlila jsem mu a Artur se pustě rozchechtal. Ale bude mu vrtat hlavou, jestli jeho vědecký objevy náhodou nemají v sobě něco z poezie, to teda bude, jak ho znám. Reks se nechechtal. Něco ho napadlo.
"Jo-an, miluju tě," řekl hlasitě. "Artur je svědek a bude si to pamatovat."
"A co tě to zrovna teď jalo?" podivila jsem se.
"No, a co když jsi teď jediná ženská na světě?"