Kostelní myš

Odstěhovala jsem se z domu nad svahem, než udeřil podzim. Roviny obecných měst jsou zastavěné a nevybízejí k létání tak jako barva trávy a usychajících bodláků a večer, když se stmívá, světa v údolí. Tady budu sedat se sklenicí vína v ploché, nudné kuchyni, odkud nikdy neuvidím zapadat slunce. Kdo by mě tu hledal…
Zastavil nás Představitel veřejného mínění ve řvavé uniformě. Totiž zastavil mě, to já se jim obvykle nelíbím.
"Vaše auto se mi nezdá," prohlásil s typickým arogantně znechuceným pohledem. "Nemá dost jasnou barvu. Lid byl s doporučenými barvami seznámen a vyjádřil souhlas."
Jen jsem na něj koukala, ruce na volantu. Hanjal vedle mě se zakuckal bonbónem. "Víte, pane," začal zastřeným hlasem. Vždycky to zkouší, dohodl by se s každým po dobrém, kdyby mohl, jenže oni nikdy neustoupí. Ne ti, kdo už ochutnali moc.
Představitel na něj netrpělivě mávl a soustředil se zase na mě. "Nemáte upravenou barvu očí ani pleti," prohlásil. Zvedl prst. Mělo mě to vyděsit.
"Alergie," vysvětlila jsem mu. Hanjal vyplivl bonbón a vzdychl. Probíhalo to pokaždé stejně.
"Máte lékařské potvrzení?" zasyčel Představitel. Nenamáhal se ukrýt vítězný lesk v očích.
"Tady." Vytáhla jsem pistoli a střelila ho do čela, přesně mezi ty jásající oči. Svalil se dozadu. Chce to vystihnout správný okamžik, každý se tak trošku kolíbá a když zvolíte nevhodnou polohu, zablokuje vám mrtvola dveře auta, s tím mám spoustu zkušeností.
Vystoupila jsem, abych si ho vyfotila pro archív, moje dlouhá sukně zametla chodník. "Kromě toho si neholím nohy," oznámila jsem ležícímu Představiteli.
Hanjal se k mrtvému sehnul a chvíli se v předklonu hrabal v kapsách jeho saka, dostala jsem chuť plácnout ho po zadku, ale asi by to bral jako harašení. Konečně vydoloval průkaz našeho PVM. Brnkl prstem o hranu plastového pouzdra. "Čtyři zářezy," řekl mrzutě. "Vždycky to poznáš!"
"Něco mi uteklo. Jeden člověk mohl žít." Zato tenhle hajzl si to užil, čtyři popravy bez povolení, jasná zpráva, překročil limit, tudíž odpadá shánění svědků a vysvětlování hrobařům.
"Jo." Hanjal se nepřestával kabonit. "Pokaždý doufám, že se pleteš. Nebo že ho aspoň ukecám."
"Nepletu se. Mám na ně čuch."
Ve voze zabroukala vysílačka. Od plotu s keramickou polevou se opatrně blížila dvojice kluků. Oba měli povinně upravenou barvu pleti a očí, schválenou výroční poradou Představitelů - dokonalá prevence rasismu, nechuť lidu se obrátí proti tomu, kdo zůstane přírodní, což si v téhle čtvrti dovolí málokdo. Na to člověk musí mít prachy.
"Sviňák!" Vlasatější kluk plivl na mrtvolu. Druhý mlčel. Možná si nepřipadal silný v kramflecích, měl kouty a začínající plešku už v těch osmnácti či kolik mu bylo, brzy bude muset podstoupit kúru proti plešatosti. Pleš provokuje k diskriminaci, víte?
"Vy jste od Vlastnoručních?" zeptal se vlasatý. Nás se lidi nebojí, neschovávají se. Někdy to má i výhody. Byla bych ho zkusila sbalit, jenže Hanjal už v autě konverzoval s dispečinkem a mával na mě.
"Všichni Hledači od třídy Straka výš se ihned dostaví ke kantronijskému nákladnímu mostu," zopakoval mi hlášení. "Já jsem Hraničářský pes, takže jedu," dodal hrdě.
"No tak já taky." Usmála jsem se na kluky. "Ukliďte to, jo? Musíme do další akce."
Hleděli za námi se závistí. Asi by se dali zverbovat, možná si je najdu, jestli nezapomenu, ale obvykle zapomínám. Naše akce už bývají takové. Nechala jsem mladšího parťáka řídit a našla si přes úplněk Anmose.
"Co se stalo?" zeptala jsem se jeho ploché podoby nad palubní deskou.
"Divná věc," odpověděl. "Jeď radši k mostku šestce, Garo, u nákladního bude tlačenice."
Hanjal zareagoval zavytím motoru a pištěním pneumatik, jak promptně měnil směr. "A já myslel, že seš jenom pistolník, Vykonavatel," pravil obdivně. Teď by si to se mnou možná i rozdal, miláček, když slyšel, jak se důvěrně bavím se šéfem!
"Hm," řekla jsem. Nebyl se mnou ještě dost dlouho.
