Kostelní myš

Za branou najdeš štěstí a čest,
získáš tam vládu nad stovkou měst,
a snad i svatozář a tanec víl,
najdeš tam všechno, o čem jsi snil.

Oceán z rubínů a zlatou věž,
tisíce přátel, pokud je chceš,
anebo bohatství a přízeň hvězd,
vyber si cokoli, co troufáš snést.

Za branou najdeš bezpečí, klid,
útulná místa, kde můžeš žít,
stačí jen jeden krok, budu tě vést,
já jsem tvůj průvodce, znalý všech cest.

"…Po prozkoumání a srovnání starověkých mýtů, legend a klasických i moderních pohádek docházíme k závěru, že postavy vystupující jako partner a nápomocná síla mají určité společné fyzické rysy. Tito tvorové jsou vždy humanoidní (a to i v případě, že původní postava by měla logicky vzato mít jinou anatomii, například v dnešní době oblíbení poníci či dinosauři), mají nejčastěji kulaté uši a lehce protáhlou část obličeje kolem nosu; oči jsou velké, černé nebo hnědé. Překvapivě často se vyskytuje zelená, modrá nebo růžová srst.
Domnívám se, že tento rys není způsoben módní vlnou, jak tvrdí většina prací, ale že se jedná o prapůvodní podvědomý archetyp, předávaný pravděpodobně už od kolébky lidstva. V následujícím výzkumu se soustředíme na co nejpřesnější stanovení vzhledu tohoto společného předka, které by pak mohlo umožnit hlubší poznání pravěkých kultovních zvířat a vztahu lidí k nim."
(Úryvek z přednášky Akiry Sohukuriho, profesora univerzity paleontologie a sociologie v Niponii, uveřejněné ve sborníku 25. sympozia paleontologie v Almahatě. Přednáška sama byla zrušena z důvodu zmizení přednášejícího.)

Do lesa jsme vjeli, když svítící ciferník mých hodinek ukazoval čtvrt hodiny po jedenácté. Všude byla tma, měsíc byl sice skoro v úplňku, ale oblohu pokrýval závoj mlhy a krajinu osvětlovaly v podstatě jenom reflektory našeho auta. Moc mi to ale nevadilo; Janin otec řídil jistě a hladce a já věnoval mnohem víc pozornosti Jane samotné.
Když jsme projeli ostrou zatáčkou lesní silnice, Jane sebou najednou trhla. "Slyšel jsi to?"
Neslyšel jsem nic, kromě motoru. "Co?"
"No… takový zvláštní zvuk, něco jako… vytí."
"Vytí? Prosím tě, kde by se tady vzali vlci?"
"Vlci ne," zamumlala Jane. "Myslela jsem… připomnělo mi to… Vyjící les."
"Vyjící les?" zeptal jsem se a objal ji trochu pohodlněji. "O tom jsem ještě neslyšel."
"Taková pověst… Prý tady někde byl odnepaměti. Docela malý lesík. Každý, kdo do něj vjel, zabloudil a zmizel. V noci se odtamtud ozývalo vytí. Nikdo se nikdy nevrátil, aby řekl, co to tam vyje."
"Lokální hororová povídačka." Pokrčil jsem rameny a přitiskl se k ní. "Ale stejně, s tebou by mi ani nevadilo zabloudit."
Jen tak pro kontrolu jsem pohlédl do okénka. Les byl opravdu trochu netypický, rozhodně alespoň neobvykle hustý. Tráva, podrost, křoviny a listnáče tvořily neprostupnou zeď, vypínající se nahoru, kam až jsem dohlédl (což v tom osvětlení nebylo víc než metr, nejvýš dva).
"Tuhle cestu si nějak nevybavuju," prohodil Jim, Janin otec. "Je to už nějaký ten pátek, co jsem tudy jel. Ale nevadí, za pár minut se musíme napojit na dálnici."
Uvelebil jsem se na sedadle tak, abych lépe viděl, a díval se dopředu. Cesta se často ostře lámala, tu doleva, tu doprava, a nikde nebylo vidět žádný telegrafní sloup, směrovník ani jinou známku civilizace.
"Marku," otočila se na mě Jane, "já mám strach."
Vzal jsem ji za ruku. "To je tou tmou," řekl jsem zkušeně. "Za chvíli to bude dobré."
Chvíli jsme se drželi. Pak naše auto vyjelo na rovinku a před námi se objevil stín a zadní světla jiného vozu, kousek reality, který mě okamžitě uklidnil. Ulehčený výdech prozradil, že Jane to vidí stejně.
"Uf," řekla, "ještě štěstí, že se to auto objevilo, už jsem si myslela, že svět vymřel."
Jim se zasmál. "No, mládeži, snad byste na obnovení lidstva stačili?"
Začervenal jsem se. Jane se uchichtla.
Chvíli jsme jeli za cizím autem. Pak se silnice opět prudce stočila a auto nám zmizelo z očí. Znovu jsem Jane objal, ale můj pohyb byl přerušen nárazem, doprovázeným zakvílením brzd. Auto zastavilo pár centimetrů před bytelnou mříží, která oddělovala naši silnici od křižovatky vedoucí do města.
"Který idiot zavřel tuhle mříž?!" zamumlal Jim. "Počkejte tady, půjdu to otevřít."
"Marku…" řekla Jane stísněně, "jak to, že je ta mříž zavřená, když tudy před chvíli projeli ti před námi?"
"To… to opravdu nevím," odpověděl jsem popravdě. Znovu jsem se podíval na mříž a strnul. Mříž tam stále byla, ale cesta zmizela. Viděl jsem stromy a keře, hustou bariéru vzrostlé a vlhké zeleně. Silnice končila u mříže, za ní se rozpadala na rozdrolené kusy asfaltu.
Jim vsunul hlavu do auta, na tváři zmatený výraz. "Viděli jste to? Před chvílí tam byla silnice!"
Vystoupili jsme z vozu. Mrholilo a vál slabý chladný vítr. Za autem byla dokonalá tma; podvědomě jsem rychle popošel do kuželu světla. Mříž připomínala obrovskou bránu, zdobenou kováním s rostlinnými motivy; v tom osvětlení vyhlížela těžce a pochmurně. Když Jim bránu otevíral, masívní panty ani nezaskřípaly. Vnořil se do houštiny, ale větve a šlahouny ho nepustily dál než na pár kroků. "Je to divný, děcka, ta cesta tam prostě není. Všude dál je jenom křovisko a asi se táhne dost daleko."
"Co budeme dělat?" vyhrkl jsem.
"No, otočíme se a pojedeme zpátky," řekl Jim. "Na tohle by byl potřeba buldozer. Vrátíme se k hospodě, kde jste měli ten maturitní večírek, a pojedeme přímo po dálnici. Za dvě hodinky jsme doma."
Jane zůstala stát. "Vyjící les," zašeptala. "To musí být Vyjící les."
Vzal jsem ji za ramena. "Je to pověst. Pohádka. Tohle je prostě nějaká fata morgána."
Když jsme ujeli pár desítek metrů, cesta se za zatáčkou napojila na mnohem civilizovanější silnici. Kolem se objevily krajnice zdobené patníky s velkými odrazkami.
"Vidíš, už jsme zase v obydlené krajině," usmál jsem se na Jane.
"No, ale…" řekla tiše, "když jsme tudy jeli předtím, nebyly tady žádné patníky."
Vzpomínal jsem, jestli jsem si předtím všiml nějakých patníků. Nepamatoval jsem se.
"A tahle cedule určitě nebyla v naší řeči," dodala Jane se slabým nádechem hysterie.
"Cože?" Rychle jsem se otočil, ale uviděl jsem už jenom zadní plochu cedule, kterou jsme právě minuli. "V jakém jazyce byla?"
"Nevím… Byly to nějaké hieroglyfy."
Potřásl jsem hlavou. Na psychiku některých lidí noční les prostě špatně působí, pomyslel jsem si. Naštěstí můj mozek byl proti takovým vlivům odolný; přežil jsem matematicky zaměřenou třídu základní školy (a také krátce navštívil psychiatrické oddělení), matematicko-fyzikální gymnázium a brzy nastoupím na školu se stejným zaměřením. Mě rozmary počasí z míry nevyvedou.
O chvíli později jsem si tím už nebyl tak jist. Vyjeli jsme na jasně osvětlenou cestu. Osvětlenou sluncem. Klonilo se sice k západu, ale určitě byl ještě den. Podíval jsem se na hodinky. Zastavily se na 11.35.
Minuli jsme další ceduli. Tentokrát jsem se díval. Nebyl na ní jediný znak, který bych kdy předtím viděl. Janin otec mlčel a řídil automobil stále vpřed – stejně neměl na vybranou. Kolem nás ubíhala plochá krajina, pokrytá betonem s občasnými ostrůvky trávy a stromky.
Pohlédl jsem na Jane. Seděla mlčky, jen rozšířenýma očima sledovala krajinu.
Ačkoli mě změny posledních minut poněkud udivily, nebál jsem se. Jako fyzik jsem konečně znal teorie paralelních prostorů a časoprostorových přesunů. Možná z toho bude báječné dobrodružství.
Netrvalo dlouho a na obzoru se objevila budova. Nejprve se zdálo, že stojí osaměle, ale pak jsme ve větší vzdálenosti uviděli i další stavby, podobné běžným panelovým. Zastavili jsme u ozdobného mřížového plotu, oddělujícího silnici, rozšířenou v malé parkoviště, od prostranství vysypaného štěrkem. Za jezírkem s vodotryskem stála nízká budova, tvořená hlavně tmavými skly.
"Nákupní centrum?" broukl Jim. "Pojďte, zeptáme se na cestu."
"To ti není ani trochu divné, že je najednou den?" zeptala se Jane podrážděně.
"No, ani ne," poškrábal se její otec na hlavě. "Zastavily se mi hodinky, ale myslím, že už může být ráno."
"Vždyť slunce zapadá!" vykřikla Jane.
"Podívej," řekl jí Jim mírně. "Máš lepší nápad? Ne? Tak já se tam půjdu zeptat."
"Půjdu s tebou," řekla Jane.
"Marku, ty tady zůstaň, pohlídáš auto," řekl Jim.
Pokrčil jsem rameny. "Dobře. Kdyby něco, hvízdejte." Roztáhl jsem se na dvou sedadlech a čekal, zatímco ti dva vešli do budovy.
Trvalo to dlouho; nejméně dvacet minut, a stále se nic nedělo. Pohlédl jsem k budově. Vodotrysk tiše a klidně zurčel, na obzoru se rýsovalo město. Všude ticho a mír. Vytáhl jsem klíčky ze zapalování, strčil si je do kapsy, zavřel auto a vydal se k budově sám.
Na průčelí svítila neónová písmena, která mi nic neříkala. Připomínala ty z cedulí, jen byla méně uspořádaná, ozdobnější a barevná. První dojem z vnitřku budovy mi říkal, že jsem vlezl do banky, pojišťovny nebo správní budovy. Přímo ode mne se táhla řada dveří. Chodbu osvětlovalo narudlé světlo pronikající stropem z barevných skel. Nikde nikdo. Mé kroky budily na podlaze z černého mramoru podivnou ozvěnu.
Za mnou se ozvalo klapnutí dveří. Otočil jsem se a užasl. Asi deset metrů ode mne stál – nebo možná seděl – v chodbě obrovský králík. Měl jasně modrou srst, která se trochu třpytila. Mohl být tak o dvacet, třicet centimetrů menší než já. Připomínal plyšovou hračku, kterou jsem kdysi viděl v nějaké reklamě nebo na nějakém plakátě, ale očividně byl živý – dlouhé uši se mu jemně chvěly a pohyboval čenichem právě tak, jako obyčejní králíci.
Nespatřil mě hned; když vycházel ze dveří, podíval se nejprve na druhou stranu a teprve pak sebou trhl a bleskurychle se otočil ke mně. Chvíli si mě prohlížel velikýma černýma očima, které ještě zesilovaly dojem něčeho, co bylo vyrobeno na hraní. Pak něco řekl – pochopil jsem, že něco říká, i když jsem mu nerozuměl, ten zvuk byl příliš složitý na obyčejné zvířecí zapištění. Mluvil vysokým jasným hlasem jako z kresleného filmu.
Chvíli jsme se na sebe dívali. Pak se králík otočil zpátky a zavolal na někoho uvnitř místnosti. Když jsem se pohnul, naježil se, sklopil uši a poodhrnul ret, čímž ukázal nepříjemně silné přední zuby.
Asi po třech minutách, když už jsem si říkal, že začnu pomaloučku ustupovat, se rozlétly vstupní dveře. Do úzké chodby vtrhlo pět králíků. Byli větší a robustnější než ten první, měli helmy s černými skly, jasně bílé uniformy nebo skafandry a v tlapách drželi podlouhlé předměty, silně připomínající zbraně.
První králík jim něco řekl. Vykročil jsem k nim, ale sotva jsem udělal dva tři kroky, ze dvou zbraní vytryskla růžová mlha. Chtěl jsem uhnout nebo vykřiknout, ale zjistil jsem, že se nemůžu hnout. Pomalu jsem se složil na zem. Sakra, paralytický plyn, prolétlo mi hlavou.
Trochu jsem čekal, že upadnu do bezvědomí, ale cítil jsem se jen trochu mimo sebe. Ten stav mi nebyl neznámý – patřil k běžným vedlejším účinkům jistých léků, které jsem kdysi polykal na psychiatrii. Dokonce jsem mohl trochu pohybovat očima a hlavou, ale to bylo všechno.
Králíci, které jsem v duchu pokřtil na policisty, mě umístili na jakési lehátko, vyvezli mě z budovy a pak se najednou i s ním vznesli do vzduchu. Zhoupli jsme se; asi bych zařval leknutím, kdyby to šlo. Lehátko mě unášelo směrem od budovy, policisté udržovali formaci kolem něj.
Let netrval dlouho; přiblížili jsme se k městu a proletěli mezi mrakodrapy. Ten pohled mě i přes můj nepříliš pohodlný stav fascinoval; téměř všechno tu bylo postaveno z průhledných materiálů, snad z různých druhů plastiku. Domy samotné měly nejčastěji spirálovitý tvar s plošinami místo balkónů; domyslel jsem si, že to budou přistávací rampy. Ve spodní části domy zneprůhledněly a nabraly vzhled běžného omítnutého betonu. Prostor mezi jednotlivými stavbami vyplňovaly vydlážděné plochy, bazénky s vodou, vodotrysky a trávníčky s keři. Země pode mnou připomínala velkou chaotickou mozaiku. Všude se vyskytovalo množství modrých králíků, kteří nám nevěnovali žádnou pozornost.
Snesli jsme se na jednu z ramp, umístěných těsně u země. Rampa pokračovala přímo do budovy a policisté se ani neobtěžovali přistáváním; proletěli prostě dovnitř a i s lehátkem kličkovali mezi točitými schodišti, fontánkami, tenkými příčkami a nábytkem, složeným hlavně ze sošek a velkých květin v kořenáčích. Několikrát jsem málem vrazil nosem do horního okraje průchodu nebo do schodiště. Po celé budově byla okna kouřová nebo tmavočerveně zbarvená, takže pronikající světlo barvilo všechno do teplých odstínů.
Následující místnost musela být laboratoř. Měla odlišnou barvu, materiál oken byl naprosto čirý a celý prostor, vybavený množstvím absurdně vyhlížejících přístrojů, zalévalo sluneční světlo. Lůžko se mnou samo doplulo do nástavce připomínajícího komplikovaný lékařský přístroj – možná rentgen nebo tomograf.
Ajaj, to vypadá špatně, pomyslel jsem si. Asi chtějí zkoumat neznámého živočicha. Můžu jen doufat, že jejich metody jsou pokročilejší než naše.
Přišel další modrý králík, tentokrát bez výzbroje, a chvíli diskutoval s policisty. Pak se otočil ke mně a řekl něco, co mělo mít snad uklidňující účinek; asi si ale mým porozuměním nebyl příliš jistý, protože mě ještě několikrát opatrně pohladil měkkou packou. Potom stiskl nějaké tlačítko na boku přístroje a nade mnou se zaklapl skleněný poklop.