Jel jako ďábel, škoda že se nám nepřipletl do cesty žádný PVM. Třeba i s nepřekročeným limitem, s jedním dvěma zářezy…
Anmos přecházel u mostu číslo šest, jeho sekretářky se hihňaly v autě s klimatizací. Jakmile mě poznaly, zmlkly. Město Cantronia se rozvalovalo na svém ostrově, báječné a nedosažitelné jako všechna soukromá města, kde neplatí Veřejné mínění, pouze slovo majitele. Šéf se ke mně vrhl, jako by mě chtěl popadnout do náruče. Nebo do zubů. Stejně si netroufne, takhle před lidma, bojí se. I když to ucho mu sešili pěkně a rychle mu srostlo.
"Netušíme, co se stalo!" houkl místo pozdravu. "Nikdo se odtud nehlásí. Od večera po mostech neprojelo jediné vozidlo!"
"Co zábrany, celnice?"
Nejstarší sekretářka se vybatolila z té Anmosovy kanceláře na kolech, ustrašeně mi podala záznam energetického rozložení během noci a pozpátku se vrátila do bezpečí kabiny. Takže zábrany padly kolem třetí ráno.
"Koho tam posíláte?" zajímala jsem se.
"Tzanta. Pak už jenom mládež. Ubylo nás." Těžce vzdychl. "Při posledním veřejném táboráku."
Jo, o tom jsem slyšela. Konec konců, když Představitelé v pohodě upálí nevinné lidi, co by si neopekli nás! My je aspoň ohrožujeme… Jenže realita pouhých dvou Hledačů vyšší třídy byla krutá. I když Tzanto je fakt dobrej. Jde po vibracích, já po náladách, tak se perfektně doplňujeme. Divná věc. Tentokrát je vážně a doopravdy divná! Popravy na našem žebříčku úkolů vedou, ale divné věci jsou hned za nimi a navíc jim nikdo nerozumí, řešení chce zkušenost…
"Tzanto mi nepřekáží, ale jestli se mi budou plést pod nohy mladí, postřílím je," prohlásla jsem. Anmos mi věřil. Vzal si ode mě pistoli.
"Přinesu ti ji domů," slíbil.
Fajn. Klíče pořád má. Zaručeně bude čekat v ložnici.

Hanjal se znovu usadil u řízení, důstojně pokývl a jeli jsme, přes most, na území zakázané obyčejným smrtelníkům, co nemají v bance milióny a miliardy v akciích, a zdálo se, že momentálně není k mání osoba, která by nám chtěla cokoli zakazovat. Řídil jinak. Teď mě vezl jako vzácnost. Jako čajovou soupravu po babičce. Tak nějak.
"Tady byla hraniční hráz," upozornila jsem ho jako turistu. Vrhl na mě překvapený pohled. "Tzanto by ti vykládal o zbytkových vibracích… Já prostě vím, kde měli zábrany. Kdysi jsem je zkoušela překročit."
"Copak nejsi geniální Hledač?" protáhl zklamaně.
"Teď jo. Vždycky jsem ale nebyla."
Ve městě jsme nepotkali ani nohu. Tu prázdnotu, osamělost, tesknotu vnímal i začátečník Hanjal. Máloco působí tak depresivně jako město bez lidí. Snad jenom perspektiva ochrnutí a smutné smrti ve špíně. Možná je to absence zvuků, které normálně ani nevnímáme, možná nás děsí, když periferním viděním ani náhodou nezachytíme žádný pohyb… Nebo nám prostě chybí ty vibrace.
Vylezli jsme z vozu a loudali se pěšky po širokých, čistě zametených ulicích, prohlíželi si výklady obchodů pro horních deset, poplácávali opuštěná auta, aby aspoň zahoukal alarm, ale omyl, tady občané opatření proti zlodějům nepotřebovali. V soukromém městě se nekrade.
"Nemaj tu myši," zašeptal Hanjal. "Ani vrabčáky, chápeš…"
"Ani mouchy. Dá se tomu vůbec ještě říkat čistota?"
"Sterilita," navrhl. "Brzy přestanu mluvit. Fakt na mě leze záchvat autismu."
"Tak si ho užij. Jdeme do baráků!"
Výtahy jezdily, oslovovaly nás nahrané hlasy automatických hlídačů, v tomhle městě dětsky důvěřivých; bez problémů nás pouštěli dál, otevírali před námi dokořán dveře a o všem nás informovali. Vlídní rádci se sametovým přízvukem. Jaký kontrast proti obecným městům! I obyčejný výtah v obchoďáku na vás spustí zhurta jako na delikventa!
"Vyšší úroveň," hlesl Hanjal. Vzal mě za ruku, ale žádný postranní úmysl v tom nebyl. Můj urostlý parťák se bál.
Všechny domy měly něco společného: Horní poschodí zabírala velká, volně přístupná místnost s rozloženými tlustými žíněnkami.
"Tady pořádali orgie," ozval se Hanjal. Olízl si rty. Panic, napadlo mě.
"Nesmrdí tady sex," vysvětlila jsem mu. Zamrkal. Nevěděl, že některé pachy se nedají vyvětrat. Mně vytanulo na mysli jiné slovo. Meditace. Bylo správnější. Ale ne přesné.