Slova, obrazy, složité vzorce kolem mě vířily ve fosforeskujících spirálách, vplouvaly mi do mozku a usazovaly se. Každý z nich okamžitě vytvořil spoj s ostatními - nejprve to byly desítky spojení a logických vazeb, pak tisíce a statisíce. Ne, že bych se o to snažil, naopak, děsilo mě to, měl jsem dojem, že pod tím přívalem dat můžu ztratit vlastní osobnost, ale na mé vůli to ani trochu nezáleželo.
Nejprve jsem si uvědomil, že já se řekne já, pak jsem se naučil ty a oni, slovo králík bylo následováno výstižnějším synonymem azurit. Matně jsem si vzpomněl, že přesně takhle, nebo skoro takhle, ale s jinou výslovností, se jmenovala plyšová figurka v jakési reklamě.
Složitost narůstala, ale jen tak, abych se dokázal přizpůsobit. Dětské říkanky. Základy matematiky, fyziky, literatury. Kdo napsal Písně o mrkvi a jaký je stručný výklad Chvalozpěvů dozrávajícího zelí…
…Co to znamená, když se mi při pohledu na spolužačku zježí uši…
…Jak se těží létající stromy. Jak se říká integrál a parciální derivace.
…Jaký je význam kontroly porodnosti, jak se s partnerkou chránit před nežádoucím otěhotněním…
…Základy programování v jazyce Carot. Planetární systém hvězdy Mrkvous. A spousta dalších věcí. Vstřebával jsem to všechno, ale čím dál obtížněji. Nevěděl jsem, co znamená mklirrita, a musel jsem se nesmírně soustředit, abych se na to podíval pochopil. Talrikátní relace a manquirotové vzorce mi daly opravdu zabrat. Analytické řešení diferenciálních rovnic pátého a vyššího stupně jsem zvládl jen taktak.
Tak dost, vykřikl jsem v duchu, brní mě hlava!
V tu chvíli všechno zmizelo.
Otevřel jsem oči. Kolem bylo šero, přes poklop jsem viděl obrysy zařízení laboratoře. Chvíli se nedělo nic, pak se ozvalo zasyčení a poklop přikrývající lůžko se otevřel.
"Hleďme, chceme pauzu?" zamumlal modrý králík – azurit – který obsluhoval stroj. Neříkal to ke mně, spíš pro sebe, asi tak, jako opravář domlouvá vzdorujícímu přístroji. Pak se otočil opravdu ke mně a přátelsky se usmál. "To nevadí. Odpočiň si trochu, zbytek už ti půjde snadno."
Rozuměl jsem mu. Dokonale. Tak dokonale, že jsem si chvíli neuvědomoval, že to je jiná řeč.
"Jsi trochu zmatený, že?" řekl azurit vlídně. "To nic, to přejde. Ale to je normální. Je ti zatím jenom pár minut, nemůžeš čekat, že budeš všemu rozumět. Teď je potřeba pár hodin počkat."
"Co… Co se… Co to bylo?" vypravil jsem ze sebe. Ústa mě nechtěla poslouchat, vadily mi přední zuby. Znervózněl jsem a vzápětí dostal chuť na něco tvrdého a šťavnatého.
"Chápu," ušklíbl se azurit a podal mi podnos s kolečky čerstvě nakrájené zeleniny. Hbitě jsem si jeden podal a začal jej chroupat. Hned mi bylo líp. Při křoupání jsem pocítil, jak mi na hlavě zaplandaly dlouhé uši. Vztyčil jsem je a ucítil, jak se mi náhle zlepšil sluch.
"Pošlu ti sem někoho, aby s tebou mluvil," řekl azurit laskavě, vstal a dodal: "Jen klid. Všechno bude v pořádku. Pozítří sjedeme zbytek kursu. Jsi inteligentní, můžeš se přihlásit na vysokou školu, když budeš chtít." Pohlédl na mě. "Já vím, že mi moc nerozumíš. Mluvím na tebe, aby sis zvykl myslet. Brzy ti to půjde samo."
Skoro okamžitě jsem usnul únavou. Když jsem se zase probudil, byla noc. V laboratoři svítila světélka přístrojů. Po chvíli si moje oči zvykly a já uviděl vedle svého lehátka dřímajícího azurita. Když jsem rozeznal jeho uši, podle sklonu jsem odhadl, že je to holka.
Odkašlal jsem si. Azuritka se natáhla a rozsvítila světlo. "Ahoj!"
"Ahoj…" zamumlal jsem. "Mohl bych vědět, kde to jsem, co tu dělám, a jak se jmenuju?"
Králičí holka se přátelsky usmála. "Tak popořadě," řekla a sedla si na okraj mého lůžka. "Jmenuješ se Lenjurit – to samozřejmě není závazné jméno, budeš si moci vybrat jiné – a před půl dnem ses narodil… no, ne tak docela. Převtělil ses. Byl jsi zformován z prahmoty, jestli to chceš vědět přesně. Je ti osmnáct, jsi teď v nemocnici v Dangilbaře. Máme půl druhé ráno. A já se jmenuju Elrita. Co ještě bys chtěl vědět?"
"Převtělil… Zformován? Aha." Vzpomněl jsem si na příslušnou pasáž svého rychlokursu: Nehotové bytosti, které jsou z prozatím neznámých příčin vypuzovány ve formě nezformované prahmoty z mimoprostoru, jsou upraveny do podoby azuritů, aby mohly v tomto světě žít. V rychlokursu získají azuritskou osobnost, základní obecné vzdělání a po absolvování tříletého pozorování také všechna práva dospělého azurita, včetně práva na založení rodiny. Tak to jsem já.
Zapátral jsem v hlavě po informacích. Věděl jsem toho překvapivě hodně. Nebyly to jen encyklopedické vědomosti, pamatoval jsem si i pocity. Například pocit maličkého králíka, který poprvé létá – samozřejmě pod dohledem maminky – pocit lehkosti, mírné závratě i radosti z toho, že už může používat létací puk stejně jako velcí. Nebo pocit azuritka, který jde poprvé do školy. Vzpomínky z letního tábora. Nebyly to moje vzpomínky, věděl jsem, že jsou sestavené z cizích, ale dalo se z nich docela dobře vybrat.
"Myslím, že mi to zatím docela stačí," zamumlal jsem a znovu zavřel oči.
"Budu tady," řekla Elrita. "Kdybys něco potřeboval, stačí říct."
Přikývl jsem a okamžitě zase usnul.
Bylo ráno. Měl jsem pocit, že uplynulo sotva pár vteřin, ale spát už se mi nechtělo. Elrita seděla vedle mne a okusovala velkou mrkev. Okamžitě jsem dostal hlad. Azuritka asi vycítila můj pohled, protože se ke mně otočila a nabídla mi podnos s kolečky mrkve a jablek.
Chroupal jsem mrkev a cítil jsem se úžasně. Bylo mi osmnáct, byl jsem mladý azurit, celý život před sebou. Měl jsem chuť co nejdřív sestavit z palety vzpomínek něco jako svou minulost, abych měl nějaký základ, a potom vyrazit do života a… prostě začít žít, studovat, pracovat, případně si najít hezkou mladou azuritku.
A v tomhle bodě jsem se vyděsil. Nemám já už vlastně jednu? Mrkev mi zaskočila. Rozkašlal jsem se.
"Copak se stalo?" polekala se Elrita.
Spolkl jsem ten kousek mrkve. "Kde je Jane? A Jim?"
"Kdože?" zadívala se na mě Elrita. "Co to říkáš? Jaký… džim?" vyslovila s námahou.
"No… moje kamarádka. Jane. A Jim je její táta." Zmocnil se mě nepříjemný pocit.
Elrita se mě konejšivě dotkla. "Počkej… Hlavně se uklidni. Máš necelý den po převtělení, ještě jsi duševně nestabilní. Až to bude hotové, všechno se to vyřeší…"
"Já ale musím vědět, kde jsou," řekl jsem prosebně. "Co když se jim něco stalo?"
"Lenjurite!" Elrita mě jemně přitiskla k lůžku. "Uklidni se! Žádná Jane ani Jim není. To všechno se ti zdálo. Na začátku, když se tvůj mozek formuje, se mohou objevit zdánlivé vzpomínky, živé sny…"
"Ne, to se mi nezdálo! Pamatuju si to."
"Jenže to není opravdová paměť," odpověděla Elrita soucitně. "Jsou to nepravé paměťové uzly. Vedlejší efekt rychlokursu. Když ho dokončíš, zmizí to."
"Já ale nechci, aby to zmizelo! Je to skutečnost!"
Elrita vzdychla a zvedla se. "Prosím tě, počkej chvíli, přinesu ti něco na uklidnění…"
Zděsil jsem se. Chtějí mi vymýt mozek! Musím pryč, než se vrátí!
Vymrštil jsem se z lůžka. Šlo to docela snadno; mé nové tělo mě dokonale poslouchalo. Laboratoř měla dva východy; jeden dovnitř, tím odešla Elrita, a druhý, který přes halu s vodotrysky a sochami ústil na rampu. Vystartoval jsem tím směrem a užasl nad svou rychlostí. Teprve na rampě jsem si uvědomil, že jsem při svém útěku podvědomě předpokládal, že odletím. To byl ale problém, protože jsem neměl létací zařízení.
Cesta nahoru tedy nepřipadala v úvahu. Ale asi půl metru pode mnou byla malá vyvýšená zahrádka s množstvím křovin, a v její úrovni se mezi vysokými obytnými domy proplétaly cestičky s ozdobnými vodotrysky a dalšími zahradami. Ideální místo pro útěk, řekl jsem si. Ve členitém terénu budu mít větší šanci.
Seskočil jsem z rampy do houští, z něj na dlážděnou cestičku, která teď, časně ráno, byla úplně prázdná, a hopkal pryč, jak jen to šlo. Proběhl jsem kolem několika altánků, koupacích bazénků, visuté zahradní restaurace a několika dětských hřišť a zastavil se za velkým živým plotem. Opatrně jsem nadskočil, abych viděl přes plot. Od nemocnice mě dělilo asi osmi set metrů a terén byl díky stavbám, namačkaným těsně vedle sebe a protkaných živými ploty, dokonale nepřehledný. Jakmile se vmísím do davu, nikdy mě nenajdou!
Ukolébán pocitem bezpečí jsem se začal rozhlížet kolem. Obloha byla tmavě modrá, slunce pomalu stoupalo nad obzor a zatlačovalo záři dvou měsíců, Elmigadu čili Jablkáče a Marilgadu neboli Broskevníka. Hvězdy už skoro nebyly vidět.
Prohlédl jsem si okolí. Kolem se tyčily vysoké válcové obytné domy, obklopené průhlednými spirálami výtahů. Mezi nimi se táhla změť živých plotů, diskusních prostranství, betonových zídek, prolézaček, stánků a altánů. Vypadalo to velmi působivě a tak nějak přirozeně. Připadal jsem si jako doma, asi proto, že většina mých implantovaných vzpomínek se týkala podobného prostředí. Zároveň mě ale napadlo, že o městě samotném nevím nic, jsem bez prostředků a bez totožnosti. V paměti jsem si rychle přehrál část rychlokursu. Bylo tu řešení. Úvěr nového občana je poskytnut každému zformovanému jedinci.
Bankovní automat jsem našel poměrně rychle. Dotkl jsem se packou senzoru a napsal požadavek. Stroj po chvíli vyplivl osobní kartu, zářící višňově rudě. Pohled na displej mi prozradil, že mám k dispozici 50000 šňufíků, úvěr pro začlenění do společnosti. Poodstoupil jsem, prohlédl si kartu… a zaklel. Uvědomil jsem si, že jsem se sám označkoval! Kdykoli svou kartu použiju, budou vědět, kde jsem. Tak to tedy ne. Zastrčil jsem kartu do nejbližšího květináče. Chvíli jsem váhal; přece jen to byla suma, za kterou bych mohl dlouho slušně žít… ale kdybych ji vzal s sebou, sváděla by mě, abych ji použil. Otočil jsem se k automatu zády a odhopkal.
Nevím, jak dlouho jsem se proplétal živými ploty, zahrádkami a bazénky, zatímco kolem mne pomalu začínal houstnout provoz. Na kolonádách a terasách se objevili první azuriti, malí králíci šli do školy, velcí do práce. Procházel jsem mezi tím vším bez jasného cíle, pouze pevně rozhodnut nenechat se chytit. Taky ale musím najít Jane a Jima, uvědomil jsem si. Ale, do háje, jak?
V zamyšlení jsem vyhopkal na širší ulici. Včlenil jsem se do davu a nechal se unášet proudem. Ten mě zanedlouho vyplivl v předsálí obchodního domu. Před sebou jsem uviděl výlohu s létacími puky. Kus za 3500 šňufíků. Kdybych měl tu kartu…
Ne. Stejně bych byl nápadný. Lepší bude zůstat při zemi. Začal jsem obchodní dům obcházet. Minul jsem oddělení hraček, následovalo oddělení komunikačních přístrojů s vystavenými přenosovými zrcadly a síťovými prohlížeči.
Zničehonic se ozval zvuk připomínající gong, na obrazovkách se objevil obraz připomínající mrkev s ostřím – logo bezpečnostních sil, vzpomněl jsem si – a pak se pod obrazem na všech zrcadlech začal odvíjet text: Obyvatelé Merrellany, pozor! Ve městě se pohybuje azurit po neúplném převtělení. Prosíme každého, kdo by jej viděl, aby podal zprávu do centrály bezpečnostních sil. Azurit není ozbrojený, ale neuvědomuje si plně své jednání. Přibližujte se opatrně. Osobní data: Jméno – Lenjurit. Výška… V levém horním rohu se objevil můj obraz. Na víc jsem nečekal. Otočil jsem se a spěchal pryč.
Za mnou se ozval výkřik nějakého malého azurita: "Támhle! To je on! Vidíte?"
Zrychlil jsem do trysku.

Hopkal jsem zšeřelou prázdnou ulicí. Za celý den jsem ušel obrovskou vzdálenost, ale vypadalo to, že město nemá konce. Vybavily se mi stránky zeměpisného atlasu. Rozlehlá města, sjednocená s okolní přírodou, pokrývají většinu rovných ploch planety.
Už delší dobu mě trápil hlad. Nemohl jsem si ale nic koupit. Dokázal bych se bez problémů vrátit k místu, kde jsem nechal svou kartu - společně s novým tělem jsem získal dokonalou schopnost orientace - ale tam by mě hned chytili. Na druhou stranu, napadlo mne, jestli nebudu jíst, brzy zeslábnu, ztratím rychlost a pak mě stejně dostanou.
"Lenjurite…"
Prudce jsem se otočil, abych zachytil zdroj zvuku. Světelná tabule na stěně jednoho z domů se změnila v barevnou obrazovku - vlastně jí byla i předtím, to jen já ji považoval za statický nápis. Teď se na ní črtal obrys azurita, který mě provedl rychlokursem. Na spodním okraji obrazovky svítil symbol mimořádného vysílání.
"Jestli mě slyšíš, vrať se, nebo pokud nemůžeš, použij k oznámení své polohy jakýkoli automat nebo sídlo posádky bezpečnostních sil. Víme, jak se cítíš, ale tvůj stav se dá napravit jedině dokončením rychlokursu. Nikdo ti nechce ublížit. Jsi duševně nestabilní a časem se to může zhoršovat. Čím dřív kurs dokončíš, tím dřív budeš v pořádku. Prosím, vrať se."
Obraz zmizel a byl nahrazen světelnou reklamou. Byla na ní mrkev, nejdřív celá, pak v různých úpravách, se salátem, olejem, bylinami… Rychle jsem odvrátil oči, ale můj žaludek se i tak důrazně ozval.
"Restaurace Království salátu je necelých sto skoků od tohoto místa," oznamovala tabule konverzačním tónem. "Jestli máš hlad, proč tam nezajít?" Na tabuli se objevila mapka s náčrtkem cesty. Stačilo zahnout kolem dvou rohů. Rychle jsem odhopkal z dosahu reklamy – bohužel jenom proto, abych se poté, co jsem obešel blok, dostal přímo před jasně osvětlenou bránu zmíněné restaurace.
Chtěl jsem odejít, ale hlad mě přitahoval dovnitř jako magnet. Přes veškerou snahu jsem zůstal stát.
Za mnou si někdo odkašlal. S námahou jsem odvrátil oči a podíval se, kdo to je. Stála tam mladá azuritka s věnečkem barevných kytiček z umělé hmoty na hlavě a výrazem mírně bázlivé zvědavosti.
"Ehm. Ahoj," řekla. "Ty jsi Lenjurit, viď?"
Neměl jsem dost síly odporovat. Přikývl jsem.
"Víš, že tě teď všichni hledají?"
Zase jsem kývl. Přepadla mě beznaděj nebo spíš apatie. Možná to bylo hladem, snad únavou. Vůbec jsem nevěděl, co dělat a kam se vydat. Přítomnost azuritky mi v té chvíli byla více než příjemná.
"Proč se nechceš vrátit a dokončit převtělení? Nikdo by ti přece nic neudělal…"
Pokrčil jsem rameny. Azuritka přišla blíž a dotkla se mě. "Není ti špatně?"
Přikývl jsem.
"Nejlepší by bylo, kdybych tě odvedla do nemocnice…"
Rozhodně jsem zavrtěl hlavou. "To ne."
"No… ale tady zůstat nemůžeš. Stejně by tě ráno našli čističi ulic. Víš co? Pojď se mnou domů. Můžeš u mě přespat… a ráno se rozhodneme, co s tím uděláme. Chceš?" zeptala se.
Zaplavila mě vlna vděčnosti. "Děkuju…" řekl jsem.
"Tak pojď, není to daleko," řekla azuritka. "Jo, jmenuju se Callae."

Prohlížel jsem si Callain byt. Cítil jsem se docela dobře; pojedl jsem něco báječně výživného salátu a teď se rozvaloval na lehátku. Byt byl v nižším patře, ale daly se z něj dobře pozorovat měsíce a světla města všude okolo. Místnost měla tvar kruhové výseče, celou její oblou stěnu zabíralo okno. Zbytek stěn pokrývaly hnědočervené tapety se vzorem dřeva.
Callae vypnula dosud tiše švitořící přijímač. "V lokálních zprávách mluvili o tobě," řekla. "Mají o tebe strach. Myslí si, že ses někde zhroutil nebo zranil. Opravdu by bylo lepší, kdybych jim zavolala."
Zavrtěl jsem hlavou. "Oni… chtějí, abych zapomněl, kdo jsem! Chtějí ze mě udělat azurita."
"Ty ale jsi azurit," upozornila mě Callae.
"Já vím," řekl jsem, "ale až po převtělení. Předtím jsem byl někdo jiný."
"Předtím, to ne." Callae se přisunula blíž a přes nízký stolek se mi podívala do očí. "Předtím jsi nebyl nikdo, Lenjurite. Přišel jsi z mimoprostoru ve formě nehotového astrálního těla."
"A co když ne? Vysvětlil někdo, co se vlastně v tom mimoprostoru děje?"
"Máme různé teorie. Trochu jsem to studovala na škole. Je to dost komplikované…"
"Jenže oni se ani nepokoušeli zjistit, jestli to, co si pamatuju, není pravda! Hned mi to chtěli všechno vymazat z hlavy!" namítl jsem. "To není správné."
"Ale Lenjurite," řekla Callae, "to není skutečnost. A navíc, nikdo ti nic nechtěl vymazat. Po skončení kursu bys nic nezapomněl, jenom by sis uvědomil, že je to iluze. I když… asi chápu, že zrovna tohle nechceš."
Zaváhal jsem. Mohlo to tak být? Možná opravdu to, co jsem považoval za vzpomínky, byl nějaký klam. Neexistoval způsob, jak to potvrdit nebo vyvrátit.
"Já nevím, Callae," řekl jsem unaveně. "Asi máš pravdu. Ale teď zrovna se mi do nemocnice nechce…"
"To je v pořádku," odpověděla Callae s ulehčením. "Klidně si lehni a spi. Ráno tam půjdeme spolu. Za den dva budeš úplně normální."
"Prima," odpověděl jsem a usmál se na ni. Pak jsme se natáhli každý na své lehátko a usnuli.

Zamžoural jsem do ranního slunce. Vypadalo to na krásný den. Z kuchyně jsem slyšel zvuky mytí nádobí. Měl jsem chuť ještě chvíli ležet, ale něco mě tlačilo pod hlavou. Podíval jsem se, co to je. Pod hlavou jsem měl packu a na ní malý prstýnek, který se neúspěšně tvářil jako zlatý. Snažil se vzpomenout si, kde jsem ho vzal. Pak jsem si vzpomněl. Vyhrál jsem ho přece v tombole na maturitním večírku…
…Takže… to přece jen nebyla iluze. Málem bych uvěřil, že se mi to zdálo. Na okamžik mě přepadla lítost a na maličkou chvíli jsem bojoval s nutkáním věřit dál, že se nic z toho nestalo, a být spokojeným azuritem.
Vstal jsem a zamířil do kuchyně. Callae právě dokončovala snídani pro nás oba.
"Dobré ráno," usmála se. "Tady jsem nám připravila něco na zub, a pak půjdeme do nemocnice, jo?"
Zavrtěl jsem hlavou.
"Ach jo, Lenjurite, proč ne?"
Ukázal jsem jí prstýnek. "Tohle jsem měl ještě předtím, než jsem se dostal sem. Z mimoprostoru."
Callae si prsten prohlédla. "Prosím tě, vždyť je to tretka. To si můžeš koupit kdekoliv."
"Ale já si ho nekoupil, Callae. Ostatně bych ani neměl za co. Nemám přece žádné peníze."
"Opravdu?" Callae se na mě zkoumavě podívala. "Mohl sis pořídit počáteční kartu."
"Ano, a taky jsem si ji pořídil, ale nepoužil jsem ji."
"A máš ji u sebe?" zeptala se. "Můžeme se podívat, kolik na ní je."
"Nemám… Myslíš, že jsem si koupil ten prstýnek v krátkodobém pomatení smyslů?"
"No, abych pravdu řekla, možné to je," odpověděla Callae. "Jsi duševně nestabilní, máš jenom půlku rychlokursu. Uvědom si, že tvoje vědomí může oscilovat…"
Sundal jsem prsten z tlapky a prohlédl si jej, pátraje po nějaké stopě. Pak jsem si všiml nápisu na spodní straně údajně přírodního kamene – MADE IN HONGKONG. Písmena nebyla azuritská. S úlevou jsem zjistil, že je stále umím přečíst, i když jsem měl dojem, že to byla celá léta, co jsem je viděl naposledy.
"Podívej, tady je nápis," ukázal jsem Callae.
Vzala si prstýnek a prohlížela. "To není opravdový text. Podle mě je to jenom ozdoba."
"Ne," řekl jsem. "To je řeč, kterou jsem mluvil, než jsem sem přišel. Rozumím tomu."
"No, jestli tohle je jediný důkaz, jaký máš…" Na okamžik se zamyslela a pak mě vzala za tlapky. "Lenjurite, vzpamatuj se!" řekla naléhavě. "Hledáš důkazy pro něco, co neexistuje!"
"Callae, já si to pamatuju docela jasně! Přišel jsem sem s kamarády, jmenovali se Jane a Jim. Potom vešli do budovy a ztratili se mi. Asi se taky převtělili, ale určitě tu někde jsou!"
"No… Můžeme zkusit Institut pro výzkum meziprostoru. Je tady ve městě. Jestli je něco takového opravdu možné…"
"No to je skvělé!" usmál jsem se. "Moc děkuju!"
"Ještě není za co," řekla Callae rozmrzele, "budou nás mít za blázny. Ale teď bychom se měli najíst, nebo umřeme hlady, než tam dorazíme."
Snídaně byla výborná. Callae byla rozhodně víc než průměrná kuchařka. Když jsme dojedli, odešla do šatny a přinesla dvoje letecké vázání. Patřilo k levnějším druhům a silně připomínalo nepoddajné plenkové kalhotky z umělé hmoty. "Tohle mi zbylo… hm…" zrozpačitěla, "po jednom příteli. Snad ti to bude." Z velké krabice vytáhla dva žluté rýhované létací puky a umístila je do vázání.
Oblékli jsme se. Napůl jsem očekával, že mi to nepůjde, ale moje tlapky to dokázaly úplně samy.
"Umíš s tím lítat?" zeptala se Callae věcně.
"Hm…" Zapátral jsem v paměti, přesněji řečeno v bloku informací získaných v rychlokursu. "Ani nevím. Jak se to dělá?"
"Jako když chceš vyskočit," řekla, "ale v poslední chvíli to neuděláš. Jenom pošleš… no… nervový signál. Podívej." Nadskočila a vznesla se do vzduchu. "Zkus to."
Soustředil jsem se a… nadskočil. Ale nenadskočil. Vznesl jsem se. Cítil jsem se dost nejistě, ale opravdu to fungovalo. Zkusil jsem vydat pokyn k naklonění a pootočení. Zařízení zareagovalo. Pokusně jsem obletěl místnost.
"Skvělé," pochválila mě Callae. "Tak poletíme. Tudy," ukázala na dveře vedoucí na odletovou rampu.
Vyletěli jsme z rampy nad město. Slunce stálo nad východním obzorem a osvětlovalo vysoké domy jakoby zespoda. Průhledné spirálové trubky výtahů se červeně třpytily. Vzduch byl průzračný a čistý; v našem blízkém okolí jsem neviděl žádné jiné létající tvory. Na cestu do práce nebo do školy bylo ještě brzo.
"Institut pro výzkum mimoprostoru je součást Merellanské matematickofyzikální univerzity," řekla Callae. "To je tímhle směrem. Drž se vedle mě, prosím tě, ať tě mám na očích."
Létání se mi líbilo čím dál víc; zkoušel jsem dělat otočky, piruety, měnit rychlost a úhel letu. "Radši moc nevyváděj," řekla Callae káravě, "nezapomeň, že jsi na tom poprvé. Co kdyby ti vypadl létací puk!"
"Aha. Já myslel, že je to nějaká duševní schopnost, že ten puk je jenom taková parádička…"
"Hihihi," vyprskla králičí holka, "co tě nemá, to je prostě antigravitační zařízení."
"Hm," zabručel jsem. Trochu mě to zklamalo.
Cesta netrvala dlouho. Budovy Merellanské matematickofyzikální univerzity se rozkládaly na vrcholku neuvěřitelně tenkého sloupu, který se nahoře rozšiřoval do rozměrného talíře. Konstrukce na první pohled popírala několik fyzikálních zákonů.
"Tohle je taky antigravitace?" ukázal jsem.
"Jistě," přisvědčila Callae. "Ta se teď používá skoro všude. Ale naše univerzita byla první, kterou tak opravdu postavili. Samozřejmě předtím stála na zemi, ale pak byla přestavěna. Impozantní, že?"
Přikývl jsem, i když mě napadlo, že udržovat něco takového musí být pěkně drahé.
Přistáli jsme na široké obloukové rampě, na které už stálo několik vzdušných vozidel. Callae zašla do vrátnice. "Výzkum mimoprostoru je v té budově vzadu," ukázala tlapkou. "Musíme dojít pěšky, létací zařízení se uvnitř nesmí používat kvůli interferencím."
Propletli jsme se bludištěm pestrobarevných budov bizarních tvarů a stanuli před něčím, co vypadalo jako ježatý krystal umístěný pod skleněným poklopem. "Tady to je." Callae stiskla knoflík u vstupních vrat.
"Co si přejete?" zeptal se azurit, který nám přišel otevřít.
"Já jsem… Ehm… My jsme sem přišli hledat někoho, kdo… ví co nejvíc o bytostech z mimoprostoru a převtělování," řekla Callae.
"Aha, to bude profesor Linnirit. Už je asi tady, chodí do práce hodně časně. Mno… počkejte tady, já vám ho zavolám."
Osaměli jsme. "To je zajímavé," řekl jsem. "Jsou u vás všichni takhle ochotní?"
Azuritka se na mě udiveně podívala. "Samozřejmě. Proč by nebyli?"
"To je tedy o hodně lepší než u nás."
"U vás…" zamumlala Callae. "Poslyš, Lenjurite, nebylo by lepší vykašlat se na to, že jsi možná žil někde jinde, a soustředit se na to, čím jsi? Byl ten tvůj svět o tolik lepší?"
"No, ani ne, ale…" Zaváhal jsem. Chtěl jsem říct ale já hlavně hledám svou holku, a pak mě napadlo, že by to vůbec nebyla vhodná odpověď.
Podíval jsem se na Callae. Měla krásné hebké uši a něžné oči. Věneček, co měla na hlavě, byl sice z plastiku, ale vypadal velice romanticky. A navíc, jak se dalo usoudit z jejího podřeknutí, nikoho neměla, a já jí byl očividně sympatický.
Představil jsem si Jane. Byla hezká, to ano. Ale ve srovnání s Callae měla velice malé a skoro kulaté uši, taky byla moc velká a srst nestála za řeč. Samozřejmě, teď už je z ní asi taky azuritka. Jak asi vypadá? Líbila by se mi teď?
Dveře se znovu otevřely a objevil se postarší azurit s vázankou a aurou moudrosti. "Dobrý den," řekl. "Co byste potřebovali?"
Callae mě postrčila kupředu. "Řekni taky něco ty," pošeptala mi.
"No… já jsem Lenjurit," představil jsem se.
"No a?" zeptal se profesor udiveně. "Promiňte, ale to jméno mi nic neříká."
"Aha," pochopil jsem. "Asi jste se nedíval včera nebo dnes na televizi?"
"Ne, to tedy ne," usmál se Linnirit. "Má to nějakou souvislost s vámi?"
"Jsem hledaná osoba," řekl jsem. "Jsem převtělený a utekl jsem z rychlokursu."
"Propánajána," zadíval se na mě profesor, "a proč jste to udělal?"
"Měl jsem obavy o své přátele," odpověděl jsem. "Přišli z mimoprostoru se mnou. Jenže mi to nikdo nevěří."
"Z mimoprostoru?" Linnirit se zamyslel. "Víte co? Pojďte dál."

Když jsem profesoru Linniritovi v útulné laboratoři (nápadně připomínající tu, ze které jsem utekl, ale doufal jsem, že to je jen náhoda) vysvětlil všechny okolnosti mého příchodu a převtělení, hluboce se zadumal. Pak zapnul počítač a něco naťukal na klávesnici.
"Abyste věděl," otočil se na mne, "jedna nebo dvě z našich teorií existenci takových světů připouští. Jenže to nic neznamená, o mimoprostoru existuje tolik teorií, že se s nimi dá dokázat cokoliv. Zatím budu ale předpokládat, že to, co jste mi vyprávěl, je skutečnost, ne halucinace."
"Určitě je to pravda," pospíšil jsem si s odpovědí. "Ukazoval jsem vám přece ten prsten."
"Ach, ten," usmál se profesor, "to není žádný důkaz. Takový nápis se dá zfalšovat velmi snadno. Ale já vám věřím. Projdeme si databázi všech, hm, osob, které přišly z mimoprostoru za poslední týden. Třeba z toho něco zjistíme."
Na obrazovce se objevilo pět jmen. Jedno z nich bylo moje; za ním planulo červené upozornění: rychlokurs nedokončen, objekt unikl. Přečetl jsem si ta další: Reenit, Allirit, Siellae, Nivininna.
"Dvě děvčata," řekl Linnirit. "Takhle vypadají. Podívejte se, jestli vám nebudou povědomé."
Objevily se fotografie dvou azuritek, jedné menší a silnější postavy, druhé štíhlejší a vyšší. Ani jedna z nich mi nic neříkala.
"Já jsem ji v nové podobě neviděl," řekl jsem. "Není tam obraz původního vzhledu?"
Linnirit pokrčil rameny. "Bohužel ne. Oficiální teorie tvrdí, že vzhled takovýchto tvorů je iluzorní a náhodný, takže se neuchovává. My vědci proti tomu protestujeme, ale úřady jsme zatím nepřesvědčili."
"A, hm, zachovává se pohlaví?" zeptal jsem se. "Chci říct, když někdo byl holka před převtělením, bude holka i po převtělení?"
Linnirit si povzdychl. "Příteli, většina mých kolegů předpokládá, že před formací, nebo, jak se to nesprávně nazývá, převtělením, není dotyčná osoba vůbec nikdo."
"Dají se zjistit aspoň adresy, kde byla ta… formace provedena?"
"Jistě." Profesor dal počítači pokyn a z tiskárny vyjel papír s údaji. "Bohužel je to dost daleko. Siellae v Isitobagu, Nivininna v Leemiře. To ovšem nic neříká o tom, kde je našli, aparatur pro rychlokurs je málo, a tak se nalezené objekty rozesílají po různých pracovištích. Zaletíme tam mým vozem a uvidíme."
"Pojedeme za nimi?" Nemohl jsem uvěřit takovému štěstí.
"Jistě. Jak jinak bychom určili, která z nich je vaše…" profesor se na okamžik zamyslel, "Jane?"
Vyšli jsme do auly Institutu a pak dveřmi ven. Ale to bylo také všechno, protože celá budova byla obklíčena dvojitým kordonem azuritů v přilbách bezpečnostních sil.
"Lenjurite, jste zatčen!" oznámil mi velký azurit, který stál s plynovou pistolí v popředí. "Nechceme, aby došlo k nějakému násilí. Pojďte s námi a obejde se to bez incidentů."
"Co si to dovolujete?" vykřikl profesor. "Tohle je akademická půda!"
"Promiňte," omlouval se náčelník bezpečnostních sil, "ale pronásledujeme šílenou osobu. Opravdu nemáme v úmyslu vyvolávat nějaké problémy, ale ten azurit může být nebezpečný. Hoši, na něj!"
Azuriti vytáhli plynové pistole a sítě a vyrazili vpřed. Na další jsem nečekal. Aniž bych při tom moc myslel, vyběhl jsem jediným možným směrem - zpátky do budovy.
"Lenjurite, počkej!" volala za mnou Callae. "To se všechno vysvětlí…" Další slova jsem už ale neslyšel, protože jsem vrazil do jedné z chodeb.
Králíci – policisté běželi za mnou. Síly byly celkem vyrovnané; oni se v budově nevyznali, já také ne, ale je zdržovaly sítě a zatěžovaly paralyzátory. Věděl jsem, že logické je běžet nahoru, pokusit se najít létací puk a nějakou rampu, ale jediné schody, které se mi připletly do cesty, vedly dolů.
Uháněl jsem podzemím osvětleným zářivkami, za mnou duněl dupot pronásledovatelů. Minul jsem sadu bzučících přístrojů a zahnul doprava. Najednou se mi vybavil můj první útěk z psychiatrické léčebny, který probíhal podobně a skončil dost neslavně. Tehdy mi ale bylo devět. Zahnul jsem za roh, rozrazil dvoje ocelová vrátka s varovnými nápisy, přeskočil šachtu, která se mi rozevřela pod nohama, dopadl na ocelovou plošinu a běžel dál mezi vysokými šedými bednami s mnoha světélky. Zatáčka, další zatáčka… dupot za mnou na ocelové podlaze zesílil… a vběhl jsem do slepé chodby.
Zatraceně, zatraceně, zatraceně!
Veškeré vybavení tu tvořila kruhová ocelová deska na konci chodby, oddělená mříží, kterou jsem za sebou zavřel. Pak tu byla sada různých měřidel a páka s výrazným, ale nepochopitelným nápisem Transionový induktor – práce jen v ochranném oděvu a pod dohledem jiné osoby! Opřel jsem se o zeď. Bylo to v háji.
Bezpečnostní síly dorazily za necelou půlminutu. Nejprve to byli dva králíci a v patách za nimi přiběhlo pět dalších. Vběhli do uličky a zastavili se.
"Hele, podívej se na to rozumně," řekl jeden z nich. "Nic ti neuděláme. Jenom si dokončíš rychlokurs, pak pár týdnů v léčebně, a budeš úplně v pořádku."
Zavrtěl jsem hlavou a sevřel páku, jedinou věc, se kterou se dalo něco dělat. Králíci trochu couvli.
"Co dělá ta páka?" zeptal se tiše jeden druhého.
"Jak to mám vědět?" zamumlal ten vedle něj.
"Mně se to nelíbí," řekl první. "Asi jsme vlezli do urychlovače. Kdo ví, co se stane, když to zmáčkne."
"Zavolejte někoho," otočil se druhý azurit na kolegy za sebou, "ať to tu vypnou!"
Jeden z králíků oddupal. Nastalo dusné ticho.
"Poslyš, možná bys měl radši pustit tu páku," řekl první králík. "Ještě si ublížíš."
"Taky to může ublížit vám," odpověděl jsem.
"Ty jsi u toho blíž," prohlásil azurit. "A stejně nemáš šanci na útěk. Budova je obklíčená."
Druhý králík mu něco pošeptal. Zaslechl jsem slova "bezvýchodnou situaci" a "zmáčkne".
"Dobře řečeno," řekl jsem. "V bezvýchodné situaci to zmáčknu."
Další minuta ticha.
"Podívej," pravil králík, "vždyť o nic nejde. Celé je to trapná situace, nemyslíš? Pojď sem, my tě dovedeme do nemocnice, tam si trochu poležíš, slupneš pár prášků a všechno bude zase v pořádku. Nemáš dojem, že se chováš jako cvok?"
Pokrčil jsem rameny. "To je mi jedno."
Dorazil králík, kterého poslali pro pomoc. "Vypnou to, ale bude to chvíli trvat," slyšel jsem zpovzdálí. "Ale nemáme si dělat starosti, je to jenom experimentální teleport…"
"Vidíte to! Kluci, na něj!" Tři králíci se vrhli k mříži.
"…ale on stojí přímo na induktoru! NECHOĎTE TAM!"
Výkřik přišel pozdě. Rozhodně pokud šlo o mne. Jakmile se totiž azuriti přiblížili, automaticky jsem páku stiskl. Vůbec jsem při tom nemyslel. Nemocnice a léčebna by byly určitě nepříjemné, ale lepší než se rozpadnout na atomy v nějakém teleportu.
Ozvalo se elektrické zabzučení a svět kolem mne vybuchl.