Obešli jsme hezký kus města a při vstupu do horních sálů jsem začínala trpět pocitem na kraji. Znáte ty obrázky se změtí barev a tvarů, nic neříkajících, dokud se na ně nepodíváte správným způsobem, z určité vzdálenosti, úhlu a s určitým zaostřením očí? Potom najednou jakoby vstoupíte do nich a octnete se v jejich trojrozměrném světě, nesmyslné čmáranice se stanou přehlednou krajinou a vy pochopíte, co znamenají. Umím si to představit. Mám bujnou fantazii. Ale nikdy se mi to nepodaří. Moje šilhání není znát, vážně si ho nikdo nevšimne, ale brání mi ve vstupu, zůstávám venku, na kraji.
A právě tohle se mi přihodilo tady, v soukromém městě Cantronii.
"Zdravím Zlatou mušku!" zahlaholil ode dveří známý bas. Tzantova šikmooká tvář se šklíbila, ulízané vlasy mu poslušně držely za ušima jako přilepené, jinak byl rozevlátý jako primabalerína, zkrátka on sám, osobně, a pořád stejný.
"Jsem tady za slepce," řekla jsem mu. "Nálada je úžasná. Exaltovaná, přímo euforie. A další slova na E."
"Souhlas." Tzantova exotická vizáž nabyla vážného euro-amerického výrazu. "Vibrace šílejí, až to ohlušuje. Zahodil jsem virgule a jdu jen tak, jdu po nich, vznáším se přitom, asi se rozteču nebo se přidám k hejnu hus a s podzimem zmizím."
"Verše na vodě a větru," zamumlala jsem.
"Pošleme Straky a pejsky domů." Tzanto se podíval na Hanjala, který ho pozoroval dost zaraženě. Asi až dosud netušil, jací cvoci jsou ve třídě Zlatých mušek. "A ty se svlíkni," pokračoval Tzanto a důrazně na mě kývl. "Nachytalo se toho na tebe, že už víc neuneseš."
Poslušně jsem se vybalila z těch vrstev, co v obecných městech člověk nosí na těle, Tzanto uctivě odložil moji sukni na žíněnku. Nevymlouvala jsem se jako kdysi poprvé, že nejsem žádná modelka, stejně by mě ignoroval. On věděl své. A třeba měl pravdu, třeba bych už byla mrtvá, bez těch jeho legračních zásahů.
Chudák Hanjal třeštil oči, beztak si domýšlel kdovíjakou erotiku, ale v tomhle žádná nebyla. Tzanto byl prostě víc na duši. "Hrůza," sykal, jako by se o mě spálil. "Jak to děláš? Na nikoho se tyhle svinstva tolik nelepí! Stůj klidně. Netřes hlavou."
"Netřesu."
"Ale jo… Jsi moc hubená!" Přejel mi dlaní po lopatkách. "Začíná to být vidět, Garo. Tady."
"Houby. Nic ještě není vidět!"
"Tak přiber."
"A kdo mě bude nosit, jestli včas neumřu?"
"Já," pravil odhodlaně. "A já tě unesu. Anmos taky." Pak se zkroutil, jako by ho braly křeče. Procedura čištění od nasbíraných nežádoucích vlivů byla u konce. Hledání se projasnilo, informace začaly krystalizovat. Hanjal mi ostýchavě podával po kouskách šaty, sedli jsme si na žíněnku.
"Uletěli," řekla jsem po delší chvíli.
"Proč?" zeptal se Tzanto.
"Mluvils o tom. Vznáším se, přidám se k husám…"
Tzanto kývl. Hanjal si tiskl spánky a sténal. Přece jen z něj něco bude. Cítí to, co teď děláme, i když to neumí pojmenovat. Ačkoli, to my taky ne.
"Myslíš… Všichni najednou?" Tzanto si třel dlaně o sebe, asi to mělo podporovat soustředění.
"Nojo, musí být kritická hranice," vyslovila jsem, co se mi dralo na jazyk, cizí a nehotové. "Překročili ji a chytlo to všechny. Musíte umět…"
"Vstoupit do obrázku." Tzanto se omluvně uculil. To nebyla telepatie, to jsem mu kdysi vykládala v posteli.
Hanjal se na žíněnce zavrtěl. "Pojďme pryč. Něco si nás všimlo… Všiml… Já nevím."
"Bude dobrej, jestli ho vytrénuješ," mínil Tzanto. "Nech si ho."
Jo, možná bude dobrej… A tentokrát měl pravdu. On si nás všiml.

Nemáme žádná privilegia. Svoje práva jsme si dali sami, tím, že jsme se spojili do velké organizace Vlastnoručně. Dnes na nás lidé přísahají, a nejenom ve chvílích, kdy jim Představitelé odprásknou, pověsí nebo upálí člena rodiny. Nejdeme proti vládě. Vlády si sedí ve svých vysokých domech a předstírají, že rozkazují jakési policii, jakési armádě, jenže ti degenerovaní šmejdi, co si místečka v praštěné hierarchii institucí předávají dědičně, jsou natolik odrovnaní drogami a (nesmějte se) negativním postojem k jakékoli morálce, že už nedokážou být výkonnou mocí, ani kdyby se stavěli na ucho. Vláda naslouchá hlasu lidu, jo? Tak teda slyšte! Co vymysleli, kriplové.
Volení Představitelé veřejného mínění. Volby jsou povinné a kandidáti dáni předem. Vybírají se sami, tím se to zjednoduší. Mají pravomoc buzerovat, strašit, zatýkat a strkat za mříže, pokutovat a zabírat majetek, toto vše za nesplnění požadavků lidu. Čím absurdnější nápad, tím lépe. A mají kvótu na dvě popravy ročně.
I my jsme si stanovili kvóty. Za tři popravy poprava. Vlastnoručně. To jsme my. Kromě poprav děláme i leccos jiného, třeba divné věci. Je to paráda, když se po létech strachu a rozklepané snahy vyhovět vrtkavému, náladovému veřejnému mínění dáte k nám. Paráda, fakt. To nejlepší, čemu můžete věnovat zbytek života.

Tzanto se rozloučil před domem, před tím barákem nad svahem s trávou, která usychá, jak se jí zlíbí, a nikdo ji nestříhá na ježka. Ani jsme tentokrát nešli na moje místo nad křovím, odkud bývají vidět světla v údolí. Řekla jsem mu, že na mě asi čeká Anmos, kývl a zvedl palec nahoru.
Anmos ležel na posteli a četl si. Nechal si na sobě košili, věděl, jak miluju knoflíčky, hlavně rozepínání. "Ahoj," pozdravil. "Zprávu až pak?"
"Nojo, až pak." Skočila jsem na něj a smáli jsme se až do chvíle, kdy to začalo být vážné. A potom zas.
"Co dělá tvoje mícha s dutinkou?" zeptal se. "Připadá mi, že pořád cítíš všechno. Docela dost."
"Necítím jenom bolest a teplo," zopakovala jsem mu trpělivě. "Můžu ti zfackovat sekretářku, až si rozbiju klouby na rukou a zlámu zápěstí, protože mě to nebude bolet."
"Jo, tos už předvedla." Otočil se na bok. "Nepokračuje to?"
"Moc ne. Tahle nemoc se loudá. A možná jednou v noci přestanu dýchat, jestli tě to uklidní."
Protáhl se. "Kdypak jsi tady naposled měla chlapa?"
Mrkla jsem na hodinky a on se nepříčetně rozchechtal. "Až jednou po téhle otázce začneš hledat kalendář, budu si dělat starosti!"
Došla jsem k oknu a vyhlédla na stráň s trávou a bodláky. "Radši bych uletěla než umřela. Jako občané soukromého města Cantronie."
Postel pneumaticky zahučela, jak se posadil. "Cože?"
"Nojo. Vrátím se tam, teda vrátíme, Tzanto a já. Museli jsme vypadnout, mladej Hanjal má smysl pro nebezpečí. Přeřaď ho k někomu jinýmu, se mnou se ty jeho vlohy nerozvinou, střílím moc rychle."
"Zatím si ho nech." Řekl to znepokojeně. Ustaraně. Zodpovědně. Nemělo smysl lámat si hlavu, jestli mu jde o mě jako takovou nebo o Zlatou mušku, podstatnou součást organizace.

Byla bych v Cantronii i spala, to město na ostrově mě fascinovalo, kdyby mě ovšem Hanjal nehlídal. Chodil za mnou jako skutečný pejsek a já se učila rozeznávat, kdy se mu zježí chlupy a zacvakají zuby, ještě než začne výt svoje varování. Mělo to jednu výhodu; někdy během pátrání přišel o panictví. Konečně, nedopadl zas tak špatně.
Nic hrozného se zatím nedělo, ale Hanjal tvrdil, že to je proto, že vždycky včas zdrhneme…
Dali jsme s Tzantem dohromady pár hypotéz a nacházeli jsme stovky nepřímých důkazů o tom, že ve městě vypukla davová psychóza. Matoucí bylo, že se Cantronia na ten okamžik patrně celá léta systematicky připravovala.
Věděli jsme skoro jistě, co se stalo, ale netušili jsme, jak se taková věc mohla podařit. Štvalo nás to. Tzanto nespal a zkoušel - asi marně - meditace, já nespala a Hanjal díky tomu rychle přestával být začátečníkem.
"Brzy tě předám do péče profesionálek," zašeptala jsem mu jednoho kalného rána.
"Nechci," zavrčel. "Ty jsi dost dobrá odbornice."
"Jsem amatér ve všem, co dělám. To je můj styl života a nehádej se."
"Tvůj styl je sedět v čekárně na smrt a pouštět si k tomu porno," řekl. Chudinka. Tak zatraceně citlivý, a to ho ještě v podstatě nic ošklivého nepotkalo. Hledat proutkem vodu může být fajn, ale když ten proutek dosáhne až moc hluboko a narazí na nečekané souvislosti hornin a života, je to průšvih. Jo, a nehledejte v tom dvojsmysly.
"Stahujou se mraky, hrozí nebezpečí," pokračoval můj mladý, hezký a už úplně probuzený parťák.
"Ale. Odkud?"
"Vláda. Hltouni. Ostrov s městem je teď země nikoho. Majitel, Jernoniah Cantro, je v čudu. Nedovolil, aby po něm někdo dědil, Anmos se ptal v bankách a právníků a je to fakt záhadný."