Když jsem se vzpamatoval, bylo ticho. Vlastně ne tak docela. Cítil jsem vítr na tváři a slyšel šumění velmi podobné stromům. Otevřel jsem oči. Ležel jsem na hromadě suti. Všude kolem jsem viděl jen rozvaliny, zarostlé trávou. Za nimi začínal les.
Zvedl jsem se a sykl bolestí. Nohy jsem měl přeležené, ale jinak se zdálo, že jsem v pořádku…
Byl jsem člověk!
Důkladně jsem se prohlédl. Dokonce i oblečení se mi vrátilo. Tedy… ne tak docela. Měl jsem dojem, že má trochu jiné barvy. Co bývalo světle modré, bylo modré úplně. Co bylo hnědé, bylo teď jasně červené. Na tričku a kalhotách vybledly nápisy; něco z nich sice zbylo, ale jako by se vpily do látky a skoro zmizely. Ani textura látky nebyla úplně stejná, nitě se slily do jednotné lesklé vrstvy.
Čert vzal oblečení, ale jak to, že jsem zase člověk? Kde to vlastně jsem? A kam se poděli azuriti?
Prohlédl jsem si rozvaliny a v duchu se děsil, že najdu mrtvoly. Ale nic takového tu nebylo. Zřícenina se zdála být stará. Tu a tam se povalovala plechovka nebo plastiková lahev. Zvedl jsem jednu z nich. Znal jsem ten tvar. Byla určitě lidská. Otočil jsem ji a podíval se na nápis. Nerozuměl jsem mu, i písmena byla cizí.
Takže jiná planeta, nebo možná paralelní svět. Koho potkám teď? Zelené mužíčky? Inteligentní psy, kočky, papoušky? Nebo se už tady inteligentní civilizace vyhubila nějakou válkou nebo ekologickou pohromou?
Povzdychl jsem si. Nemá cenu tady sedět, musím se pokusit někam dojít. Vydal jsem se do lesa.
Mohl jsem ujít asi půl kilometru, když jsem narazil na silnici. Zdála se být dobře udržovaná, vybavená patníky a krajnicemi. Vydal jsem se podle ní. Za pár minut mě minulo auto, obyčejné auto, a po chvíli další a další. Provoz houstl. Mával jsem na auta, ale žádné ani nepřibrzdilo.
O několik kopečků dál se na obzoru objevilo město – budovy ve tvaru krychle nebo kvádru, postavené z betonu, s velkými prosklenými okny, vylepšené balkóny a vývěskami. Za necelou hodinu jsem dorazil k prvním domům. Bylo docela příjemné procházet se městem, které tolik připomínalo domov. Vlastně bylo až na cizojazyčné nápisy docela stejné.
Po hodině bloumání jsem si uvědomil, že i když jsem ve světě obývaném lidmi, moje situace vůbec není dobrá. Jsem v zemi, kde mi nikdo nebude rozumět ani slovo, nemám průkaz totožnosti ani finanční prostředky. Zřejmě mi je určeno skončit jako bezdomovci.
Pokusy komunikovat s chodci byly bezvýsledné. Někteří přidali do kroku a ignorovali mě, jiní se zkoušeli domluvit vlastní řečí, ale k ničemu to nevedlo. Když se začalo šeřit, rozhodl jsem se najít policii. Vyhlédl jsem si krychlovou šedou budovu, nad kterou zářil neónový symbol oka. To bude určitě pátrací služba, vojsko, nebo něco takového. Odvážně jsem zazvonil.
Po chvíli vyšel vysoký, špatně oholený muž ve středních letech a modré uniformě. "Cuas lekreka?" zavrčel. Po předchozích zkušenostech jsem se ani nepokoušel promluvit některým z jazyků, které jsem ovládal (zjistil jsem, že stále umím mluvit v azuritštině, ovšem to mi teď samozřejmě nijak nepomohlo).
"Sua korrento te, Mutelag!" prskl muž v uniformě, poklepal si na čelo (jisté věci jsou zřejmě společné všem lidem) a vrátil se dovnitř.
Odloudal jsem se o ulici dál, našel zákoutí mezi dvěma panelovými domy a zamyslel se. Pokoušel jsem se najít mezi podivnými jevy, které jsem zažil, nějaký řád. K azuritům jsem se dostal pomocí toho, čemu Jane říkala Vyjící les. Ta brána snad vymezovala nějaké rozhraní mezi světy. A sem jsem se dostal pomocí zařízení, kterému říkali experimentální teleport. Je nějaká šance dostat se zpátky?
Pak jsem si uvědomil, že když si říkám zpátky, představuji si krajinu s poloprůhlednými domy, Jablkáčem a Broskevníkem a modrými králíky. Lidská civilizace mě najednou nějak nelákala. Azuriti nebyli dokonalí – v rychlokursu jsem narazil na opatrně obcházená údobí historie, svědčící o tom, že občas se stane něco ošklivého, někdo někomu ublíží, občas i nějaká krádež, válka, masakr­… ale v průměru toho všeho bylo jaksi méně. Věda a technika tam byly mnohem vyspělejší. A také… Callae… a Jane.
Povzdychl jsem si. Snad tady taky existuje nějaké místo, odkud se dá dostat jinam. Nějaký jejich Vyjící les. Jenže ten může být kdekoliv. Nebo ne? Jestliže jsem se objevil právě tady a ne jinde… To místo může být docela blízko! Jakási oslabená bariéra, dimenzionální most… Snad to tak je. Musím se pokusit to najít.
Jiná věc ovšem je, jestli to zvládnu. Měl jsem hlad a žízeň; v noci bude jistě zima. Mám snad žebrat nebo krást? Pěkně děkuju. Zkusím se aspoň vrátit, kde jsem se objevil, a hledat nějaké stopy. Bez jídla vydrží člověk i týden… Alespoň se to tvrdí.
Vyrazil jsem zpátečním směrem. Orientace mi nečinila žádné problémy, určitě to bylo dědictví po mé krátké kariéře azurita, protože předtím jsem tuto schopnost rozhodně neměl. Postupně jsem se dostal na předměstí. Na jednom z náměstíček staré, ozdobné zástavby jsem se zastavil.
Ve velkém výklenku hned vedle podniku, který byl podle všeho hospodou, stály pestrobarevné blikající automaty. Většina z nich byla primitivních, se sázením na kombinaci obrázků, ale hned ten krajní ukazoval skutečnou hru, jakousi vesmírnou střílečku se slušnou grafikou. V těch jsem byl vždycky dobrý. Někdy se tak dala získat slušná částka. Mohl bych se zásobit na cestu…
Ale co počáteční investice? Podíval jsem se do kapes. Měl jsem tam několik drobných mincí – jiná měna, ale kov jako kov. Vybral jsem tu, která se velikostí nejvíce blížila štěrbině, a vhodil ji dovnitř. Na obrazovce se rozzářila úvodní nabídka nějaké vesmírné hry.
Spustil jsem hru a statečně se pustil do boje s mimozemšťany. Hra byla dost lehká, rozhodně nebyla stavěná na někoho, kdo cvičil reflexy u profesora Ondraiče, vášnivého hráče původem z Japonska, který skloubil bojová umění své země s řízením virtuálního bojového robota. Když jsem sestřelil obrovskou a velmi ošklivou kovovou obludu velikou téměř přes polovinu obrazovky, ozvala se jásavá melodie a celý stroj se rozblikal oslavným ohňostrojem.
Cože? To už je všechno? problesklo mi hlavou. Z údivu mě vyrušil zvuk kovových mincí dopadajících do výstupního otvoru. Nakonec dopadl můj padesátník.
Vybral jsem mince a nastrkal si je do kapes. Cítil jsem se o něco lépe. Teď si můžu na cestu koupit alespoň čokoládovou tyčinku. Svět hned vyhlížel veseleji. Vyšel jsem na ulici a vykročil. Jistě brzy uvidím nějaký stánek.
Neušel jsem ani deset kroků, když se za mnou ozvalo zběsilé houkání sirény. Ohlédl jsem se. Po silnici přijelo modré blikající auto a vyskákalo z něj pět mužů v uniformě. Na nějaký útěk bylo pozdě. Ty musel zavolat ten automat, pomyslel jsem si. Asi přece jen poznal cizí minci a dělal, jakoby nic. Je to vůbec možné, taková paranoia? Nebo… V hlavě se mi začala líhnout velmi ošklivé podezření, ale to už ke mně dorazili policisté.
"Ixe heester quoronga?" zeptal se policajt, který ke mně dorazil první. Začalo mi to být skoro k smíchu. Proč si u čerta všichni myslí, že budu rozumět té jejich hatmatilce?
"Sorry, kamaráde, nerozumím ti ani slovo," odpověděl jsem nahlas.
"Hue resennar? Kaa izitodor? Moni ouwenna?" pokusil se policista znovu. Zdálo se mi, že se opravdu pokouší dorozumět, asi zkoušel různé jazyky, ale já nerozuměl ani jednomu. Když pochopil, že se nedomluvíme, naznačil mi, abych si vlezl do auta. Vedle mě se vmáčkli další dva, z každé strany jeden. Auto se rozjelo a po několika minutách zastavilo u velké budovy. Byl jsem zaveden do malé cely a ponechán osudu.
Uvnitř jsem strávil snad dvě nebo tři hodiny. Během prvních několika minut jsem si stačil prohlédnout každý detail malého, ze všech stran uzavřeného dlážděného dvorku. O chvíli poté jsem dostal pořádný hlad. Sedl jsem si na dřevěnou palandu a zkusil na něj nemyslet. Jakmile jsem to udělal, vrátilo se mi podezření, které jsem pojal u automatu.
Ten automat na sobě neměl žádné nápisy, jenom grafické symboly. Získané body se značily barevnou čarou a ubývající energie rovněž. Žádné texty. Loď, kterou jsem řídil, měla podobu létajícího talíře – a nepřátelské objekty měly všechny pozemskou podobu. Ostatní automaty byly obyčejné. Já si stoupl k tomuhle, protože mě zaujal. Protože mě měl zaujmout. Byl sestavený tak, abych nemusel luštit žádné návody, žádné nápisy na tlačítkách.
Je opravdu možné, že by to byla past? Past na někoho, kdo přišel odjinud? Na někoho, kdo si zahraje raději vesmírnou válku místo elektronické rulety, nezná místní písmo, a proto mu nepřijde divné, že tam jsou samé piktogramy? Na… mimozemšťana? Samozřejmě, byla by to dost hloupá léčka, mimozemský vyzvědač nebo útočník si jistě nebude hrát na automatech, ale přesto…
Otevřely se dveře a vstoupili dva muži v šedých oblecích. Dovedli mě do malé místnosti, kde seděl starší muž v bílém plášti; připomínal vědce nebo lékaře. Naznačil mi, abych se posadil na židli, a pak rozsvítil velkou promítací obrazovku v pozadí.
Na obrazovce se objevila kresba, trochu neumělá, zachycující město z vysokých domů připomínajících homole cukru s okny různého tvaru. Po ulicích se plazili hadi se vztyčenými hlavami a kostěnými hřebínky. Někteří měli na sobě jakési brnění nebo snad oblečení. Vědec ukázal na obrazovku, pak na mě a znovu na obrazovku. "Clekete tlan?" Pochopil jsem, že se mne ptá, jestli jsem odtud, nebo snad jestli to místo znám. Ne, rozhodně ne.
Další obraz byl ještě bizarnější; snad zabíral místa pod hladinou moře, protože se na něm všechno vznášelo. Kulatý dům, připomínající bublinu, byl obklopen zahrádkou upevněnou na jakýchsi bójích; na zahrádce bujely šlahouny připomínající řasy, obklopené mušlemi. V pozadí plaval kolem zástupce fauny - cosi jako delfín se zlatou korunkou na hlavě. "Tlan?" zeptal se vědec znovu. Zavrtěl jsem hlavou. Začal jsem chápat. Zřejmě i tady dochází k občasnému průniku cizích bytostí z mimoprostoru.
Obrázků se vystřídalo ještě hodně, ale žádný z nich mi nic neříkal. Jestli se prostřednictvím Vyjícího lesa dá dostat do všech těchto míst, jsou mé šance na návrat mizivé. Tím spíš, že to mohl být jen zlomek možností. Z paměti se mi začaly vynořovat různé vědeckofantastické a mystickovědecké povídky a romány o nejrůznějších začarovaných, zmutovaných a jinak podivných lesích. Uvědomil jsem si, že je jich hodně. Zřejmě se podobné jevy vyskytují častěji, než jsem si myslel. Vyjít si na procházku do lesa je vlastně učiněný hazard, pomyslel jsem si trpce.
Když obrázky došly, vědec s povzdechem rozsvítil světlo, vytáhl z kapsy čokoládovou tyčinku v pestrém obalu a nabídl mi ji. Když jsem ji snědl a poděkoval úsměvem, přistrčil mi papír a tužku. Načrtl jsem obrysy domů ve svém rodném městě. Neobešlo se to bez problémů, perspektiva mi nikdy moc nešla, ale nakonec jsem obraz dokončil. Vědec si ho prohlédl a zvedl obočí. "Iqua… kika wirl…" zamumlal. Vsadil bych se, že se divil, jak je můj domov podobný jejich planetě.
Pak stiskl tlačítko na zdi. Ozval se zvonek. Přišli další dva v šedém a odvedli mě dlouhou osvětlenou chodbou do jiné místnosti. Byla podstatně lépe vybavená než ta první – stála tu palanda s měkkými polštáři, skříň a stolek se třemi knihami - prozkoumáním jsem zjistil, že jedna z nich je slabikář, druhá učebnice matematiky a třetí slovník. Místnost měla i samostatnou toaletu a sprchový kout. Okno bylo velké, ale zamřížované; výhled z něj byl pouze na zahradu uvnitř ošuntělého domovního komplexu. Na druhé straně byly obytné domy; okna měla záclony, v některých se svítilo a viděl jsem obrysy postav. Natáhl jsem k oknu ruku a překvapeně ucukl, když jsem pocítil slabé zabrnění. Mříže očividně nebyly jedinou bariérou v cestě ven. Vrhl jsem pohled ke dveřím. Něco mi napovídalo, že jsou ze speciální slitiny nebo alespoň jištěny zvláštním bezpečnostním zařízením.
Abych rozehnal chmury, umyl jsem se, lehl si na lůžko a začal číst slabikář. Nebylo těžké chápat slova podle obrázků, ale moc se mi to nelíbilo. Řeč obsahovala hodně tvrdých r a sykavek. Ale možná, že to tak vypadalo jen ve srovnání s měkkým jazykem azuritů. Když jsem zhasnul a ulehl, uměl jsem odhadem kolem čtyř, pěti set slov. Snad se s tím dokážu časem domluvit.

Ze zmateného snu plného mlhy, stínů a Jane, nebo možná Callae, mě probudilo cinkání zřízence s jídelním vozíkem. Asi deset minut poté, co vozík odhrkal, mi jiný muž přinesl modrou teplákovou soupravu. Za hodinu potom přišli dva policisté a odvedli mě do velkého sálu s dlouhým stolem.
Už tam seděl můj vědec s několika dalšími. Právě o něčem rokovali; když jsem byl přiveden a usazen na druhý konec stolu, stala se debata živější, až neměla daleko k hádce. Pokoušel jsem se jim porozumět, ale marně; slabikář v tuto chvíli naprosto nestačil. Několik osob, podle barevných ozdob a prýmků vážených, na mne ukazovalo a promlouvalo zvýšenými hlasy. Zdálo se, že vědec hájí jakýsi názor, který byl pomalu zatlačován ostatními. Nakonec podlehl jejich argumentům - ať už byly věcné nebo podpořené politickým vlivem.
Jeden z potentátů na mne začal pomalu a zřetelně mluvit. "My. Jít. Les. Teď."
"Proč?" řekl jsem stručně.
Muž zbrunátněl. "Ukázat, odkud přišel," řekl o poznání rychleji, nakvašeným tónem. Zjevně nebyl zvyklý někomu vysvětlovat své pohnutky.
Pokrčil jsem rameny. Co jiného se dalo dělat?
Vyrazili jsme překvapivě brzy. Ani ne za hodinu jsem byl nucen se převléci do ošklivých maskáčů a vyveden do čela průvodu. Za mnou šel vědec s jedním z hodnostářů, za nimi oddíl nejmíň čtyřiceti vojáků se zbraněmi, připomínajícími kulomety. Muže v šedém jsem neviděl, ale nepochyboval jsem, že jsou poblíž. Chtějí využít Vyjícího lesa k tomu, aby se dostali do jiného světa a podmanili si ho vojenskou silou, usoudil jsem. Nejprve si zjistí cestu, a mne použijí jako zkušební balónek…
Dostal jsem zlost, ale brzy po ní i nápad. Les je patrně jakýsi průchod mezi různými světy, planetami, nebo snad dimenzemi. Asi je snadné jím projít, protože jak ve světě azuritů, tak i tady se často setkávají s návštěvníky. Tak ho zkusím využít vědomě. V pravou chvíli jim zkusím zmizet a dostat se jinam. Než zjistí, kam jsem se poděl, bude to chvíli trvat, a kdo ví, možná se sami někde ztratí…
Samozřejmě, pomyslel jsem si vzápětí, je to jen šance. Kdo ví, zda se chování Lesa neřídí nějakými přesnými pravidly, zda není možné projít jen v určitou dobu a jen za zvláštních okolností, které nemusí být v mém případě splněny. Pak by se mi ovšem nepodařilo vojákům ztratit na dlouho; ve členitém terénu by jim to sice chvíli trvalo, ale nakonec by mě našli. A určitě by nebyli zrovna příjemní.
K lesu za městem jsme došli poměrně pozdě. Vojáci neustále mluvili do vysílaček, rozvíjeli kabely, rozkládali a zase skládali různé přístroje, a tak trvalo alespoň dvě hodiny, než jsme se dostali k prvním stromům.
Kráčel jsem sebejistě popaměti - má azuritská orientace dokonale pracovala - a táhl smečku vojáků za sebou. Když jsme došli k místu, kde jsem se objevil, zaváhal jsem. Kudy teď? Naštěstí mi vojsko poskytlo čas zkoumáním zříceniny. Já mezitím stanovil další trasu do nejhustšího křoví; tipoval jsem, že Vyjící les bude co nejdál od civilizace.
Nebylo to jednoduché. Křoví sice pokračovalo dál a dál, ale hýřilo trny a já se musel stále častěji zastavovat a čekat, až přední vojáci uvolní mačetami cestu. Raději jsem ani nepřemýšlel o tom, co mi udělají, když Vyjící les nenajdu a neukážu jim nic zajímavého výměnou za nepříjemnou cestu.
Po několika stech metrech se při klestění houští ozvalo zazvonění kovu o kov. Z keřů se vyloupla kovaná brána.
Vojáci očistili a otevřeli bránu. Otevřela se opět naprosto tiše. Vědec mi pokynul, abych šel první. (Rád bych věděl, jestli v tom nebyl nějaký skrytý úmysl – zdálo se mi to, nebo na mě mrkl?). Vykročil jsem. Doufal jsem, že se mechanismus přenosu spustí, jakmile projdu branou. Proč by tu jinak byla?
Ozvalo se tiché zasvištění, jako když vítr proletí skládkou kovových odpadků. Zeleně se zablesklo. Pocítil jsem ledový chlad. Před sebou jsem měl bílou, zasněženou pláň. Ohlédl jsem se po vojácích. Nebyli tam. Ale když jsem se otáčel zpátky, udělal jsem malý krůček dopředu a vzápětí se zřítil z převisu, který končil těsně za branou.

Udělal jsem krok, přibližně desetitisící na své cestě sněhem. Doufám, že jsem na tom kopci před hodinou dobře určil směr, pomyslel jsem si, jinak jsem v háji.
Zapadl jsem do závěje až po pás a málem vrazil do hustého smrčku. Vylezl jsem a znovu se zabořil. Vyplivl jsem sníh a udělal další krok. Zatraceně hloupě umístěná brána, pomyslel jsem si. Kdo mohl čekat, že za ní nebude nic, jenom pět metrů sráz a závěj? Ale díky Bohu alespoň za ni, jinak bych si těžce natloukl.
Rozhlédl jsem se. Zuřila metelice. Stmívalo se. Někde tady jsem přece viděl světlo, osvětlený dům na kraji nějaké vesnice. Další krok. Tady někde to musí být. Další krok. Zem mi zmizela pod nohama.
Válel jsem sudy z malého kopečka a tvrdě narazil do zdi domku. Oprášil jsem se a začal postupovat podél zdi, až jsem narazil na dveře. Vedle dveří byl zvonek v pozemském stylu. Sláva, aspoň něco. Opřel jsem se o něj. Snad je někdo doma, snad se svítilo právě tady.
Bzukot byl jasně slyšitelný. Po chvilce se ozvalo šramocení klíče. Ve dveřích stála stará paní v květovaných šatech. S údivem se na mě podívala. "Wua lamais lerae tady imma tutte zmrzlý, chudáčku hochu?"
Zamrkal jsem. Na konci jsem jí rozuměl, i když mi ta řeč byla úplně cizí.
"Pojď dál, leiique na čaj," řekla stařenka a usmála se. Měl jsem dojem, že už jí skoro rozumím, ale stále mě nenapadalo, odkud tu řeč můžu znát. Ne, bylo to jinak – byl jsem si naprosto jist, že ji neznám, ale přesto jsem rozuměl.
Vešel jsem dovnitř, do velké, příjemně vytopené předsíně, a sesul se na nejbližší sedací plochu (myslím, že to byla skříňka na boty).
"Co tě to napadlo, chlapče drahý, chodit ven v takovém nečase?" spráskla stařenka ruce. "Odkud jsi?"
Zapnul jsem mozek na plné obrátky. "Promiňte… nejsem odtud a moc to tady neznám, vracel jsem se z návštěvy u tety v…" Luskl jsem prsty, "Jmenovalo se to nějak na Lo…"
"Lomnice? Ale to je přece dobrých deset yazz odsud! Jak jsi přišel na to, že odtamtud půjdeš pěšky?"
"Mám trénink, jsem členem chodeckého oddílu."
Stará paní si povzdychla. "To jste vy mladí, vždycky si myslíte, že všecko zvládnete, a potom… No, teď rozhodně nemůžeš jít dál. Zůstaneš tady, dokud se to trochu neuklidní, a do té doby snad přijede můj syn a bude tě moct vzít autem domů. Kde vlastně bydlíš?"
"V Ostrohu," napjal jsem své jazykové schopnosti, i když jsem nevěděl, odkud je beru.
"Tam to znám," řekla stará paní. "To je ale dvanáct yazz. Ty ses musel, hochu milý, úplně zbláznit."
"Vyrazil jsem hned ráno, ale nějak jsem si popletl směry," lhal jsem statečně dál.
"Dobře, dobře, tam tě může náš Pauli vysadit ráno, ale na noc zůstaneš tady, přece teď nepůjdeš ven! Pojď nahoru, asi se budeš chtít umýt. Já se jmenuju Olga, Olga Mitvina. Bydlíme tu už tři generace."
Vděčně jsem ji následoval. Jaké štěstí, že hodní lidé ještě nevymřeli!