To mě zajímalo. Anmos mě z téhle linie pátrání záměrně vynechal, proč? Ovšemže postup Jernoniaha Cantroa dával smysl, když jsme počítali s jeho přípravou divné věci. Nechtěl ve svém městě pitomé, hrabivé potomky? Jenomže tam místo nich bude mít pár hbitých štik z řad naší skvělé vlády. Jdou po každém chutném soustu, což je de facto jejich jediná činnost. Obohacovat se. Zabírat pozemky. Vlastnit. Vyhánět poddané a obírat je… Ačkoli, tady žádní beránci k ostříhání nezůstali. "Aha, oni nás odtamtud vyženou!" došlo mi konečně.
"Neumějí obnovit zábrany," zasmál se.
"Nojo, fyzika." Vědci s těmihle špičkami společnosti dvakrát nepečou, každý si pamatuje Povinnou službu mozků, splnění svatého úkolu, které požaduje Vlast… Zkusili to zavést někdy koncem minulého století, noviny a TV tehdy z plna hrdla vyřvávaly tirády o zrádcích, o těch parchantech, co odmítají nastoupit na dva roky do Speciálních ústavů s veskrze příznivým, výkonnost zvyšujícím pracovním režimem, pod trvalým dohledem našich nejlepších odborníků, kde mají tu úžasnou možnost odevzdávat po dvanáct hodin denně všechny své nápady Drahé matce vlasti. Jak má naše země obstát před Morálním soudem světa, když naši mladí lidé odpírají… Atakdál.
Třicet procent dobrovolníků končilo v psychiatrických léčebnách, procento rozvoje epilepsie se pečlivě tutlalo, implantace elektrod tvrdě popírala. Hlavy v táboře - pardon, ústavu! holili jen z hygienických důvodů, asi v rámci odvšivení…
Současní Představitelé VM jsou ve svém individualismu v podstatě osvěžující.
"Fyzika?" Hanjal se pohodlně opřel o polštář. "Zeptej se Tzanta. On se na ty zábrany díval."
Toho dne jsem si do města Cantronie poprvé vzala pistoli. Hanjal zneklidněl včas a agenty jsme uviděli dřív než oni nás.
"Budu střílet," oznámila jsem jim z úkrytu. "Znám to tady líp."
"Jsme vládní agenti," pravil nejistě muž se samopalem. "Nesmíte…"
"Vy osobně překračujete limit poprav desetinásobně," řekla jsem mu. "Ti dva hoši za vámi jsou v normě, ty bych nechala jít. Mně můžete věřit, pane agente, jsem Vykonavatel a Hledač od Vlastnoručních."
Velitel se podíval na své vojáky a nelíbilo se mu, jak mu pohled vracejí. "Zmizte odtud!" zařval na nás. Načež vycouval.
Ale Hanjal se nepřestával třást. "Utečeme!" navrhl zajíkavě. Koukla jsem na něj a v tom momentě mě napadl výraz zbabělý zrádce. Blbost. Jsem paranoidní. Tuhle neurčitou hrozbu přece cítím taky!
Klusali jsme k autu a nebezpečí houstlo. Nálada Cantronie hněvivě stahovala obočí, ani na mostě nedošlo k uvolnění napětí, tak jsem na to šlápla, vyřadila opatrnou automatiku a poslední úsek jsme proletěli, jako by nám organizace koupila vůz na reaktivní pohon. Přízemní raketoplán. Tak nějak. Hanjal sebou mlátil o sedadlo a naříkal, napůl v bezvědomí. Výbuch nás jen tak pošťouchl po nábřeží směrem k barákům, kterým popraskala okna a opadala fasáda.
"Zasloužím medaili," pronesl Hanjal vysokým, šťastným hláskem.

Tu noc jsem byla sama. Hanjal spinkal pod drogama v nemocnici soukromého města Kocourkova - majitelem je patrně někdo z našich, ale nechce být veřejně znám. Ve zprávách mi suše oznámili, že jsem mrtvá, Anmos se mihl na obrazovce coby truchlící vdovec a pochopitelně se nezmínil o sekretářkách a rozvodu. Řekla jsem si, že asi nemá čas zajít za čerstvou nebožkou a vysvětlit, o co jde. Bylo mi fakt smutno a chystala jsem se opít. Zrovna jsem kontrolovala ledničku, když se objevila návštěva.
"Vás taky zastihnout samotnou!" pravil vyčítavě vychovaný, kultivovaný mužský hlas. Byl tak sexy, že prostě musel patřit ohavnému skřetovi s plandavýma ušima! Otáčela jsem se pomalu, připravena na ošklivý zážitek, ale u skromné, málo používané kuchyňské linky stál… No, chlap. Ne hezký, ale parádně narostlý, v obtahovacích džínech, kostkované košili, k retro stylu z Divokého Západu mu chyběl jenom stetson a ostruhy.
Asi mi zasvítily oči, protože malinko couvl. "Kroťte se!" napomenul mě.
"Klid. Nehodlám vám omezovat osobní svobodu."
"Cože?" přeptal se nechápavě.
"Tak se tomu říká, když ženská znásilní chlapa. Kdo jste?"
Nadechl se. "Takový jako vy bych ve svém městě netrpěl!"
"To jako dáváte přednost němým? Nebo radši slepým? Nebo máte rád blbý? Jen si ulevte, já jsem zvyklá. Ani Představitelé mě nemilujou… A posaďte se přece, sakra."
"Chtěl jsem s vámi mluvit ve městě," řekl. "Jenže jste nezůstala sama ani na vteřinu."
"Jasně. Vy jste ten duch, kterýho se můj parťák tak bál. Jernoniah Cantro, ne? Co si dáte?"
Mávl rukou a sedl si. Asi tím dával najevo, že nic vhodného pro jeho milionářský jazýček se u mě beztak nenajde. Tak jsem nalila sobě víno a jemu whisku, do třídecáků od kompotu s medvídky a veverkami.
"Jak jste na to přišla?" zeptal se. "Nebyly tam žádné stopy!"
"Myslíte jak jsem pochopila skutečnost, že jste z města odletěli, a všichni najednou?" Pokrčila jsem rameny. "Nevím. Nepotřebuju stopy, nejsem detektiv. Logika není moje parketa."
"Podle mých měřítek jste nymfomanka se sklonem k alkoholismu," řekl přísně.
"A vy jste podle mě přihřátej svatoušek, nechť mi všichni slušní gayové a mniši odpustí," odsekla jsem. "Trápí vás, že mám v hlavě zařízení fungující na neznámém principu? Nápodobně." Viděla jsem, jak se uvnitř vaří. Teď tasí pistoli… Jenže já budu rychlejší.
Stalo se. Vlastně jsem měla situaci pod kontrolou, jenomže moje mícha si zrovna v tu chvíli umínila stávkovat. Už se mi to párkrát stalo a vždycky jsem si myslela, že už prsty nikdy nepřinutím k pohybu a nejspíš umřu v tom, co mám na sobě, protože se nedokážu převléknout, nebo, v nejlepším případě, si už jakživa samostatně neutřu zadek.
Jernoniah Cantro rozpačitě schoval vlastní pistoli, tu mou zvedl z podlahy a položil na stůl. Skoro bych řekla, že mě nechce zabít. "Co to máte za nemoc?"
Pověděla jsem mu o dutinkách uprostřed míchy, které se pomalounku zvětšují a tlačí na různé nervové dráhy, takže člověk postupně ztrácí cit v těle a ochrnuje. Je to vrozené a nedá se s tím vůbec nic dělat.
"Nezadržitelně postupující ochrnutí?" Vypadal zděšeně. "Propána. Omlouvám se za všechno, co jsem tady plácal. Mám si kleknout?"
"Máte mě zastřelit, když to do čtvrt hodiny nepřejde." Nešikovně jsem mezi oběma dlaněmi zvedla sklenici a napila se. Tyhle záchvaty prý vznikají při náhlém zhoršení prokrvení, tak mi to vysvětlili. Tak si rozšířím cévy, ne? A mezitím, co mě opravdu zajímá: "Proč jste vyhodil svoje město do povětří?"
Vzal mě za ruce a mnul je ve svých, jako by to k něčemu bylo. Možná byl svatoušek, ale s dobrým srdcem. To se počítá. "Mělo to být jako soud. Chamtivci, kteří do města vlezou a budou si ho chtít vzít, zemřou."
"A byli tam fakt ti chamtivci?"
"Několik," kývl. "Nálože se aktivovaly, když se jistí členové vlády usídlili v mém bytě. V tom nejvyšším domě s věží."
"Jakmile tam vstoupili? Copak oni neposlali napřed nějakej průzkum, svoje poskoky?"
"Jistě, ale ta aktivace nastala až po opakovaném, pravidelném používání koupelny, kuchyně…"
"Záchodu," doplnila jsem. Zahýbala jsem prsty. Přecházelo to, díky, díky! "Musím se vyčůrat."
"Mám…" Zajíkl se. "Mám vám pomoct?"
"Asi to už zvládnu. Vemte si zatím zmrzlinu. Je meruňková."
Když jsem se vrátila (trvalo mi to přece dost dlouho), stál Jernoniah Cantro zády ke stěně a mířily na něj dvě pistole. Jednu držel Tzanto, druhou Anmos.
"Nechte toho, sakra," navrhla jsem jim. "Je to slušnej chlap!" A to už jsem na něm poznala, že na něčem usilovně pracuje. Nebylo to vidět, odehrávalo se to jen v jeho hlavě.
Usmál se na mě. "Díky, Garo. Říkejte mi Jerne…" A zmizel.
"Pitomci," řekla jsem těm dvěma.
"Vibrace přestaly," zamumlal Tzanto. "Naráz! V momentě! To není normální."
"Zrovna jsem ho chtěla svést," vedla jsem si svou. "Který z vás teď se mnou stráví noc, no? Střihněte si!"
Tzanto se jen ušklíbl, Anmos hleděl ustaraně. Znal mě přece jenom líp. "Ukaž ruce, Garo!"
Schovala jsem je za záda. "Jsem přece mrtvá."