Veškeré obytné prostory byly umístěny v patře nad schodištěm; dole byla jen ta předsíň (s velikými okny, či spíše prosklenými částmi stěn) a snad nějaká odkládací místnost nebo schody do sklepa. Netypická architektura, ale pro mě bylo důležité především to, kde je koupelna s teplou vodou.
Po důkladné očistě jsem přešel do pokoje. Olga Mitvina seděla na pohovce a sledovala televizi. Usmála se na mě. "Právě začíná Ollet. Čaj najdeš sám, viď?"
"Jistě," přikývl jsem. Odhadl jsem, kde by mohla být kuchyně, prozkoumal ji a uvařil čaj. Když jsem procházel halou nad schody do předsíně, všiml jsem si, jak se venku setmělo. Vítr stále skučel a sníh padal ještě hustěji. Otřásl jsem se. Kdybych byl teď venku, skončil bych jako rampouch. Pootevřel jsem dveře do pokoje. "Nakonec jsem ho našel, ale chvíli mi to trvalo…"
Olga Mitvina byla pryč.
Odložil jsem tác na stůl a začal se rozhlížet. Všechno vypadalo tak, jako předtím. Žádné z oken nebylo otevřené. Televize hrála. Opatrně jsem prošel všechny pokoje. Nikde nikdo. Asi odešla na toaletu nebo tak, pomyslel jsem si. Počkám. Po třiceti minutách mi to už začalo být podezřelé. Je to stará paní, pomyslel jsem si. Možná šla do koupelny, uklouzla tam a…
Vzal jsem za kliku toalety. Bylo otevřeno a prázdno. Nikdo nebyl ani v koupelně. Ven vyjít nemohla, její boty zůstaly uvnitř a podlaha okolo vchodu byla suchá, nikde žádné zbytky sněhu.
Mezitím se setmělo docela. Síň byla teď tmavá, venku nebylo přes prosklené dveře vidět vůbec nic, jediné světlo dopadalo z horního patra. Rozhodl jsem se tam vrátit.
Zastavil jsem se uprostřed kuchyně. Hodiny tikaly, televize hrála. Všechno bylo v pořádku, kromě toho, že obyvatelka domu najednou zmizela. Začal jsem mít neurčitý dojem ohrožení. Zároveň jsem se nemohl zbavit pocitu, že to nějak souvisí se mnou.
Možná bych mohl pustit televizi víc nahlas, napadlo mě, cítil bych se veseleji. Pak jsem to ale zavrhl. Když bude hrát televize, neuslyším, kdyby se někdo plížil po domě. I když je pravda, že stará paní zmizela, a já neslyšel vůbec nic… Ale odkud by se mohl kdo vyplížit, všechny pokoje jsem prohlédl!
Tuhle otázku jsem si ale neměl pokládat. Okamžitě mě napadlo, kde všude by se neznámý útočník mohl ukrývat, zvláště pokud by byl dostatečně malý: kanalizace, ventilační šachty, půdní prostory, sklep, skříně, lednička, kotel…
Tak dost, řekl jsem si. Musím uvažovat rozumně. Rozhlédl jsem se. Nejrozumnější mi přišlo zamknout se v obývacím pokoji a bedlivě naslouchat. V případě krajní nouze vyskočím oknem do sněhu, i když pak bych musel prchat ve vánici, v naprosto neznámém terénu a navíc v úplné tmě.
Zamkl jsem dveře do pokoje. Pak jsem si sedl na pohovku. Nesmím usnout! Pak mě napadl další problém: Co když Olžini příbuzní přijedou uprostřed noci a najdou mě tu samotného?
Z úvah na téma nejvhodnějšího zdůvodnění mé přítomnosti a zmizení staré paní mě vytrhl pištivý zvuk, který se ozval přímo za mnou. Bleskově jsem se otočil. Neviděl jsem nic zvláštního, jen válendu, konferenční stolek a okno vedoucí do mrazivé zimní noci. Zvuk neustával; působil dojmem, jako by jeho zdroj byl těsně přede mnou. Vybavil jsem si všechny povídky o neviditelných příšerách. Ustoupil jsem; zvuk trochu zeslábl.
Zeleně se zablesklo. Nechtě jsem mrkl. Když jsem oči zase otevřel, sedělo na válendě… něco. Tvor byl sytě zelený, osrstěný a měl přibližně humanoidní rysy – rozhodně měl dvě horní a dvě dolní končetiny a jistý náznak lidské anatomie. Na hlavě měl dvě anténkovitá tykadla a dvě veliké hnědé oči. Tykadla ale najednou zesílila, obalila se srstí a změnila se v uši podobné králičím – a ještě více azuritským. Společně s nimi se změnil i tvar těla. Na pohovce teď sedělo něco velmi podobného azuritovi, až na tu zelenou barvu. Nevydrželo to ale dlouho, obrysy se začaly znovu měnit, malý kulatý ocásek se protáhl do tygřího a bytost začala připomínat kočkovitou šelmu. Zároveň se trochu zvětšila a vyrostly jí ostré zuby. Teď se na mě vrhne, pomyslel jsem si.
"Hele, ty…" řekl jsem nejistě a kradmo se rozhlížel po nějaké zbrani, "Umíš mluvit? Co jsi zač?"
"Správně," odpovědělo stvoření okamžitě. Mluvilo vysokým, trochu pištivým hlasem, který nabýval na hloubce, jak se tvor čím dál více blížil tygří podobě. "Mluv dál, prosím. Neznám tvoji řeč. Využívám tvé řečové centrum, ale to se rychle dezaktivuje, když… nemluvíš…"
"Jo, jasně," řekl jsem rychle. "Kam zmizela Olga?"
"Olga?" Tvor zamrkal tygříma očima a začal se zase v něco proměňovat. "Neboj se, nic se jí nestalo. Našli jsme pro ni lepší místo, tak jsme ji tam přenesli. To my děláme, víš?"
"Kdo je to, my?" Trochu jsem se uvolnil. "Ty mi nechceš ublížit, že?"
Tvor zavrtěl hlavou. "Neboj se mě." Mezitím ztratil podobu tygra a začal připomínat sedící pandu.
Posadil jsem se proti němu. Koneckonců, už jsem viděl leccos, přece se teď neleknu něčeho, co se prostě trvale proměňuje, řekl jsem si. Vždyť to ani nevypadá nijak děsivě.
Chvíli jsem čekal, co bude dál, ale pak jsem si uvědomil, že musím něco říci. "No tak, řekni něco."
"Jsem tady kvůli tobě," odpověděl tvor. "Přišel jsem napravit naši chybu… přemístění vaší skupiny."
"Tak to vy jste nás přenesli k azuritům?"
"Naši malí, mláďata," vysvětlovalo stvoření. "Neumějí ještě ovládat své schopnosti. My děláme přesuny jenom na něčí žádost."
"Takže vy jste něco jako stěhováci?" svitlo mi. "Někdo se potřebuje přemístit na jinou planetu, a vy ho přesunete? Za peníze?"
Pandě podobný tvor se zachichotal. "Ne. Vybíráme osoby, kterým jejich svět nevyhovuje. Máme za úkol obnovit rovnováhu mezi tím, kde chcete být, a mezi tím, kde… jste…" Zmlkl, potřásl hlavou a naznačil mi tlapou, která se začala zvolna měnit v psí či snad vlčí, abych mluvil dál.
"Za úkol? Kdo vám to nařídil?"
Stvoření zavrtělo hlavou. "Nikdo konkrétní. Asi bys tomu říkal náboženství."
"A co teď, když jsi mě našel? Přeneseš mě zpátky? A Jima a Jane taky?"
Tvor se pravděpodobně zatvářil rozpačitě, ale s psí tlamou, která mu mezitím narostla, to nebylo možné úplně přesně poznat. "Tebe ano. Kamkoliv budeš chtít. U nich záleží na tom, co si vyberou. Jim se tam líbí. Můžu tě přenést k nim, jestli chceš."
"Vážně se jim tam líbí?"
"Jistě," řekl tvor sebevědomě. "Lidem se většinou líbí, když nemusí být lidmi. Možná je to tím, že vy lidi se k sobě chováte dost špatně – tedy v průměru, nemyslím zrovna tebe. Většina jiných civilizací je na tom líp."
Přikývl jsem. "Jo, to chápu."
"Takže řekni, kam chceš. Přenesu tě kamkoliv. Chceš vidět náš seznam?"
"Jaký seznam?"
"Seznam světů," odpověděla bytost. "Vzorník."
Najednou jsem pocítil únavu. "No, třeba jo," přikývl jsem. Napadlo mě, že koneckonců Jane je teď azuritkou, je tam šťastná a asi si i našla nějakého azurita. Potom už je skoro jedno, kam se nechám přenést. Zpátky k lidem se mi opravdu nějak nechtělo. V porovnání s azurity byla většina lidí trochu hrubých, a potom ta technická zaostalost…
"Podej mi ruku." Tlapa, která už nebyla psí, ale pořád se jí podobala – tvarem se teď bytost podobala opravdu velké lišce – mě jemně přitáhla. "Neboj se," řekl tvor.

Když jsem otevřel oči po dalším mrknutí, stáli jsme – já a ta podivná bytost – na holé kamenité pláni, táhnoucí se od obzoru k obzoru, pokryté okrovým pískem. Před námi trčely ze země v pravidelných intervalech čtverhranné kamenné bloky. Pokrývaly celou pláň a táhly se až k obzoru. Obloha byla šedá, ale nedokázal jsem určit, jestli kvůli oblakům nebo složení atmosféry. Dýchalo se mi trochu hůř – asi jako ve vysokých horách. Když jsem se podíval pozorněji, rozeznal jsem v krajině kromě kamenné architektury i malé polštářky a trsy zelených rostlinek.
Ohlédl jsem se za sebe a spatřil jsem obrovskou budovu, vlastně celý komplex budov, sestavený z velikého množství nesourodých tvarů – byly tu krychle, kvádry, válce, jehlany, čtyřstěny i roury, poskládané na sebe a vedle sebe, některé z kovu, jiné snad ze šedého plastiku, a ty výše položené byly průhledné. Uvnitř byla vidět barevná světélka, ale bylo to příliš vysoko a v prašné atmosféře jsem nedokázal rozeznat, co to je.
"Kde to jsme?" zeptal jsem se.
"Naše planeta," řeklo stvoření. "Kvestariah."
"Cože?"
"Planeta se jmenuje Kvestariah. My jsme kvestarové. To je výraz z naší historie, je to něco jako zadavatelé úkolů. Ale my je ve skutečnosti nezadáváme, spíš měníme, když někomu nevyhovují."
"Teď ti vůbec nerozumím."
"Když se narodíš, tak je ti… přisouzen… nějaký úkol, ne?" řekl kvestar. "My ho můžeme změnit."
"Myslíš osud?"
"Ano." Kvestar si sedl a začal pomalu růst a mohutnět; odhadoval jsem, že tak za minutu bude vypadat jako medvěd. "Osud nebo úkol. My jsme tu od toho, abychom ho změnili, když chceš."
"Tím, že mě přenesete někam jinam?"
"Přesně tak. Můžeš začít nový život. Můžeš se stát tím, čím jsi vždycky chtěl. Můžeme tě proměnit v něco jiného. Třeba i v kluka, když jsi holka, nebo v holku, když jsi kluk. Můžeš být i pohlavně neutrální." Kvestar vstal – byl teď asi o hlavu větší než já – a zamířil ke kvádrům. "Vyber si," pokynul, "co by se ti líbilo?"
Popošel jsem mezi kvádry. Jakmile jsem se přiblížil, rozeznal jsem na každém z nich čtverec světla, připomínající obrazovku a znázorňující nějaký výjev. Naklonil jsem se k prvnímu.
Spatřil jsem moře, snímané z ptačí perspektivy tak věrně, že jsem při pohledu málem ztratil rovnováhu. Právě tam zapadalo slunce a vycházel obrovský namodralý měsíc. Celému obrazu dominovala modrá. Hvězdné nebe bylo tmavě modré a moře se barvilo do modrozelena. V hloubce jsem zahlédl světla. Nepohybovala se s vlnami ani sama od sebe; vypadalo to jako podmořské město a asi také bylo.
Kvestar se podíval na kvádr. "Můžeš tam žít, jestli chceš," řekl. "Byl by z tebe delfín."
"Delfín?" Podvědomě jsem se otřásl. Proti delfínům jsem nic neměl, ale stát se jedním z nich, to asi ne.
"Zkus jiný," vybídl mě kvestar, když spatřil můj výraz.
Na každém kvádru byl úplně jiný obraz, jiná planeta – zelená džungle (pro případ, že bych toužil po tom stát se opicí), skalnatá krajina s jezírky (obydlená inteligentními ptáky), zářivě žlutá poušť pro rozumné hlodavce podobné pískomilům, a spousta dalších. Mnoho kvádrů ukazovalo města s nejrůznější architekturou, od minimalistické, podobné krystalům, přes vznosné vzdušné oblouky až po nazdobené kudrlinky. Všude nějaká inteligentní civilizace, a všechny buď osrstěné, pernaté nebo vodní. Obrázky byly barevné a lákavé, a vyzařovaly podezřele velký mír a harmonii.
"Kvestare," oslovil jsem svého průvodce, "to jsou všechny planety takhle hezké?"
Kvestar se mezitím proměnil v ještěra připomínajícího zmenšeného dinosaura s velkou hlavou. "Věc vkusu," řekl a pootevřel tlamku v něčem, co měl být asi úsměv. "Tyhle jsou vybrané tak, aby ti vyhovovaly."
"Aha," odtušil jsem. "Mohl bych se podívat i na nějaké jiné?"
Kvestar se ošil. "Nebude se ti to líbit." Ukázal pařátem neurčitě dopředu.
Procházeli jsme mezi kvádry. Obrazy se měnily. Stále tam byla města a krajiny, ale barvy mi připadaly podivné, nepříjemné, neladily spolu. Čím dál jsem šel, tím nepřirozenější byly barevné kombinace. Některé obrazy byly šedé, nudné, jiné zase tak ostře svítily jasnou zelení či sytě červenou, že vytvářely v okolí stíny. Potom se začaly objevovat výjevy, které jsem vůbec nechápal. Skalní propasti, utopené v temně modré atmosféře či snad kapalině připomínající inkoust, obrazy něčeho, co připomínalo obrovskou biologickou tkáň zabarvenou do temně ruda, mnoho výjevů bylo podivně šmouhatých, některé zběsile rotovaly a prohýbaly se, na jednom obrazu se proháněly zářící tečky na pozadí obrovských staveb z dokonale černého kamene…
Odvrátil jsem zrak. Z těch podivných vzorů se mi zvedal žaludek. Dívat se ještě trochu déle, dostal bych obzvlášť ošklivý případ migrény. "Uf… To je ale… síla," zamumlal jsem.
Kvestar teď zase vypadal jako nějaký druh pandy. Přátelsky mi položil tlapu na rameno. "Já ti to povídal," řekl jemně. "Tohle není pro tebe."
Opatrně, vyhýbaje se pohledem obrazům, jsem se šoural zpět, mírně podpírán kvestarem.
"Co to vlastně je?" zeptal jsem se. "Copak takhle může vypadat nějaká planeta?"
"Jistě, ovšem v jiné… hm… fyzikální oblasti vesmíru. Struktura, kombinace frekvencí a vzorů, toho, co vidíš a slyšíš, ti neodpovídá. Kdyby tu byl někdo jiný… ehm…" Odmlčel se. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněl, že musím něco říct.
"No, povídej dál," řekl jsem.
"Kdyby tu byl jiný tvor, příslušník jiné rasy, která má jiné vnímání světla a informací, připadalo by mu to hezké a srozumitelné, a ty planety, které se tobě líbí, by se mu nelíbily vůbec. Z toho si nic nedělej. Prostě si vyber svůj svět." Kvestar do mě jemně šťouchl. "Co tohle?" Ukázal na jeden z kvádrů o dvě řady dál. Nad městem Merellanou právě zapadal Jablkáč a vycházelo slunce.
"Můžeš to nějak přiblížit? Zaměřit?"
"Jistě." Kvestar přistoupil ke kvádru a podržel nad ním packu. Obraz se zachvěl a začal se přesouvat skrz město. "Chceš vidět Jane? Teď se jmenuje Nivininna."
"Ne, počkej," zarazil jsem ho. "Můžeš mi ukázat, co dělá Callae? Tedy, jestli víš, kterou myslím…"
"Ovšem, že vím. Bude to chvilku trvat. Ano… Tady je…"
Obraz se několikrát rozostřil a zase zaostřil, jak nehmotná kamera pronikala materiálem několika budov. Pak se ustálil. Díval jsem se do Callaina bytu odněkud shora a z rohu. Azuritka seděla na lehátku a zamyšleně se dívala na stolek, na kterém měla odložený svůj věneček a nějakou knihu. Měla svěšené uši. Byla smutná.
"Stýská se jí," pravil kvestar. "Řekl bych…" Zmlkl, a tentokrát jsem si nebyl jist, jestli kvůli tomu, že se dezaktivovalo mé řečové centrum.
"Jo, já vím," zamumlal jsem. "Po mně?"
"Velmi pravděpodobně. Byl jsi pro ni vhodná osobnost."
"Jak to myslíš?"
"No," kvestar mrkl, což bylo velmi působivé, protože se právě začal měnit v jakéhosi velkého papoucha, "jsi trošku nesamostatný a ona potřebovala někoho, o koho by se starala."
"Myslíš, že… kdybych se vrátil, že by mě… že by ji to potěšilo?"
Kvestar se usmál. "Ano."
"Jak to můžeš vědět?"
"No," řekl kvestar, "určovat, kdo se kam hodí, to je naše povolání."
Znovu jsem se podíval na obrazovku. Callae si povzdychla, vzala věneček, položila si ho na hlavu a odešla ze záběru. "Kam jde?"
"Do práce," odpověděl kvestar. "Pracuje v Akademii na projektu omlazování hvězd. Časem si určitě udělá doktorát, pokud ji příliš nezdrží vychovávání malých."
"Jakých malých?"
"No, malých azuritků," řekl kvestar nevinně. "Přepokládám, že se vdá – je mladá, podle místního vkusu hezká, perspektivní vědkyně – to se tam hodně cení – a tak dále…"
"Aha," řekl jsem znovu, chmurně.
"Ale o její odborný vývoj se nemusíš bát. Malí azuriti jsou dost samostatní," řekl kvestar. "S trochou štěstí nebude muset vůbec přerušit výzkumnou činnost."
"Hm, samozřejmě…" zamumlal jsem. "A jak se má Jane? A Jim?"
"Nivininna – Jane – už brzy začne chodit na lékařskou fakultu v Dirmonu," odpověděl kvestar po krátkém zamyšlení. "A Sailirit, dříve Jim, bude asi studovat přenosovou technologii a antigravitaci."
"Počkej, Jimovi je přes padesát," řekl jsem.
Kvestar s potutelným výrazem, zesíleným papouščí hlavou, zavrtěl hlavou. "Když projdeš tím jejich převtělením, je ti vždycky osmnáct."
"Páni," vydechl jsem.
"Chtěl bys tam žít? Pro tebe by byl přechod snadný, už to tam znáš, máš tam přátele. Profesor Linnirit říkal, že je tě velká škoda. Chtěl tě zařadit do svého vědeckého týmu. Něco jako vědec a objekt výzkumu v jedné osobě," kvestar se poťouchle zašklebil.
Představil jsem si sebe a Callae. Asi by mě chtěla, aspoň kvestar to dost jasně naznačoval. Mohl bych být otcem azuritků. Líbilo by se mi to? Asi ano, kdybych se stal azuritem. Callae byla milá a přátelská, a nakonec, přece bych mohl jít i za Jane – totiž Nivininnou – a vybrat si. A žít dobrý život azurita.
Kvestar mě se zájmem pozoroval.
"Doufám, že nespěcháš?" řekl jsem. "Nezdržuju tě nějak?"
Kvestar, který teď zvolna metamorfoval do kočičí podoby, nadskočil, zatočil se na místě a zachechtal se. "Hehehe… Jak tě mohlo napadnout, že bys mě zdržoval! Já jsem přece od toho, abych ti pomohl. Můžeme tu být třeba týden, měsíc, aby sis mohl zodpovědně vybrat."
"Oh," řekl jsem.
"Navíc," dodal kvestar, "jsme si s tím začali my. Ty jsi přece nechtěl nikam cestovat, to naši mladí tě poprvé přenesli. Máš právo na tolik času, kolik budeš chtít."
Napadlo mě, že by nebylo od věci si všechno lépe rozmyslet. Další život si nevybírám každý den! Kdybych byl teď zbrklý, mohl bych později litovat. Kromě toho jsem byl unavený.
"Abych pravdu řekl, rád bych se někde najedl a vyspal. Nemyslí mi to."
"Dobře. Mám povolení vzít tě na základnu. Tam si můžeš odpočinout a všechno ostatní."
Zamířili jsme ke komplexu budov, které kvestar nazýval základnou. Vzdálenost byla větší, než se zprvu zdálo, a kvestar cestou stačil vystřídat nejméně deset různých podob. Zkoušel jsem počítat kvádry, ale bylo jich příliš mnoho.
"Tři tisíce sedm set," prohodil kvestar. "Tolik je známých obydlených planet."
"Poslyš, jak to, že teď už mluvíš sám?" podivil jsem se.
"Naučil jsem se," řekl kvestar. "Vybudoval jsem si slovník."
Asi za půl hodiny jsme vyšli z kruhu kvádrů a octli se přímo před kruhovou zdí obklopující základnu. Kvestar popošel ke stěně. Nezdálo se, že by něco udělal, ale v místě, kde předtím byla kovově lesklá hladká plocha, se najednou, v jediném okamžiku, objevil lesklý kruhový turniket.
"Pojď," mávl na mě kvestar. Vypadal teď tak, jak jsem ho poprvé potkal: zelený osrstěný humanoid s křížencem tykadel a uší na hlavě.
Octli jsme se v maličké místnůstce s kovovou podlahou. Stěny byly hladké, modré a ohraničovaly prostor určitě ne větší než dva metry čtvereční. Průchod za námi zmizel, jakmile jsme vešli dovnitř.
"Kde to jsme?"
"Říkej tomu výtah," odpověděl můj kvestar. "Do stanice můžeš vstoupit kdekoli na jejím obvodu. Vzniká dočasná přestupní komora, která se spojí se vstupním sálem, jakmile proběhne vyrovnání tlaků a mikrobiologický test."
Ještě to ani nedořekl, když stěny kolem najednou zmizely. Kolem se rozlilo namodralé světlo. Stáli jsme uprostřed rozlehlé kruhové haly s vysokým klenutým stropem podpíraným několika mohutnými, ale téměř průhlednými sloupy z namodralé hmoty. Průsvitné a namodralé bylo i všechno ostatní vybavení – přepážky, stolky a křesla odpovídající zhruba lidským proporcím, stejně jako podivné přístroje vzdáleně podobné počítačovým terminálům. Světlo přicházelo z panelů na stropě. Z haly ústilo osm nízkých širokých chodeb čtvercového průřezu. Ozývaly se odtamtud nějaké hlasy, ale zněly vzdáleně. Celek pozoruhodně připomínal obří plovárnu.
Kromě nás v hale byl ještě jeden kvestar. Hned jsem si ho nevšiml, protože byl napůl skrytý za modrým stolkem s mnoha podivnými páčkami a obrazovkami. Vypadal stejně jako ten můj, nebo, přesněji řečeno, vzhledem se sice lišil (teď zrovna se podobal želvě), ale tušil jsem, že kdyby stáli vedle sebe, po pár proměnách bych už nevěděl, který je který. Druhý kvestar vzhlédl a řekl několik slov. Můj kvestar mu odpověděl.
"Za chvilku přijde velitel téhle zóny," vysvětlil můj kvestar. "Nečekej ale žádné zvláštní uvítání, tady má většinou každý spoustu práce."
Za námi se ozvalo zasyčení. Otočil jsem se. Jeden z průhledných sloupů se najednou otevřel a vystoupil z něj jiný kvestar. Vypadal jako jako velký zelený prapták Archeopteryx. Když nás spatřil, pokývl a pronesl nějakou řeč. Můj kvestar mu krátce odpověděl.
"Tohle je velitel modré sekce Quotaridu," překládal můj kvestar. "Tak se tahle základna jmenuje. Vítá tě tady a omlouvá se, že se ti nemůže věnovat, protože teď nemá vůbec čas. Po dobu, kdy budeš tady, budu tvůj průvodce já. Jo… říká, že ho mrzí ten… incident, který se ti stal. Moc často se to nestává, ale úplně tomu nejde zabránit. Teď jsi naším hostem, můžeš tu zůstat tak dlouho, jak budeš potřebovat."
Kvestar číslo dvě se usmál, alespoň pokud to šlo posoudit, a pak se vznesl ke stropu, obkroužil místnost a zmizel v jedné z chodeb.
"To je asi tak všechno," řekl můj kvestar. "Ale všichni vědí, že jsi tady."
"Quotarid," řekl jsem. "To znamená něco jako… Bez hranic?"
Kvestar udiveně zamrkal. "Zhruba tak. Quotarid je naše slovo pro sjednocení věcí. Takový filozofický pojem. Něco jako když vy řeknete všehomíra. Jak jsi na to přišel?"
Pokrčil jsem rameny. "Náhoda. Jeden pozemský jazyk používá podobná slova. Kvóta je třeba i naše slovo pro nějaké omezení."
"Aha. No, to je jedno. Tohle, co vidíš," vrátil se kvestar k tématu, "je modrá zóna. Můžeš se tady volně pohybovat, podmínky jsou tu podobné pozemským. Do jiných zón sám nechoď, tam je jiné složení vzduchu, jiné teploty a tak. Jestli chceš, zavedu tě teď do tvé místnosti. Anebo můžeme zajít do jídelny."
"Docela bych bral tu jídelnu," řekl jsem popravdě.
Prošli jsme jedním průchodem a pak dlouhou chodbou s několika zatáčkami a dvěma křižovatkami. Zdálo se, že stanice má složitou a dosti chaotickou strukturu; všechny chodby vypadaly stejně, nikde žádné nápovědné nápisy, šipky a dokonce ani dveře. Důvod jsem pochopil, když jsme se zastavili v jedné z chodeb, kvestar se na zeď podíval a ta se změnila v průhledný portál vedoucí do prostorné kruhové místnosti.
Jídelna byla snad ještě větší než vstupní sál. Uprostřed kruhového prostoru stál průhledný válec a uvnitř něj se vinuly kovové točité schody nahoru i dolů. Skrz podlahy i stropy bylo vidět další patra. Vybavení nehýřilo barvami; dominovaly různé odstíny modré a kovového lesku.
Posadili jsme se k jednomu z kovových stolků. Rozhlédl jsem se. Místnost byla plná podivných bytostí. Lidi jsem tu neviděl, ale byl tu jeden azurit.
"Tady je ale… hm, lidí," poznamenal jsem.
"Tohle je společenská část zóny," vysvětlil kvestar. "Schází se tu většina kvestarů."
"To jsou všechno kvestarové?" podivil jsem se. "Proč nejsou zelení? A proč se nemění jako ty?"
"Tohle," ukázal kvestar na sebe, "je naše normální podoba. Ale můžeme vypadat jako kdokoliv." Proměnil se v zeleného azurita. Jakmile se jeho obrysy ustálily, změnila se i barva. Na židličce přede mnou najednou seděl opravdový modrý králík.
"To je fantastické," vyhrkl jsem.
"Nezbytné mimikry. V běžné podobě bychom byli na většině planet nápadní."
Ke stolu přistoupila kvestarka – nějak jsem poznal, že je to bytost ženského pohlaví – a něco řekla. Zcela určitě to bylo něco jako "co si dáte".
"Já nevím. Co tu máte?" řekl jsem automaticky.
Kvestarská číšnice se na mě podívala a usmála se. "Ty jsi ten host, Mark, že?"
Můj kvestar s ní začal konverzovat v kvestarštině. S údivem jsem zjistil, že jim začínám rozumět. Řeč byla příbuzná azuritské, většina vazeb a slovních základů se podobala.
"Omylem ??? přenesli ??? při ??? Mláďata ??? čirou náhodou," vysvětloval můj kvestar.
"??? neopatrné, ??? na základnu?" zeptala se číšnice nejistě.
"Jak jinak by ??? svůj svět/osud?" (Tohle slovo snad znamenalo oboje.)
"Ale co když ??? nějaké tajné informace?"
"Nebuď ??? Je to skvělý kluk/osoba."
Mírně jsem se usmál. Kvestarka na mě vrhla podezíravý pohled. "Rozumí nám?" zeptala se mého kvestara.
"Jak by mohl?" Můj kvestar se na mě podíval. Prohlížel jsem si ocelovou plochu stolku.
"Dobře," řekla kvestarská holka. Pak se otočila ke mně. Pochopil jsem, že mám něco říct. "Ano?"
"Vítám tě u nás," usmála se. "Najdu tam něco, co je dobré pro lidi." Odspěchala.
Můj kvestar mě pozorně sledoval. "Hmm, poslyš, řekl bych, že jsi nám rozuměl."
Na okamžik jsem zaváhal, ale zapírat mi přišlo hloupé. "Trochu. Vaše řeč se podobá azuritské."

"Opravdu?" Kvestar v azuritské podobě udiveně zamrkal. "Ani se mi nezdá."
Přitakal jsem. "Už jenom ta slova. Azuritské slovo pro dům je maisia, vaše je mansian, azuriti říkají mrkvi karot a vy cabirat, a většinu přípon máte taky podobnou."
Kvestar se nespokojeně zavrtěl.
"Co se stalo?" Pak jsem zaváhal. "A jé… Zjistil jsem něco, co jsem neměl vědět?"
"O to nejde," zavrtěl kvestar hlavou. "Řekl jsi dům a mrkev. Odkud ta slova znáš? V tvé přítomnosti je nikdo v naší řeči neřekl."
Zamyslel jsem se. "Mám pocit, že si je odněkud pamatuju."
"Zdá se, že jsi pochytil náš slovník."
"Možná je to normální," řekl jsem. "Třeba došlo k nějaké zpětné vazbě, když ses učil moji řeč."
Kvestar zavrtěl hlavou. "Jsem si jistý, že se to nestává." Vypadal znepokojeně. Napadlo mě, že jestli opravdu znám něco, co bych neměl, tak se možná pokusí nějak zařídit, abych to zapomněl nebo to už nikomu neřekl. Nějaké vymývání mozku. Nebo půjdu ke zdi jako špion.
"Hádám, že se tím dostávám do maléru?"
Kvestar se na mě překvapeně podíval. "Ne… Proč?"
"No, znám vaši řeč, mohl bych pro vás být nebezpečný… Možná bude potřeba mě… no, zneškodnit…"
Kvestar se zaškaredil přesně tak, jak by to udělal skutečný azurit – našpulil pusu a stáhl uši k hlavě. "Co tě to napadlo, prosím tě?" Pak zjihl. "Aha. No ovšem… jsi člověk… jistě. Takovou věc by nikdo z nás neudělal. Obávám se, že to je specifikum vaší rasy."
"Aha… Promiň."
"Mám starost jenom o tebe. Zdá se, že to procházení všemi těmi světy tě nějak změnilo."
"Udělali ze mě modrého králíka, a pak jsem se proměnil sám od sebe zpátky," poznamenal jsem. "Řekl bych, že tohle mě ovlivnilo určitě."
"To není nic zvláštního. Neprošel jsi naší branou, takže jsi přišel o své stávající tělo, a pak se uplatnila tvoje tvarová paměť. To odpovídá teorii. Ale zdá se, že jsi získal ještě nějaké schopnosti navíc."
"Mohl bys mi aspoň trochu vysvětlit, co se to se mnou vlastně dělo?" zaprosil jsem.
"Pokusím se." Kvestar se zamyslel. "To, čemu azuriti říkají mimoprostor, je něco jako nekonečně hustá informační síť. Přenáší informaci v surové formě. Při vstupu se tvé tělo přemění v energii. Ta otevře kanál, kterým se přenese informace o tvé struktuře, a na druhé straně se podle ní vytvoří nové tělo, za pomoci energie, která se zpětně uvolní po uzavření kanálu. To se děje vždycky, i když nepoužiješ bránu. Brána ale dodává energii potřebnou k otevření kanálu v takové šíři, aby se vždycky přeneslo všechno. Pokud dojde k přenosu jen s energií obsaženou v tvém těle, kanál není dost široký a informace se v něm ztrácí. Někdy se trochu rozostřuje, zjednodušuje, často je novější část nahrazena starší – proto jsi po průchodu tím jejich teleportem neměl azuritské tělo, ale svoje původní. Měl jsi štěstí, mohlo to dopadnout hůř. Někdy se při takovém průchodu zaokrouhlí některá z kritérií – ty bys tomu asi říkal klíčová čísla – která popisují tvou osobnost. Třeba inteligence."
Zamrkal jsem. "Jako že bych z toho zpitoměl?"
"Ne, alespoň ne nutně," zavrtěl hlavou kvestar. "Myslím opravdu zaokrouhlení. Dejme tomu, že tvoje inteligence se dá vyjádřit necelým číslem, my tomu říkáme kritérium inteligence. Při přenosu se zaokrouhlí, takže po průchodu nabude toto číslo nejbližší celé hodnoty. To znamená, že můžeš být i chytřejší. Podobně to může být i se schopností učit se jazyky."
"Myslíš, že jsem se to trochu naučil a jak jsem prošel bránou, tak mi to zaokrouhlila na vyšší úroveň?"
Kvestar přisvědčil.
Povzdychl jsem si. "Jak je to ale možné? Copak to jde, vyjádřit vlastnosti nějaké osoby čísly a změnit je, a tím se změní i ty vlastnosti? To je šílenství, to je…" Nenašel jsem výraz, který by vyjádřil mé rozčarování nad tak totálním popřením veškeré logiky.
"Myslím, že by ses neměl pokoušet to pochopit," řekl kvestar shovívavě. "Chce to určitou znalost několika věd, pro které ještě ani nemáte jméno. Ale skutečně to jde – například azuritský rychlokurs funguje přesně tak, že vezme tvé kritérium znalostí azuritského života, které se rovná nule, a zvýší jeho hodnotu, takže toho najednou víš víc." Vzal zpod stolku list papíru – nebo možná nějakého plastiku – a podal mi ho. "Zkusme to. Dokázal bys to přečíst?"
Podíval jsem se na papír. "Zpráva o civilizaci – tady je nějaký kód – planeta střední velikosti, s mírným prostředím a kyslíkovou atmosférou. Inteligentní tvorové typu pták/kvokáš, čtyři hlavy. Je tu obrázek. Střední stupeň technického rozvoje. Neznámé technologie: psychonová fúze, hypergeometrie, subsymbolická matematika. Planeta není pod vlivem žádných vibrací a nevydává žádné vibrace…"
"Vidíš? Používáš výrazy, které ve tvé ani v azuritské řeči nejsou. A rozumíš jim."
Přehrál jsem si v hlavě to, co jsem řekl. Páni, já se opravdu naučil cizí řeč za pár hodin! A to mi ve škole jazyky nikdy moc nešly.
"Vidím, že se ti to docela líbí."
"Bude se to hodit," řekl jsem. "S takovou schopností se neztratím."
"Taky ale budeš o to odlišnější," upozornil kvestar. "Budeš si muset dávat pozor."
"Ale je to výhodná odlišnost."
Objevila se číšnice s podnosem. Na podnose stál velký kovový talíř, který přede mě postavila.
"To je tak to nejlepší, co jsem svedla vyrobit z přísad, které tu máme," pravila omluvným tónem. "Snad to bude k jídlu… Prohlédla jsem informace o vašich pokrmech v naší databázi, jedovaté to pro tebe určitě není."
Jídlo jsem odhadoval na něco mezi hrachovou polévkou a zeleninovou omáčkou. Maso v ní nebylo, ale plavalo v ní něco jako těstoviny. Opatrně jsem zvedl lžíci podobný nástroj a ochutnal.
"Dobré," řekl jsem. "Děkuju."
"Výborně." Kvestarka odběhla k jinému stolku a já se pustil do jídla. Kvestar si mezitím vytáhl několik letáků ze stolu a zběžně je pročetl. "V pořádku?" zeptal se, když jsem dojedl.
Přikývl jsem.
"Jestli si chceš odpočinout, zavedu tě do tvého pokoje," řekl kvestar.
Okamžik jsem rozvažoval, jestli by nebylo lepší se ještě předtím porozhlédnout po okolí – takovou příležitost vidět mimozemskou základnu už možná v životě mít nebudu – ale únava převážila. "Dobře, pojďme."
Kvestar se zvedl od stolku. Následoval jsem ho. "Tady se neplatí?" napadlo mě.
"Není to potřeba. Každý si vezme tolik, kolik potřebuje."
"Dokonalé," zamumlal jsem. "Škoda, že to nejde u nás."
Průhledné dveře jídelny se za námi zavřely, slily se zdí a zmizely.
Kvestar se přívětivě usmál. "Ale takhle to funguje jenom tady. Na planetě používáme peněžní systém podobný vašemu. Základna má vlastní systém přidělování prostředků, protože je to… hm… ty bys asi řekl armádní objekt."
"Vy patříte k armádě? Já myslel, že… no, že jen tak pomáháte, aby se každý dostal, kam patří…"
"Možná by bylo lepší říkat rozvědka. Chápej, než někoho přeneseš, musíš prozkoumat a vyřešit všechny vazby na prostředí, na ostatní členy civilizace, a tak dále. Skoro nikdy nepřenášíme jen jednu osobu – jako třeba tu starou paní, se kterou ses setkal. Pracujeme na úrovni menších společenství. Nesmíme vzbudit rozruch. Většina klientů pochází z planet, kde mají propracované bezpečnostní a monitorovací mechanismy. Jedna akce často zabere celé riami… hm… týdny a musíš dávat pozor na každý krok."
"Ta holka v jídelně se bála, že jsem špión, že?"
"Ano. Totiž, je to tak, že…" kvestar trochu rozpačitěl, "když se vrátíš ze světa, kde tyhle věci fungují, nasaješ atmosféru a chvíli vidíš vyzvědače všude. Snažíme se, aby nikdo nemusel víckrát po sobě na takový svět, ale právě tam bývá nejvíc těch, kteří nás potřebují."
To už jsme prokličkovali změtí chodeb na místo, které se na pohled ničím nelišilo od jiných. Bylo to těsně vedle křižovatky dvou širokých chodeb. Na konci jedné z nich jsem viděl změnu barvy. Světla tam svítila zeleně a i chodba byla zelená.
"Tam začíná zelená zóna," řekl kvestar, který sledoval můj pohled. "Kyslíková atmosféra, velká vlhkost i teplota. Podobná pralesním světům."
Stěny před námi se změnila v průhledné odsouvací dveře. Za nimi byla malá místnost, rozměry mohla mít tak tři krát tři metry; plastiková modrá podlaha se vzorkem a světle modré stěny z téhož materiálu připomínaly větší kupé vlaku nebo kajutu kosmické lodi. Bylo tu docela široké lůžko, několik skříněk ve stěně, kovový stůl a velké okno s výhledem na planetu. Okno vypadalo podezřele; tím směrem určitě nemohl být venkovní prostor. "Tohle není skutečné okno, že?"
"Ne," řekl kvestar. "Je to obrazovka. Stejná je i ve stropě. Tady –" ukázal tlapou na malý panel s mnoha tlačítky, ukotvený ve stěně, "je ovládání. Můžeš vidět na všechny strany kolem stanice, a taky si můžeš vyvolat pohled z meteorologických stanic." Ťukl do několika kláves a pohled se změnil – zobrazoval teď skalnaté hory, ostré srázy a šedou oblohu. "Tohle je snímáno z horské stanice poblíž základny."
Rozhlédl jsem se po kabině. Vedle skříněk jsem objevil výsuvné dveře. Za nimi byla umístěna místnůstka pro osobní hygienu (s uspokojením jsem zjistil, že zařízení se podobá pozemskému).
"Takhle vypadá kabina každého kvestara? To vybavení je takové lidské."
"To je proto, že jsme v modré zóně," vysvětlil kvestar. "Modrá zóna je pro kvestary, kteří se připravují na cestu k humanoidní civilizaci nebo se z ní právě vrátili. Slouží k aklimatizaci na dané podmínky. Jiné zóny odpovídají jiným prostředím. Tyhle pokoje jsou určené hlavně k odpočinku, většinou se scházíme ve společenských místnostech."
Dotkl jsem se lůžka. Bylo měkké a příjemné.
"Jestli nemáš žádné další přání, nechám tě teď odpočinout. Přijdu znova za… No… Jak dlouho tak spíš?" zeptal se kvestar.
"Devět hodin, řekněme," odpověděl jsem.
"Dobře." Zamával mi, prošel dveřmi a ty se zavřely. Z mé strany zůstaly stále viditelné.
Provedl jsem veškerou hygienu a zalezl do postele. Po chvíli experimentování s panelem se mi podařilo zhasnout a poté i zapnout stropní obrazovku. Byla nastavená tak, že zobrazovala mračnou oblohu planety. Venku se šeřilo; mraky tu a tam prosvítaly hvězdy. Místnost to trochu osvětlovalo a dodávalo jí to uklidňující vzhled.
Byl to zvláštní pocit, dívat se na souhvězdí, která se vůbec nepodobala pozemským. Kdepak je asi, řekněme, taková Polárka? Viděl bych ji odtud? Jak daleko jsem vlastně od Země? Kdo ví, možná je to jenom několik světelných let odtud. Haha, jenom.
Na jedné z nabídek jsem objevil volbu "hvězdná obloha". Zapnul jsem ji. Skutečnou oblohu nahradilo simulované nebe, u jednotlivých hvězd se dokonce objevily názvy v kvestarštině. Ušklíbl jsem se. Kdopak ví, jak kvestarové říkají našemu Slunci.
Lehl jsem si do postele a téměř okamžitě usnul.