Vzdychl s převahou dospělého. "Obvinili nás ze zničení Cantronie. Bylo tam zrovna pár ministrů… Průser. _Vlastnoručně_ vyhodili do vzduchu soukromé město, představ si ty titulky v novinách! Tak jsme zapřeli i nos mezi očima a pro efekt nahlásili ztráty. Sbal si věci, vezmu tě do Kocourkova. Nemůžeš jen tak chodit mezi lidma, když jsi po smrti."

Něco nebylo v pořádku. Barák vedle nemocnice měl parametry kláštera, pokoj připomínal celu. TV a Síť mi dopřáli, ale jenom nahrané zprávy a oběžníky naše i PVM, ven jsem se mohla dostat jedině přes filtr a jeho hesla. Seděl tam znuděný mladík, potily se mu pracky, nemyl si vlasy a holit se asi neuměl, prostě nebyl můj typ, ale dal se chytit na příběhy. Vyprávěla jsem mu o hrdinských činech našeho dvoučleného komanda Vlastnoručních, baštil to s pusou dokořán, až slintal.
Možná jsem neměla nic zjišťovat. Nedověděla bych se, že Anmos se mnou ve svých akcích už nepočítá (vnitřní konference Vlastnoručních), že mě dal k ledu naschvál a v mém uvěznění hrála roli Hanjalova zpráva. Nespolehlivá. Dali mi razítko. Ten mladej blbeček se chystal postoupit v organizaci na moje místo! Chudák.
Třetího dne ve vězení jsem zapnula TV, a vtom to vypuklo. Představitelé VM opakovaně nacházeni svázaní, oběti se nervózně culí do kamery a vykládají pohádky o zdánlivě obyčejných, nenápadných lidech, kteří se vedle nich zhmotní v okamžiku nejvyšší nouze, zneškodní PVM nějakým chvatem karate nebo co, využívajíce momentu překvapení, svážou ho a drží k zachráněné oběti a bezmocnému Představiteli kázání o morálce. Potom nasprejují na nejbližší zeď nápis Lepší prevence než pomsta! a zase zmizí.
Během několika hodin tihle frajeři - bylo jich víc, popisy se lišily, lidé viděli i ženy - zabránili nejméně deseti popravám. Bezva skóre.
Nejistá, červenající se dívka (měla dostat pokutu za neestetický lak na nehty a zachránil ji přitažlivý muž v kostkované košili) se podřekla: "A pak uletěl."
TV s novinami oprášily Supermana, lidstvo zapomnělo na _Vlastnoruční_ i ostrov s Cantronií. Anmos mě klidně mohl pustit ven, o mě už nešlo ani omylem. Nepustil mě.
Seděla jsem v cele nebo na filtru Sítě, dávala si věci dohromady jako skládanku, všechno, Hanjalovu zradu a jeho pakt s Anmosem, nepochopitelný strach, který ze mě měli. A čekala jsem. On se objeví. Přiletí celý udýchaný z těch heroických skopičin…
Sušila jsem si vlasy u okna, když konečně dorazil. "Co ruce?" ozval se mírně.
"Jde to, dík za optání." Mávla jsem hřebenem. "Vy jste pro nás fakt těžká konkurence, Jerne!"
"Plánoval jsem to jako Spravedlnost, ne jako šou," ošil se. "Vadí mi to. Myslím, že lidem přestávám rozumět… Nemáte abstinenční příznaky? Tohle je přece klášter, žádný mužský…"
"Definitivně jsem se rozhodla, že alkohol postrádám víc." Pořádně jsem se na něj podívala. Kdepak nechal ten svůj mnišský výraz? Z čehopak je tak utrápený, superman? Hm. Nemá žádnou sekretářku pro útěchu? To mě vlastně zajímalo nejvíc, jsem nenapravitelná.
"Škoda. Alkohol jsem nevzal," pravil lítostivě.
Slyším opravdu to, co slyším? Vážně to tam je, pod slovy, ne moc utajeno? Tak, do toho! "Škoda," přisvědčila jsem. "No, tak aspoň to druhý, to s sebou máš."
Vypadalo to, že útěchu fakt potřebuje, a byl nešikovný a ostýchavý, jako chlap, po kterém holky věčně jedou kvůli prachům a výhodám. Mně to mohlo být jedno, já po něm nic nechtěla.
"Jestli sem teď někdo vleze, zmlátím ho," prohlásil sveřepě, když jsme se hezky osprchovali a pak ještě jednou zapotili. "Chvilku klidu, to chci. Aspoň chvilku v dobré společnosti."
"Mizení ti půjde líp než mlácení," řekla jsem střízlivě. "Tak už povídej. Svěř se mamince."
"Jak jsi poznala, že se chystá zpověď?"
"Prostě poznala."
Roztržitě mi cuchal vlasy. "Jde totiž o jiné světy. Nebo vesmíry, v originále ta teorie byla o vesmírech. Platí tam jiné fyzikální zákony. Původně jsme tam měli přístup. My, lidé."