Probudilo mě jemné klapnutí. Nebylo moc hlasité, ale asi jsem měl smysly zbystřené předchozími rušnými dny. Otevřel jsem oči. V místnosti bylo pořád stejně šero. Obrazovka ve stropě stále zobrazovala hvězdnou oblohu, teď mírně pootočenou.
Přemýšlel jsem, co mohlo vydat ten zvuk. Dveře, napadlo mě. Zavřely se dveře kabiny.
To je ale předtím někdo musel otevřít, a to by pak mohlo znamenat, že je někdo uvnitř!
Velice opatrně jsem se pozvedl na loktech, abych přehlédl celou kabinu.
U mého lůžka stála nějaká holka, lidská dívka oblečená v jakési říze či noční košili. V první chvíli jsem si myslel, že je to Jane, alespoň postavou se jí velmi podobala, ale okamžitě jsem si uvědomil, že je to nesmysl.
"Ahoj," řekl jsem. "Můžeš se proměnit zpátky, já vím, že nejsi člověk."
"Jé… hm… promiň," řekla dívka hlasem, který se hrozně podobal Janinu, ale pod ním jsem rozeznal ještě jiný známý přízvuk. "Chtěla jsem jenom… hm… podívat se, co děláš…"
Podařilo se mi zařadit ten hlas. "Ty jsi ta číšnice z jídelny, že?"
Přikývla. Dokonale lidská gesta, pomyslel jsem si. Spletla by kohokoliv.
"Neboj se, já vážně nejsem špión," řekl jsem. "Vždyť my ještě ani neznáme mezihvězdné lety. Vaše technologie nemám vůbec šanci pochopit."
Kvestarka se uchichtla. "Ne, tohle nemyslím. Prostě jsem se chtěla něco nového dozvědět. S lidmi pracujeme často, ale já jsem se s vámi ještě osobně nesetkala, víš."
"Aha, takže čistý vědecký zájem," konstatoval jsem a na okamžik pocítil něco jako zklamání.
"Ano," odpověděla kvestarka, "ale myslím, že jsi zajímavý i jako osoba," dodala rychle.
"Vážně?" Uvědomil jsem si, že je ve větších rozpacích než já, a to se mi líbilo.
"Ano," přikývla, "i naši psychologové říkají, že jsi dost zvláštní typ. Počítač teď sestavuje tvůj profil osobnosti, aby zjistili, kam by ses nejlíp hodil."
Povzdychl jsem si. "To je dobře, protože já sám nevím."
Kvestarka si sedla na okraj mé postele. Zblízka jsem pozoroval, že její kamufláž přece jen není úplně dokonalá – část kůže nebo oči se jí občas na kratičký okamžik změnily v zářivě zelené, jako by po jejím těle přeběhl odlesk světla. "Já myslela, že se ti líbilo na Cabbirath?"
"Cabbirath? To je Mrkvous, že? Ano, ale…" Zamyslel jsem se. "Je strašně těžké se rozhodnout, když vím, že ani zdaleka neznám všechny planety. Možná, že bych se ještě líp hodil jinam, ale i kdyby ne…" Zaváhal jsem. "Víš, teď, když vím, že je těch světů tolik… připadá mi škoda, že si můžu vybrat jenom jeden."
Kvestarka se tiše rozesmála. "Ale vždyť ti celý život nestačí ani na to, abys úplně poznal svou vlastní civilizaci!"
"Jasně, ale… Prostě, až si vyberu nějakou planetu a budu tam žít… vždycky, když se podívám na oblohu, tak mě napadne, že někde tam je spousta jiných světů, ale o nich budu vědět jenom já, a kdybych se o tom začal šířit, tak se mi všichni vysmějou."
"Jo, tomu rozumím," řekla kvestaří holka. "Opravdu jsi netypický. Víš, že většině našich klientů jeden svět docela stačí? Zpravidla netouží po dobrodružstvích."
Usmál jsem se. "Jistě, každý má jiný vkus…"
"Některé civilizace jsou už blízko kontaktu s jinými," řekla kvestarka. "Například azuriti už vyvinuli technologii mezihvězdných letů. Nebude to dlouho trvat a na někoho narazí. Doufejme, že si budou rozumět…"
"Určitě budou. Azuriti jsou hodní."
"Ale ti druzí nemusí být."
"Já myslím, že se to nějak vyřeší," řekl jsem optimisticky.
"Vidím, že jsi příznivec kontaktů mezi kulturami."
Vzpomněl jsem si na Callae. "To ano."
"A, hm, jak se stavíš k blízkým společenským kontaktům?" Kvestarka se na mě pozorně zadívala. Oči jí zase na okamžik zasvítily světle zeleně.
"Blízkým? Jak to myslíš?"
"Takhle nějak." Najednou se proměnila v něco malého, kulatého, bleskurychle se přesunula přes mé lůžko a než jsem se vzpamatoval, ležela vedle mě, už zase v lidské podobě. Róba, do které se předtím halila, sklouzla na zem už v první fázi její proměny. "Rozumíš?"
"Aha," zamumlal jsem. "No, v zásadě… asi proti nim nic nemám. Ale ty jsi jiný živočišný druh, ne?"
Zavrtěla hlavou. "Principiálně ano, ale prakticky ne. Když máme jinou podobu, jsme geneticky kompatibilní, alespoň do té míry, do jaké to cizí organismus dokáže rozlišit."
Polkl jsem. "Takže jste schopní i… no… genetického kontaktu?"
Kvestarka se ke mně přátelsky přitiskla. "Ano. Můžeš si to ověřit, jestli chceš."
Na okamžik jsem zaváhal, ale pak jsem si řekl, že i to je koneckonců druh výzkumu. "A smí se to?"
Mimozemská holka se přitáhla ještě blíž. "Jistě. Alespoň v tomhle případě."

Probudilo mě jemné zabzučení. Otevřel jsem oči.
Ležel jsem na lůžku sám, moje kvestaří společnice byla pryč. Na okamžik mě napadlo, jestli se mi to nezdálo, ale nakonec jsem dospěl k závěru, že ne.
Zabzučení se opakovalo. Okraj dveří zablikal.
Natáhl jsem na sebe nejnutnější oblečení. "Pojď dál."
Vešel můj kvestar; v obou tlapách nesl jakýsi podnos s jídlem (zase tatáž polévka, ale tentokrát k ní byly i jakési placky a sklenice s mlékem). Pozdravili jsme se, já se nasnídal a dokončil oblékání.
"Půjdeme teď hledat ten svět pro tebe?" zeptal se kvestar. "Nebo už ses rozhodl?"
"No… ještě ne. Rád bych si to ještě rozmyslel."
"Dobře," řekl kvestar. "Chceš zůstat tady, nebo se projít po stanici? Velitel říkal, že tě mám zabavit, jak budeš chtít, abys nebyl ve stresu, když se máš zodpovědně rozhodnout."
"To je od něj hezké. Rád se projdu."
Šli jsme zřejmě stejnou cestou jako včera, ale přesvědčil jsem se, že nejen dveře do místností, ale i celé chodby měly na Quotaridu tendenci se přesunovat. Několik křižovatek se od včerejška změnilo v chodby a jinde vznikly nové odbočky. Člověk by se v tom rychle ztratil, ale já měl výhodu azuritské orientační schopnosti.
Z jídelny jsme po schodech vystoupili o několik pater výše na jakési odpočívadlo. Strop tvořila lesklá průhledná kupole poskytující výhled na okrové nebe. Na lavičkách ze třpytivého kovu seděli kvestarové v rozličných podobách a bavili se nebo četli letáky.
"Tímhle směrem," ukázal kvestar, "jsou skleníky se vzorky atmosféry a rostlin na různých planetách. Možná ti pomůžou ve výběru."
"Prima, pojďme," souhlasil jsem.
Skleníky byly umístěny ve velkých částečně průhledných polokoulích o poloměru asi deset metrů. Sklo tvořící horní část skleníku bylo různě zabarvené, asi proto, aby se vytvořilo osvětlení odpovídající dané planetě. Na stěny se promítal obraz krajiny, vzbuzující velice věrohodný dojem vzdáleného obzoru – tu zasněžené hory, tu močály a jezírka, jindy písečné duny a zvětralé skály. Uvnitř rostly nejrůznější druhy flóry - stromy sahající téměř do stropu, keře, trávy i barevné květiny. Žila tu i malá zvířata, viděli jsme různé hady, ještěry, nejrůznější typy hmyzu a další, méně popsatelná stvoření.
Procházeli jsme chodbou vedoucí středem skleníků, oddělenou od vnitřního prostoru dokonale průhlednými stěnami. Chodba byla nižší než kupole, takže skleník pokračoval i nad námi. Naprosto bez souvislosti mě napadlo, že průhledné stěny chodby dělí skleník na dvě části, mezi kterými mohou procházet jen létající tvorové. Ostatní se na druhou stranu nedostanou. Jako by to byly oddělené světy. Něco jako my, pomyslel jsem si. Myslíme si, že náš svět je jediný, ale ve skutečnosti jsme ve skleníku. A chodbou kolem nás se procházejí kvestarové, aby občas někoho přenesli jinam…
Když jsem přistoupil ke stěně, abych se podíval blíž, objevily se uvnitř průhledné hmoty přímo před mýma očima údaje o teplotě, tlaku a vlhkosti, jméno a vzhled planety a seznam rostlinných a živočišných druhů. Dotkl jsem se stěny rukou, nápisy zmizely a umožnily mi pohled zblízka na prostor skleníku.
"Dokonalé," vydechl jsem. "Vypadá to úplně jako skutečné."
"Snažíme se, aby to bylo realistické," přikývl kvestar. "Naši malí se tady učí o podmínkách různých planet a trénují napodobování jiných tvorů."
Jak jsme cestovali skleníky – bylo jich tu opravdu hodně – viděl jsem i několik míst podobných Zemi. Jedno připomínalo obyčejnou zalesněnou pahorkatinu tak moc, že bych si ji klidně spletl s pozemskou. Přistoupil jsem ke stěně a podíval se na údaje o planetě. Byl to svět azuritů.
"Líbí se ti?" zeptal se kvestar přátelsky.
"Ano. Je to jako Země."
"Cabbirath je planeta velmi podobná Zemi," přikývl kvestar. "I životní formy tam jsou podobné. Pro lidi je to jedno z oblíbených míst."
"Takže jste jich tam už přestěhovali hodně?" neudržel jsem se.
Kvestar se uchichtl. "Dost. Přesný počet ale neznám."
"Vzorek pozemských podmínek tu máte taky?" zeptal jsem se.
"To ne. Nemáme místo pro vzorky ze všech planet. Cabbirath je tady jako zástupce všech takových světů."
"A máte tady vzorek krajiny Kvestariah?"
"Jistě. Chceš se podívat? Pojď tudy."
V tomhle skleníku se rozkládala kamenitá poušť, pokrytá okrovým a šedým pískem, tvořícím miniaturní duny. Na první pohled tu bylo úplně pusto, ale za chvíli jsem si všiml malých rostlinek podobných trávě, vykukujících z písku a z kamenů. Po nejvzdálenějších kamenech lezlo něco dlouhého, lesklého, s mnoha nožičkami, připomínající pancéřovanou stonožku. Obraz obzoru se velmi podobal skutečnému – okrová pláň až k horizontu, místy přerušovaná skalisky a balvany, zformovanými větrem do bizarních tvarů. Na obzoru jsem viděl město, velké, průsvitné, se složitou architekturou podobnou Quotaridu.
Podíval jsem se na popis – vzhled planety (okrová koule s šedozelenými mračny a polárními čepičkami), název, velikost, přitažlivost, popis podnebí a životních forem, civilizace, velká města a průmyslová centra. Nic zvláštního. Čekal bych alespoň něco jako červený puntík s šipkou a nápisem "Zde stojíš".
"To je vaše typická krajina?"
"Ano. Z rovníkových pohoří. V mírných pásmech je menší teplota, víc rostlin a vody."
Znovu jsem se podíval na obraz planety. "Máte i moře?"
"Ne ve vašem slova smyslu. Jsou tu velká jezera – támhle je ukázka." Kvestar ukázal tlapou na protější stěnu. Přešel jsem k ní.
"Žádné nevidím…"
"Tamhle, skoro u stěny," ukázal kvestar. "Je pokryté lehkou vrstvou prachu, proto není moc vidět."
"Aha." Teď, když jsem věděl, co mám hledat, jsem maličké jezírko našel. Mírně se vlnilo v umělém větru, ale prach na jeho hladině pohyb tlumil.
"Asi to není moc podle vašeho vkusu," konstatoval kvestar. "Ty jsi asi zvyklý na jiné podmínky."
"Ale mně se to docela líbí," řekl jsem. "Je to takové… romantické."
Kvestar se usmál. "Hodně z nás to tak cítí. No, to je vedlejší. Pomohla ti ta prohlídka trochu?"
"Musím si to nechat trochu projít hlavou," řekl jsem omluvně.
"Samozřejmě. Můžeme se projít po zábavním sektoru, tam se dá skvěle odreagovat."
"Zábavní sektory? To tu máte taky?"
"Jistě," řekl kvestar vlídně. "Základna je daleko od větších měst. A během mise příležitostí k odpočinku moc není."
Zábavní zóna ležela o patro níž, zřejmě blízko centra základny. Jak jsme se blížili, bylo slyšet čím dál víc hlasů a občas kolem prošel jiný kvestar. Nikdo nám nevěnoval pozornost.
První můj dojem, když jsme vstoupili, byl pocit nesmírně velkého prostoru. Zóna byla rozdělená průhlednými přepážkami, které podivně lámaly světlo a z určitých úhlů zrcadlily. Všude okolo stály barevné útvary se složitou geometrií, snad sochy nebo umělecké kompozice.
Za první z průhledných stěn se rozkládal obrovský bazén, pravý zábavní park plný překážek, skluzavek, dokonce i vodních houpaček. Skotačilo tu množství maličkých zelených stvoření, která měnila své obrysy tak rychle, že jsem vůbec nedokázal rozeznat tvar. V průměru ti tvorové vypadali jako osrstěné zelené míče.
"To jsou vaši malí?"
"Ano," řekl kvestar. "Za touhle stěnou je dětská oblast. Tedy, oblast určená jenom pro ně. Jinak se samozřejmě mohou pohybovat skoro všude."
Pokračovali jsme dál širokou průhlednou chodbou. Uvědomil jsem si, že zábavní zóna kvestarů se vzhledem moc neliší od skleníku, jen je trochu prostornější. Asi je to charakteristický rys jejich architektury, pomyslel jsem si. Nebo že by profesionální deformace – pozorovat, co se kde děje, za všech okolností?
V další části zóny jsem měl možnost prohlédnout si umělé vyhřívané písčité pláže, na kterých odpočívali velcí kvestarové, kabinky s masážními sprchami, opět dokonale průhledné – kvestarové si zřejmě nijak zvlášť nepotrpěli na oblečení, ostatně proč by se styděli, když vypadali každou chvilku jinak. Voda a barevné krystalické materiály tu hrály vůbec dost důležitou úlohu – v jedné části zóny sloužily jako jemná pláž či kurt pro mně neznámou míčovou hru, o kousek dál jsme viděli velké lázně, kde se jejich uživatelé brodili směsí vody a modrého či zlatého písku.
Zastavili jsme se na kruhovém prostranství, zřejmě ve středu zóny. Na každou světovou stranu vedla jedna cesta a průhledné stěny umožňovaly výhled na nejrůznější atrakce. Stálo tu několik laviček a uprostřed neuvěřitelná ozdoba – obdoba fontány, jakási složitá soustava krychliček, trubic a přepadů, kterou cirkulovaly dva proudy barevného písku. Pastva pro oči. A také důkaz vyspělosti technologie – kdo ví, jaké materiály, jaká čerpadla byla použita, aby se tvrdý materiál přeléval tak hladce, bez obrušování a otěru?
"Tak takhle relaxujete," konstatoval jsem, když jsme se posadili na lavičky. Vzpomněl jsem si na malé kvestary. "Poslyš…" řekl jsem, a pak jedna myšlenka předhonila druhou. "Jak se vlastně jmenuješ? Ještě jsem neslyšel, že by tě někdo jmenoval."
Kvestar si sedl vedle mě. "Jmenuju se Zyestar," řekl. "Víš, my se neoslovujeme, alespoň ne nahlas. Nepotřebujeme to. Víme, kdo se jak jmenuje, když se na něj podíváme."
"A funguje to i u někoho, kdo není kvestar?"
"U každého, kdo ví, jak se jmenuje," řekl kvestar. "Je to součást procesu, kterým se učíme cizí jazyk."
"A ještě něco by mě zajímalo," pokračoval jsem. "Totiž, jestli to není tajemství… Jak vy se vlastně… viděl jsem tu malé kvestary, takže jsem dospěl k závěru, že musíte nějak…"
Kvestar se uchichtl. "Jo tohle! Jako vy. Většina vesmírných ras se rozmnožuje podobně."
"A to vám nevadí ty proměny?"
"Otázka synchronizace," usmál se kvestar (teď už vypadal zase přibližně humanoidně). "Teoreticky bychom mohli používat i jinou podobu, ale bylo by to… no, nepohodlné. Hodně z nás by mělo potíže udržet soustředění tak, aby si zvolenou podobu zachovala. Mladí kvestarové jsou často vzhledově nestabilní, když jsou vzrušení nebo zamyšlení."
Vzpomněl jsem si na kvestaří dívku a málem jsem vyprskl. Přinutil jsem se zvážnět. "Jistě, to chápu. No… Kvestare, já myslím, že už vím, který svět by se mi líbil."
"Vážně?" Kvestar se rozzářil. "Skvělé! Ale radši si to ještě trochu promysli. Je to důležitý životní krok."
"Bez obav. Myslím, že jsem si to promyslel opravdu dobře."
"Príma," řekl kvestar a přátelsky mě plácl tlapkou. "Takže, jakmile se ti to bude hodit, zajdeme do školícího střediska a tam tě naučíme, co budeš potřebovat. Jsem rád, že se to podařilo. Která planeta to je?"
Nadechl jsem se, abych mu to řekl, a vtom jsem ucítil jemný dotyk na noze. U naší lavičky stálo kvestaří mládě, zelená osrstěná kulička, na které se měnily nejrůznější podoby a tvary tak rychle, že se nedaly rozeznat. Mládě vydalo složitý pískavý zvuk, kterému jsem navzdory své znalosti kvestarštiny vůbec nerozuměl.
"Co říká?" zeptal jsem se Zyestara.
"Mluv, mluv, prosím," zapištěl malý kvestar. "Jinak s tebou nemůžu mluvit."
"Jasně," řekl jsem. "Copak bys rád?"
"Chci se… Chtěl bych se… ti omluvit," řekl maličký kvestar. "To jsem byl asi já, kdo vás přenesl…"
"Ty? Jak? A proč?" užasl jsem.
"Asi jsem zapnul bránu. Nechtěně, víš? Zpíval jsem si, a zrovna jsem šel kolem té… toho… ovládání."
"Zpíval si?" podivil jsem se. "Tím se zapíná brána?"
"Jeden ze způsobů ovládání našich aparatur je zvuk," řekl Zyestar. "Speciální kombinace frekvencí, máme je částečně v podvědomí – asi jako vy hudbu. Když si stoupneš blízko zařízení, třeba meziplanetární brány, můžeš ho tak přeprogramovat. Malí kvestarové to ještě neumějí úplně ovládat."
"Jak si zpíváte? Můžeš mi to předvést?" zeptal jsem se malého kvestara.
Mladý kvestar přikývl, o pár kroků poodstoupil a začal vydávat podivný zvuk – něco mezi broukáním, pištěním a vrněním, protože se měnil tak rychle, že to mému uchu splývalo do jednoho složitého zvuku. V některých chvílích to mohlo připomínat vzdálené vytí smečky muzikálních vlků. Tohle by mohly být ty zvuky ve Vyjícím lese! Že by si tam chodili mladí kvestarové zazpívat? A nebo si zpívají tady a zvuk se přenáší skrz bránu? No, na tom nakonec nezáleží.
"Aha," přikývl jsem. "Poslouchej, vůbec nic si z toho nedělej. Všichni jsme v pořádku. A já jsem díky tobě získal spoustu nových kamarádů."
Maličký kvestar tiše nadskočil a ve vzduchu se zatočil. "Děkuju." Zdálo se, že na něco čeká.
"Obejmi ho. Tím mu ukážeš, že jsi mu to odpustil," řekl Zyestar. "Neboj se, nekouše."
Opatrně jsem natáhl ruce k malému kvestarovi; nebyl jsem si jistý, jak ho mám uchopit, a tak jsem ho nadzvedl opatrně dlaněmi. Jakmile jsem se ho dotkl, proměnil se v maličké hnědozlaté stvoření připomínající malou šavlozubou kočku. Opatrně jsem ho k sobě přitáhl, kvestar se ke mně přitulil a blaženě zapředl. Pak mi vyskočil na rameno, dotkl se mé tváře, zase seskočil a odběhl, stále v kočičí podobě.
"Kdo to byl?" zeptal jsem se.
"Jmenuje se… Mertylvestar," řekl kvestar. "Osobně ho neznám." Přátelsky se usmál. "Jsem rád, že jsi to udělal. On by jinak totiž nevěřil, že jsi mu to odpustil, a kdo ví, jak dlouho by nás s tím otravoval."
Přikývl jsem. Malý kvestar se mi líbil. Asi to byl i jinak pěkný rošťák, ale vypadal ohromně mile.
Kvestar chvilku mlčel a díval se na fontánu. Možná čekal, až promluvím, nebo snad vzpomínal, jaké skopičiny napáchal, když byl sám malý. Pak se vrátil do přítomnosti. "Takže, jaký svět sis vybral?"
"Možná tě to šokuje," upozornil jsem.
"Jsem zvyklý," odpověděl kvestar. "Nepřekvapí mě ani, jestli se budeš chtít vrátit na Zemi, ale rozmlouvat ti to budu. Sestavili jsme tvůj psychologický profil. Na Zemi se nehodíš. Kdyby tě nepřenesl on, určitě bys nás o něco později zavolal sám."
"Ne, na Zemi se vracet nemíním."
Kvestar kývl. "Prima. Takže?"
"Hmmm…"
"No tak," pobídl mě kvestar. "Nenapínej mě."
"Planeta, kde bych chtěl žít, se jmenuje Kvestariah."
Kvestar si asi nejdřív myslel, že jsem se spletl. Potom vykulil oči. Několikrát za sebou změnil podobu, jako by nemohl uvěřit svým uším, a tak zkoušel jiné.
"To myslíš vážně? Kvestariah je tahle planeta…"
"Obývaná jedním inteligentním druhem, který se jmenuje kvestar. Ano. Vy jste mi nejsympatičtější."
Kvestar kecl na lavičku a pootevřel tlamku údivem.
"Já vím, že to asi nepůjde, ale chtěl jsi, abych řekl, který svět by se mi opravdu líbil," dodal jsem. "Samozřejmě, Cabbirath je taky moc hezká planeta, ale ten váš se mi líbí víc."
"Ty by ses chtěl stát kvestarem?"
"Ano, pokud to je možné."
"Ale proč?" kvíkl kvestar konsternovaně.
"Jste technicky vyspělí, kulturní, vzhled u vás nic neznamená, víte, co chcete a máte víc svobody, než jsem kdy viděl," řekl jsem.
Kvestar chvíli přemýšlel. "No, jestli to myslíš vážně… Předpokládám, že by to šlo."
"Skvělé," usmál jsem se.
"Myslím, že takovou věc by musel schválit velitel," řekl můj kvestar a zvedl se z lavičky. "Rozhodně by o tom měl aspoň vědět. Ale… no, ten se bude divit."

Cesta k velitelské místnosti byla docela obyčejná; očekával jsem nějaké stráže nebo dveře uzamčené nějakým rafinovaným mechanismem, ale nic takového nebylo vidět. To ale, jak jsem si hned připomněl, nic neznamenalo – při technické úrovni kvestarů mohlo být okolí plné neviditelných ochranných prvků.
Zyestar pohlédl na stěnu v místě, které se ničím nelišilo od zbytku chodby, a objevily se dveře. Dotkl se jich, rám blikl, chvíli se nic nedělo a pak se dveře rozestoupily.
Velitelův pokoj či pracovna nebyl zvlášť velký ani honosný. Měl jednu stěnu průhlednou, ale výhled mi nepřipadal moc dobrý – stěna ústila ve výšce asi deseti metrů nad jednu z vnitřních dvoran stanice, kde kromě pískotrysku a několika laviček nebylo nic zvláštního k vidění.
Velitel neměl žádnou uniformu, vypadal jako kterýkoli jiný kvestar. Rozvaloval se v křesle u velkého černého stolu, který se mi zdál docela obyčejný, než jsem si všiml, že na něm blikají světelné obrazce, které nemohly být odrazem světel v místnosti. Když jsme vešli, velitel do stolu na jednom místě ťukl a černá lesklá plocha zmatněla. Potom zvedl hlavu a prohlédl si nás.
"Copak je? Něco nového? Nebo nějaký problém?" zeptal se kvestarštinou.
"Hm, trochu," řekl Zyestar nejistě a tlumočil mé přání.
Velitel se na mě se zájmem zahleděl. "Opravdu? Chtěl bys být kvestarem?" zeptal se mě, pořád v kvestarském jazyce.
"Ano," přisvědčil jsem v téže řeči, dřív, než jsem si stačil uvědomit, že Zyestar, pochopitelně, veliteli nic neřekl o tom, že kvestarsky umím. Velitel se usmál (pokud se to dalo poznat, protože v tu chvíli vypadal jako nějaký velký pták) a pokynul nám ke dvěma křeslům.
"Nevím, jestli je ti známo," řekl, když jsme se posadili, "že pokud si vybereš svůj osud a pevně na něm trváš, my to musíme respektovat, i když třeba neradi."
"Ehm, já…"
Velitel nespokojeně kníkl. "Počkej, nech mě domluvit. Právě jsem chtěl dodat, že v tomto případě proti tomu nic nemám. Naopak." Dotkl se stolu a na černé desce se objevil obraz. Pokynul mi, abych se podíval.
Text byl v kvestarštině. Nerozuměl jsem všemu, ale usoudil jsem, že je to analýza mé povahy. Úplně na konci jsem četl: Nevhodný pro pobyt na Zemi. Doporučené světy: 1. Kvestariah. 2. Cabbirath. 3. Faeloria… Dál už mě to nezajímalo.
"Zdá se, že jsi, abych tak řekl, předurčen či zrozen k tomu být kvestarem," řekl velitel s lehkým pokrčením rameny (zrovna byl ve své humanoidní podobě, takže to tentokrát poznat bylo). "Proti tomu se samozřejmě nebudeme stavět, naopak, jsme rádi. Jen bych tě chtěl upozornit, že zdaleka ne všichni kvestarové dělají to, co my. Jsme tajná služba, určená pro kontakt s jinými civilizacemi. Většina našeho druhu žije docela normálně. Pokud budeš chtít dělat to, co my, budeš se muset hodně naučit – na druhou stranu, když to zvládneš, budeš vědět všechno, co všechny ostatní rasy ve známém vesmíru." Usmál se. "Skoro všechno."
Zyestarův pohled hraničil s obdivem. "To je poprvé, co jsem viděl, že by někdo byl vhodný k tomu stát se kvestarem," řekl. "Ani si nepamatuju, že by někdo chtěl. Musíš být opravdu výjimečný."
"Ve fialové zóně jsme pro tebe připravili rychlokurs," uzavřel velitel. "Nepochybuji, že víš, co a jak. Ten náš je trochu dokonalejší, myslím, že ti nezabere víc než pět nebo šest vašich hodin. Mezitím ti vyměníme tělo. Jsi spokojen?"

"Naprosto." Přemohl jsem chuť zasalutovat, která mě postihla poprvé v životě.

…a užití informace ve zhmotněné formě, jak bylo naznačeno, je zatím posledním trendem v informatice.
Poslední obraz zapadl na své místo. Cink! Kolem mě už nebylo nic.
Pak se mi najednou na okamžik před duševním zrakem objevilo něco jiného. Určitě nešlo o součást kursu. Byla to ta vodní planeta, kterou jsem viděl na jednom z kvádrů. Nehmotná kamera zabírala město osídlené delfínům podobnými bytostmi. Klouzaly třírozměrnými koridory města, osvětleného z oken a kulovitých lamp. Vypadalo to velmi esteticky, ale nevěděl jsem, co to má znamenat.
Pak těsně kolem kamery proplul jeden z delfínů – byl to velký exemplář, asi už dost starý, soudě podle drobných vrásek na těle, ale vypadal v plné síle. Vedle něj se rozsvítila vysvětlivka, několik podivných hieroglyfů – kdepak, to je arkienské písmo, opravil jsem se okamžitě – nápis OLGA MITVINA.
Obraz zmizel a na stejně krátkou chvíli byl nahrazen textem Myslel jsem, že bys to měl vědět. (Velitel).
A to bylo opravdu všechno. Byla tma, věděl jsem, že musím chvíli počkat, než se ustálí vnitřní prostředí a bude možné zařízení otevřít.
Možná se mi to jen zdálo, ale právě v tu chvíli jsem uslyšel odněkud zblízka tichý rozhovor.
"No řekni, nejsou ti lidé legrační?" řekl něčí tichý hlas. "Když jsem ho pozoroval, jak se dívá na mapu planety, měl jsem dojem, že by se mu líbila víc, kdyby tam byl puntík v místě Quotaridu a nápis Ty jsi tady."
"Vážně?" zachichotal se druhý. "Mně ale připadá nejzajímavější, jak každý chce být něčím jiným než člověkem."
"Víš, že mezi malými se říká, že lidi jsou na hraní?"
"Já tušil, že to dělají schválně. Tohle byl za poslední igue asi pátý případ. Musím jim ve škole promluvit do duše. Je to civilizace jako každá jiná a zaslouží si stejný respekt…"
"Hihihi… Civilizace?"
"Pssst, už se probudil!"
Hlasy umlkly. Ozvalo se zasyčení a průhledný poklop nad mou hlavou se otevřel.
Hlavní lékař – Qilestar, tak se jmenuje, je to na něm vidět, blesklo mi hlavou – si mě zkoumavě prohlížel. "Je všechno v pořádku?"
"Jistě," odpověděl jsem přátelsky. "Můžu teď vstát?"
"Opatrně. Počkej… radši ti pomůžu."
Zvedl mě a posadil na měkké křeslo vedle transmutátoru, kde spočívalo mé tělo během proměny. Měl jsem pocit, že je všechno kolem mě výrazně větší, ale pak jsem pochopil, že naopak já jsem malý.
"Kolik mi je?" řekl jsem. Můj hlas zněl vysoko, ale příjemně, a jemně se měnil s tím, jak se mé tělo proměňovalo z podoby do podoby. Těch podob byla spousta a, dalo by se říct, lechtalo to. Měl jsem chuť se rozesmát a taky běhat, skákat, létat, plazit se a plavat, pokud možno všechno současně.
"Jeden a půl igue," řekl Qilestar. "Za osm elei půjdeš poprvé do školy."
"Do školy?" vypískl jsem. "Já myslel, že jsem se teď všechno dozvěděl!" Na důkaz svých slov jsem nadskočil, proměnil se v něco okřídleného, asi to byl nějaký druh netopýra, a obletěl místnost.
Lékař se dobromyslně zasmál. "Snad si nemyslíš, že stačí projít rychlokursem a jsi dospělý? Znalosti máš, ale zkušenost musíš získat sám, a to bude chvíli trvat. Nepočítej s tím, že tě pustí k práci dřív, než dokončíš školu. A jestli budeš chtít pracovat v rozvědce, budeš muset projít ještě zvláštním výcvikem."
"Jasně, rozumím," připustil jsem. "A co mám dělat teď?"
"Oficiálně jsi vedený jako dítě. Na tvém místě bych šel do dětské zóny a bavil se."
Znělo to jako rozumný nápad. Seskočil jsem se židle a vyrazil naznačeným směrem. Pak jsem si ale vzpomněl, co jsem chtěl udělat, promítl si v hlavě mapu základny a změnil trasu.

"Ach jo, ještě ti není ani celá elei a už otravuješ okolí," zabručel Zyestar (snad pro ten účel na sebe vzal podobu velkého medvěda). "Přesně jako všichni malí," dodal.
"Promiň," zapištěl jsem. "Tohle je jenom výjimka."
"Já vím," zamumlal Zyestar a dobroukal poslední tóny. "Hlavně na sebe dej pozor a snaž se vrátit před večeří, jinak bych to musel nahlásit."
Plocha brány se na okamžik zamihotala a pak se na ní objevil obraz známého bytu. Ušklíbl jsem se. Kdybych tak během svého putování věděl, že se na cílové místo mohu podívat, než tam vpadnu. Ale vlastně by to stejně nešlo, protože člověk nedokáže zapištět tak vysoko, aby dal patřičný povel.
V polokulatém bytě bylo prázdno. Pak se ale ozvalo cvaknutí otevíracího mechanismu, Callae vešla dovnitř, mávnutím packy zavřela dveře a odložila tašku s mrkví.
Posadila se do pokoje na válendu. Venku se pomalu šeřilo, na oblohu vycházel Broskevník společně s prvními hvězdami a ve městě se rozsvěcela světla. Callae si položila plastikový věneček na stůl a podepřela si hlavu tlapkami. Opatrně se rozhlédla, i když v bytě nemohl nikdo být. Měl jsem dojem, že se chystá rozbrečet.
Přibližně v tom okamžiku jsem vstoupil do brány a během cesty změnil podobu na azuritskou. V půli trasy jsem si uvědomil, že přicestuji jako azurit předškolního věku. Zaváhal jsem, ale cestu bylo stejně potřeba dokončit. No, snad jí to nebude vadit, řekl jsem si.
Jak jsem zjistil o dvě minuty později, skutečně nevadilo.