"Fajn. Tohle klidně rozkecám. To bude hit, víš, to jak  Eva kousla do jablka a rázem se jí uzavřely všechny světy kromě toho, kde ji už napořád gravitace přidrží pěkně při zemi…"
Neurazil se. "Jenže tak to opravdu bylo. My jsme ty přehrady překonali, chápeš? My z Cantronie." Zdálo se, že mu na mém názoru záleží. To teda nevím proč. Ještě kdybych byla prsatá blond dvacítka s metrovýma nohama, ten typ si muži někdy zatouží intelektuálně podmanit…
Zívla jsem. "Meditace na žíněnkách, jasně."
"Vybíral jsem si vhodné lidi." Konečně se zatvářil dotčeně. Aby ne, sedmimístné konto podmínkou, pomyslela jsem si, ale poslouchala jsem další výklad bez přerušování. Byl cvok, ale dokázal své šílenství uvést do života. To se taky počítá.
"Nezáleželo na penězích," pokračoval. "Zval jsem do Cantronie jen ty toužící."
"Touha," vyslovila jsem opovržlivě, až mě vlastní nenávist překvapila. "To je to, nač musím denně zapomenout, abych vůbec vstala z postele a fungovala. Slyšela jsem, že se tak někteří baví."
Pevně mě objal, skoro bych řekla vroucně. "Odpusť, že jsem tě neznal. Ale ty to dokážeš." Držel mě napjatýma rukama za ramena, díval se mi do očí, ta modrá barva nebyla umělá, vůbec nic na něm nebylo upraveno k obrazu Představitelů VM, a už jsem chápala, že Jern by zůstal Jernem, i kdyby neměl peníze, i kdyby za to měl padnout nebo viset. Ztratila jsem se a znovu se mi zdály všechny sny o létání, od dětství až doteď, převíjely se ve zrychleném tempu, tam a zpět, tryskalo z nich mládí, nedotčené VM a beztak ani TV, tryskala z nich touha. Stop. Takhle se tam dostaneš. Pod Jernovým vedením to bylo snadné jako kuchařka.
Ozval se výstřel. Jern mě už nedržel.
"Neudělal ti nic?" Anmos se mnou třásl jako s hadrovou panenkou, fakt se o mě bál, ale proč tak najednou?
"Kde je?" vypravila jsem ze sebe.
"Dostal jsem ho, bastarda, ale stačil zmizet. Stejně zdechne." Nato jsem mu zlomila nos a pak ještě klíční kost, kopla jsem ho snad desetkrát, než mě přemohl, a vyrvala jsem mu hrst vlasů i s kůží. Dost jsem se u toho otloukla a navíc pořezala o ocelovou výztuž jeho ochranné vesty; potom se ještě u doktorů pozvracel, když se neprozřetelně podíval, jak mi zašívají rány na rukou, ale myslím, že si to zasloužil.
O něco později mi řekl, že mě potřebuje. Ne osobně, ale jako šéf sekce _Vlastnoručních_. Kdybych byla koněm, vážně bych mu ten ksicht rozkopla kopytem, jenže jsem měla místo rukou baculaté, nadýchané obvazy a na nohou pantofle, žádný podkovy.
"Tzanto už to koupil. Je mrtvej. Jdou po nás, tajemní neznámí," pravil bledě.
"Létající občané Cantronie," sdělila jsem mu nezištně. "Neboj, přestane je to bavit, a brzo." Chudák Jern se svým idealismem. Kolik lákadel nabízí ten svět, který pro ně vybral a vybojoval, viděla jsem to, i když jsem zůstala na kraji! Nebudou se namáhat ani s takzvanou spravedlností, ani s pomstou. Zmizí odtud. Vykašlou se na svět, ušlápnutý ve své bídě, za trest přišlápnutý gravitací a nesmyslnými zákony, které si lidé přizpůsobili ke svému obrazu… "Takže nejsem vězeň? Hanjal nevyhovuje?"
"Málo snese," odvětil Anmos poctivě s přízvukem ucpaného nosu. Nic nepopřel. "Podmínky? Žalovat tě nebudu… Chceš toho kluka? Je tvůj, dělej si s ním, co se ti zlíbí."
"Nebudu se špinit s blátem. Chci bednu sektu a novej byt."

Sekt jsme nakonec vypili spolu, po stěhování. Jasně že jsme si ještě ve starém poseděli nad svahem, dívali se na světla pod sebou a Anmos zase zkoušel kouřit, když tady nebyl nikdo z PVM. Naposled. Potom jsme odjeli jeho vozem. Bez sekretářek, tu radost mi dlužil. Na noc ale odešel domů. Stýskalo se mi po Jernovi, po ostatních chlapech ani ne… Vím, že podzimní tráva voní a svahy probouzejí touhu. Přehrady v naší mysli ale musí zůstat, aby se nám, vrahům či katům, nedostalo příliš velké moci a svobody. Nechám si je. Leda by přišel Jern a ukecal mě.
Žije, teď už to vím jistě. Od té doby, co v TV ukazovali místo, kde vzniká nové soukromé město, bylo to kdesi v Austrálii a jmenovalo se to Garania. Možná se majitel zastaví, přiletí celý udýchaný úsilím, které neustále vynakládá na zlepšení osudu lidstva, což je mu, stejně jako všem před ním, houby platné.
Někdy si představuju svět, kde neochrnu. Vstoupit do něj bude jistě jednoduché, asi jako uvařit podle kuchařky.